Veronika Sušová-Salminen na posledních pěti letech ukazuje, že kosmetické změny už pro jistou budoucnost Evropské unie nestačí.
V posledním výzkumu zpracovaným pro Evropskou radu pro zahraniční věci se ukázalo, že výrazně narostl počet Evropanů, kteří se staví k budoucnosti Evropské unie skepticky a očekávají její konec do deseti let. Takový názor nemusí vypovídat o euroskeptických postojích, tj. vyjadřovat přání, aby se tak stalo, ale že může jen vyjadřovat názor na současné fungování EU. V určitých kruzích se dnes ohledně EU roznemohl jeden nešvar – kritické hlasy či dokonce ty, kteří si konec EU skutečně přejí, jsou jaksi automaticky považováni za důsledek nejrůznějších dezinformačních či protievropských kampaní. Naznačuje se tak, že takové názory nejsou politicky autentické, že jsou vytvořené uměle, zatímco v Evropské unii je všechno více méně v pořádku a lidem se prý „daří“. Kritika EU se prohlašuje až moc často za projev něčeho iracionálního.
Jenže s Evropskou unií skutečně všechno v pořádku není a nekritizovat ji, a přitom hledat východiska ke zlepšení, EU nepomůže. Kritika je přirozenou součástí politiky. I když s ní nesouhlasíme, i když je vyjádřena hloupě nebo míří mimo cíl. Není jistě samospasitelná. Ano, je fajn cestovat bez kontrol či dostat evropský grant nebo podporu na opravu mostu, silnice a železniční trati. Je mnohem lepší neřešit problémy s celní byrokracií, než vyplňovat celní deklarace při každém prodeji a dopravě zboží. Žít v jiné zemi EU je mnohem jednodušší díky EU. Výměnné programy Erasmus si zaslouží respekt. A tak dále… Pak je tu ale celá řada problémů v poněkud novém kontextu.
Velká recese a její dopady otevřela cestu k řadě dysfunkcí, zpochybnila projekt společné měny, ukázala na stále silné a rostoucí regionální rozdíly v rámci Evropské unie, vedla k oslabení centra jako modelu pro europeriférie a vedla k asymetrickým socioekonomickým dopadům, které na východě ještě posílily důsledky neoliberálních transformací po roce 1989. Zde je nutné zdůraznit, že jih EU byl hospodářskou krizí socioekonomicky (růst, nezaměstnanost) postižen o dost více než východ, který si otřesy procházel v delším časovém úseku v rámci transformace. Na druhou stranu i přes tyto dopady na jihu, zůstávají země východního křídla v řadě socioekonomických čísel stále za zeměmi jihu EU a jejich přibližování se jihu je spíše patologicky důsledkem propadání jižních zemí.
Velká recese také nakumulovala další problémy v mezinárodních vztazích: rapidně se zhoršovaly vztahy EU a Ruska v Evropě, aby se po nástupu Donalda Trumpa oslabila i role tzv. transatlantického spojenectví. V poslední době se projevují i další tendence na ose oslabené Francie a posíleného Německa, které jsou předzvěstí potenciálního konfliktu mezi oběma zeměmi (v kontextu odpadnutí Británie) o budoucí uspořádání EU. Velká recese pomohla vykrystalizovat problémy, které mají kořeny v asymetrickém konci studené války, absenci evropského bezpečnostního konceptu pro novou dobu a v americkém nezvládnutém unilateralismu. Konfrontace s Ruskem a návrat soutěže o vliv v sousedství Evropské unie, frustrace Turecka, které se po letech kandidatury do EU obrátilo do sebe (a na východ) a samozřejmě i posilování pozice Číny v mezinárodní politice, jsou výsledky dlouhodobého vývoje.
