Mzdy v podílu na produktu klesají od konce 70. let, i když v příjmové distribuci mají právě mzdy klíčovou roli.
Thomas Carlén píše pro Social Europe o závažném tématu tzv. wage share, neboli podílu mzdy na produktu. Tento podíl klesá a spolu s tím roste nerovnost. Evropa potřebuje koordinovaný postup, jak tento trend zvrátit.
Staré pravdy se „přehodnocují“. Zastaralé myšlenky typu „rovná distribuce příjmů ohrožuje růst“ jsou nahrazeny obavami z rozevírajících se příjmových nůžek a jejich negativních dopadů na výkonnost ekonomiky a politickou stabilitu. Každý už by měl chápat, že nerovnost je špatná i pro byznys a je vodou na mlýn pro populisty a protekcionisty, píše Carlén, ekonom švédské odborové centrály.
Carlén cituje švédského ekonoma Pera Molandera, který tvrdí, že bez aktivní distribuční politiky se společnost bude posouvat na samou hranici nerovnosti, kdy malá elita bude kontrolovat veškerý ekonomický přebytek.
V příjmové distribuci hrají mzdy klíčovou roli. Jenže málo se hovoří, alespoň v mainstreamu, o mzdách jako o pohonu růstu. Ti, kteří vidí mzdy jen jako náklad, podceňují mzdu jako zdroj poptávky, a nakonec i produkce. Proto je potřeba mluvit o rozdělení příjmu mezi práci a kapitál.
Mzdy v podílu na produktu klesají od konce 70. let. Podle ILO, Mezinárodní organizace práce, klesá podíl mezd na produktu (wage share) v 91 zemích ze 133, ve většině vyspělých i v mnoha rozvojových. A podle toho vzrostl podíl zisků. I data OECD a MMF tento trend potvrzují, mzdy se prostě odpojily od růstu produktivity. A také se během této doby rozšířily příjmové rozdíly.
Vyšší podíl mezd by zvýšil domácí poptávku a jeho pozitivní efekt by převážil případný negativní vliv na investice a čistý export.
Pro většinu domácností jsou mzdy jediným zdrojem příjmu. Sklon k úsporám je obecně vyšší z kapitálového příjmu než ze mzdy, takže vyšší mzdy – ve srovnání s podíly zisku těch několika promile jedinců, které se jaksi na vyšších investicích neodrazily – budou mít větší pozitivní efekt na poptávku i spotřebu. Vyšší reálné mzdy podporují produktivitu práce.
Mzdová moderace brzdí růst. Ale ty země, které využily omezení mezd, aby podpořily čistý export, se spoléhají na poptávku jiných zemí. Když i jejich obchodní partneři sníží mzdy, pak nedojde ke zvýšení čistého exportu (toto je stručný popis německého modelu, který ostatním zemím vyčítá mzdové nárůsty, ale sám na nich spočívá, pozn. redakce).
Dnes, kdy mzdy už nepohánějí růst, se objevily jiné strategie. Jedna je dluhová – spotřeba domácností je poháněna rostoucím dluhem, a také bublinami. Druhá je právě ona exportní strategie, potlačené mzdy a politika „ožebrač svého souseda“. Důsledkem jsou rostoucí globální nerovnováhy a rostoucí rizika finanční krize.
Možná by někdo namítnul, že strategie vedená růstem mezd není kompatibilní s bojem proti klimatické změně. Je jasné, že produkce i doprava se musejí přizpůsobit klimatickým cílům, bez ohledu na růstovou strategii. Ale klima rozhodně neochráníme tím, že připustíme propast v příjmech.
Mainstreamová ekonomie tvrdí, že za klesající podíl mezd na produktu může globalizace a technologický pokrok, čímž vlastně říká, že se s tím nedá nic moc dělat, takže mezinárodní integrace a automatizace budou dál působit na pokles wage share.
Ale aktuální studie, namítá švédský ekonom, zabývající se politickou ekonomií ukazují i na faktory institucionální a sociální. Mzdy jsou otázkou vyjednávání – a vyjednávací síla pracovníků od 80. let kontinuálně klesá.
Globalizace, technologický pokrok a deregulované finanční trhy daly zaměstnavatelům možnosti, jak pracovníkům vyhrožovat. Firmy mohou přemisťovat výrobu do nízkonákladových zemí, nahrazovat práci kapitálem a investovat mezinárodně do reálných či finančních aktiv. Nárůst ve firemní koncentraci či snížení tržní konkurence povzbuzuje nižší wage share. Oslabení sociálního státu a slabší příjmová bezpečnost znamená, že pracovníci jsou více závislí na svém zaměstnavateli. Od 70. let je také vyšší nezaměstnanost a celkově poklesla odborová organizovanost.
Pomocí správné politiky je tedy možné obnovit vyšší wage share a Švédsko to může ukázat, tvrdí Carlén.
Švédští pracovníci mají silnou vyjednávací pozici. I když i ve Švédsku rostou rozdíly v příjmech, není to kvůli mzdám. Reálné mzdy se za dvacet let zvýšily o 60 %, wage share s rostoucí globalizací klesal, ale pak se zase zvýšil. Navzdory tomu patří Švédsko k nejkonkurenceschopnějším ekonomikám, a navíc má vysokou zaměstnanost. I proto švédské odbory považují globalizaci a technologický pokrok spíš za příležitost než hrozbu.
Nutné reformy odrážejí důvody, proč podíl mezd na produktu klesá. Je potřeba nastolit rovnováhu mezi sociálními partnery, což ve stručnosti znamená:
- Vládní podpora odborů a kolektivního vyjednávání
- Rostoucí mzdy alespoň v souladu s produktivitou
- Růst minimální mzdy
- Plná zaměstnanost a nízká nezaměstnanost jako cíl ekonomické politiky
- Podpora sociálního státu a příjmové bezpečnosti pracovníka
- Podpora zaměstnavatelnosti pracovníka zvyšováním kvalifikace
- Jiná regulace finančního systému
Pozitivní efekt na růst bude mnohem větší, když země budou zvyšovat své mzdy synchronizovaně. Jenže hodně zemí se ocitlo v „dilematu vězně“ – nikdo nechce jít první, protože má strach, že ztratí konkurenceschopnost vůči ostatním.
Proto, jak tvrdí Evropská odborová konfederace, země s velkými přebytky běžného účtu by měly jít první a zvednout své mzdy, pak by se přidaly i malé a otevřené ekonomiky (opět narážka na Německo, pozn. redakce). Jde o koordinované reformy a koordinované odborové hnutí.
V globalizovaném světě jsou mzdy tématem přeshraničním, tvrdí Carlén. Jedno z fór je švédská iniciativa Global Deal, která podporuje efektivní sociální dialog. Cílem je zvýšit produktivitu, snížit nerovnost a umožnit, aby lidé měli z globalizace prospěch.
Mezinárodně koordinované zvýšení mezd snad zní jako „mission impossible“. Podíl mezd na produktu však synchronizovaně klesá už dekády. Pokud se vyhneme řešení, budeme spokojeni se současnou situací?
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.