Všechny tyto problémy byly mezi evropským establishmentem a politiky středu přijaty s určitým překvapením, za kterým následovaly politické kroky, které byly spíše reaktivní a často stály na špatné analýze, která si pletla důsledky s příčinami. Konfrontace s Ruskem vedla k posílení soudružnosti NATO a k posilování militarizace Evropské unie (PESCO). To znamenalo přesun veřejných zdrojů do zbrojení a kroky k sekuritizaci (důraz na bezpečnost) politiky. Trend podpořila i chaotická migrační krize v roce 2015, a to v celé řadě oblastí. Co víc: migrační téma na prvním místě, vztahy k Rusku na dalším, vrátily do politiky konflikt, jehož všemožné popírání, hašení a vymítání umožnilo současnou politickou polarizaci i obrat k populistické artikulaci politických požadavků všude po EU. Paradoxem doby se stalo zavírání dveří cizímu Rusku a Turecku ale zároveň otevírání dveří univerzálně definovaným migrantům a uprchlíkům z válek, na kterých nese vinu částečně i EU či její členské země (v Sýrii nebo Libyi).
Východ se poprvé bouří
Nabídnuté řešení migrační krize v roce 2015 prostřednictvím rozdělování migrantů mezi členské země podle systému kvót vedlo k prvnímu vážnému konfliktu mezi „starou“ a „novou“ Evropou, přičemž tento konflikt částečně (a ne moc efektivně) revitalizoval Visegrádskou skupinu. EU vymyslela řešení, které kopírovalo přerozdělující logiku, která ovšem přísluší spíše do sféry ekonomiky a ne společnosti. Přes veškeré snahy východ odmítl vidět v migraci ekonomické aktivum, ale traktoval ji jako veskrze (i když zase nepřesně) kulturní problém. Za tuto „rebelii“ proti totální ekonomizaci doplněnou humanitární rétorikou (přerozdělování lidských bytostí podle kvót připomínalo spíš koloniální časy transferu obyvatel než cokoliv jiného) si východ vyslouží vedle stigmatizace nepochybně trest, i když z hlediska fungování EU i hledání alternativ neoliberalismu vyznívá celá tato rebelie do naprostého prázdna.
Ovšem podobné konflikty odkrývají často další podstatné věci. Ukázalo se, že se významně změnil význam strukturálních fondů a přímých investic EU – v kontextu rebelie východu a hospodářských trablů zazněly hlasy z EU o tom, že se tyto prostředky přesunou jinam. Naznačuje se tak, že prostředky z EU nejsou už součástí politiky, která měla například vyrovnávat vnitřní nerovnosti v EU směrem k soudružnosti, ale spíše jakýmsi darem za loajalitu. Jedná se ale také o typickou politiku rozděl a panuj, která umně rozděluje východní a jižní periférie, staví je v soutěži o zdroje proti sobě. Funguje to dobře, jak o tom svědčí velmi slabá spolupráce jihu a východu v rámci EU.
Podobně slabé je celkové postavení regionu V4, potažmo celého východního křídla (výjimkou je relativně vlivné a velké Polsko). Konzervativní obrat Polska a Maďarska, který je ovšem znova kontextualizován vývojem po roce 1990, ve kterém se důraz kladl hlavně na trh a méně na společnost jako základ kvalitní demokracie. Když necháte lidi svému osudu, ať se probíjí životem na prý volném trhu, jak umí, co asi dostanete? Liberální demokraty duší a tělem?
Nejnovějším projevem slabého postavení byl pro východ citlivý bod různé kvality potravin na společném (prý jednotném) trhu. Různá kvalita řadu západoevropských zemí, včetně Rakouska a Německa, netrápí. Východní lobby nedovedla prosadit jednotná pravidla pro všechny a vysvětlit dalším členským zemím, že odmítáním jen podporují euroskepticismus, který v regionu často plyne z frustrace a z pocitu méněcennosti. Ovšem k takové frustraci přispěl přístup eurobyrokracie, který ztělesnil v této otázce například Jean-Claude Juncker, když řekl Čechům po 15 letech členství, že si „zaslouží“ víc čokolády v místních výrobcích. Zdá se, že v centru EU nikomu nevytanulo na mysli, že Češi a další něco takového mylně pokládali za samozřejmost a ona to samozřejmost není. Víc se k tomu snad ani dodat nedá… Snad jen to, že nám tento vzkaz z centra EU přinesl představitel země, která (spolu s dalšími) roky žila z toho, že umožňovala „příznivé“ daňové podmínky pro firmy i jednotlivce z jiných členských zemí, které tak „solidárně“ o tyto daně připravila.
EU a demokracie
Tyto dva příklady jsou jenom vrcholem jednoho velkého problému Evropské unie: její stále menší schopnosti (či ochoty?) vyrovnávat a hledat recepty na faktické ekonomické, sociální a také kulturně konotované nerovnosti v EU. Nemluvím teď o jejich celkovém odstranění, ale o jejich vybalancování. Důvod je nabíledni. EU se za posledních několik desítek let stala byrokratickou baštou neoliberální politiky, kterou nechce opustit především na křídle takzvané nové Hanzeatické ligy (severu). Samotný projekt politické unie je chycen v pasti polovičatosti: národní vlády nemají dost síly se s těmito (jakož i dalšími) problémy reálně vyrovnat samy, EU zase nemá dost pravomocí, a hlavně dostatečnou legitimitu k tomu, aby mohla jednat sama a vládnout národním státům. Zároveň se demokracie dostala do problémů právě na národní rovině – a přesun pravomocí někam dál, do Bruselu, není reálně cesta k její revitalizaci. Navíc Evropa není Amerika, je mnohem víc rozmanitá a tuto její rozmanitost nejde „narvat“ do jednoho vzorečku pro všechny.
Demokratická legitimita EU a spolu s ní i reputace Německa ovšem dostala tvrdou ránu v případě řeckého OXI. Členská země EU, která se snažila demokraticky vybočit z řady, byla podřízena fakticky diktátu Trojky a v důsledku toho i neoliberální decimace zbytků sociálního státu s tvrdými dopady. Lekce z tohoto příkladu ukazuje na to, že postavení malých zemí v EU není takové, jak by se mohlo zdát. A že vybočovat z řady se v Evropské unii „demokraticky“ nevyplácí.
Jestli bylo OXI „demokraticky“ ignorováno a řecká vláda donucena k „přátelské“ kapitulaci, aby zase jednou na základě nátlaku triumfovala ekonomika a ekonomické zájmy některých, tak britské referendum o odchodu země z EU se ignorovat nemohlo. Překvapivá podpora odchodu z EU byla jednak vyjádřením specifického vztahu Británie k Evropské unii, jednak reakcí na krizové projevy vývoje po roce 2008. Bohužel vystavilo i ne moc lichotivý obrázek britskému postoji k občanům z východního křídla EU a myšlence svobodného pohybu lidí. Ze samotného Brexitu se ovšem stala nekonečná politické telenovela, která bohužel rozkryla kvalitu nejen britských elit, ale také nebezpečně zasáhla do vztahů v rámci jiné politické unie – té britské (tj. aranžmá mezi Anglií, Skotskem, Severním Irskem a Walesem). Brexit byl a je především selháním politické třídy. Z výšin politického establishmentu samozřejmě zazněly argumenty proti přímé demokracii a obvinění na adresu „hloupých“ a nevzdělaných voličů a stále ostřejší snaha všechny problémy přesunout jenom do roviny „dezinformací“ a „konspirací“, které volají po dalších sociálních regulacích především na sociálních sítích, ale berou si jako rukojmí svobodu slova. Ta totiž má být v pojetí EU svěřena do rukou robotických algoritmů a soukromých nadnárodních korporací se sídlem v americkém Silicon Valley.
Tím se samozřejmě nesnažím říci, že svoboda slova je bezbřehá a že dezinformace nejsou problémem. Ovšem jejich dnešní relevance je mnohem více spojená s nejistotami, které vyplavila na povrch Velká recese jako krize dosavadního centra (a motoru) globalizace 1.0 – a jde o nejistoty hospodářské a sociální (prekarizace práce, oslabování síly středních vrstev, příjmové nerovnosti, nezaměstnanost, obavy ze staří a z krachu penzijních systémů, dopady automatizace apod.) a také kulturní – v podobě identitární paniky a rozpadu dosavadních vůdčích narativů posledních 30 let. Rostoucí skepticismus ohledně budoucnosti EU a budoucnosti Západu sem nepochybně patří. Úpadek kultury diskuze či stále jasnější neschopnost velké části populace rozpoznat fake od seriózního obsahu lze podle mého chápat jako součást úpadku demokracie či spíše demokratického étosu a je důsledkem neoliberální nadvlády ekonomiky nad politikou a společností. Represe na tyto problémy lékem rozhodně není.
Ve výčtu problémů (a tím i úkolů k řešení) posledních pěti let bych mohla pokračovat. Spokojím se už jen s konstatováním, že Evropská unie je místem celkem přirozených rozporů mezi severem a jihem, východem a západem, které nyní posílily komplexní politické dopady Velké recese, takže posledních pět let bylo v jistém smyslu krystalizačním stádiem.
Jak dál?
Základním prostorem střetu je ovšem otázka demokratického vládnutí a technokratického spravování, ke kterému EU už nepokrytě směřuje. V tomto rozporu je také zakotven vzestup nacionalismu s otázkou suverenity. Cílem technokratického spravování je izolovat ekonomiku a především vlastnictví od demokratického rozhodování, paralyzovat moc občanů ve prospěch vlastníků či ekonomické moci (korporace). V následujících pěti letech bude tato otázka zásadní a týká se samozřejmě role Evropského parlamentu, otázky změn základních smluv a konfigurace vztahu Evropské komise a vlád či konkrétních, například konvergenčních, politik EU vůči regionům. Patří sem i naprosto zásadní otázka vztahu mezi životním prostředím a společností, které dominuje stále naprosto neudržitelný ekonomický model. Jinak řečeno, EU potřebuje politicky aktivní, rebelující a revoltující „lid“ národních států a tlak zdola v nejrůznějších podobách jako sůl.
Druhým okruhem priorit je vztah Evropské unie k vnějšímu světu. Dřívější cíl, kterým bylo sjednocujícím procesem „spojenými silami“ zastavit relativní úpadek významu západní Evropy ve světovém měřítku, je nutné opustit. Role Evropské unie v dnešním světě nemůže už aspirovat na roli globálního centra. Bude jenom jedním z mnoha center. Proto je nutné najít odpovídající strategii vůči Číně, Rusku i Spojeným státům, rekonfigurovat vztahy vůči bývalému „třetímu světu“ a nalézt novou koncepci udržitelného rozvoje. To všechno by mělo odpovídat reálným možnostem, a ne západní Hybris. Není totiž rok 1900 a ani rok 1989. Zbrojením a případně válkou se problémy oslabování nevyřeší a poslední dvě velmocenské války, jejíž centrem a hybatelem byly evropské velmoci a boj o moc, by snad mohly být dostatečným argumentem.
Poslední okruh priorit je ryze český: ani po 15 letech nemá Česko jasnou evropskou politiku. Spíš se potácíme mezi odmítáním EU a furianstvím a nekritickým přikyvováním Bruselu s doslovnou replikací dovezených vzorů, za kterou se často skrývá pohodlnost i neschopnost. Přitom reálně se standardu původních zemí přibližujeme velmi pomalu. K definování jasné politiky vůči EU a v EU bude potřeba začít se víc zajímat o svět kolem a opustit provinciální sebestřednost, která je bohužel typická i pro českou politickou třídu. Musíme znát dobře, co se děje kolem, protože nás to vždycky zásadním (a často velmi tragickým) způsobem ovlivňovalo. Strkat hlavu do písku nám škodí.
Evropská unie se musí vypořádat s problémy, aby to dobré, co reprezentuje či k čemu alespoň aspiruje, neutopila tsunami nakupených rozporů, konfliktů, protiřečí a problémů. Přičemž změny ve světě ukazují, že budoucnost stabilitou oplývat nebude. Kosmetické reformy à la vlk se nažral, koza zůstala celá, nebudou zoufale stačit. Represe a apriorní neutralizace kritiků pomocí dezinformačního vyprávění je nebezpečným alibismem. Jestli je současná EU ještě schopna zásadní změny k lepšímu, ukáže následujících pět let.