Veronika Sušová-Salminen rozebrala hlavní trendy evropských voleb. Kde jsou hlavní linie konfliktů a které trendy volby odhalily nebo potvrdily?
Výsledky Evropských voleb není nutné nějak zvláště zveličovat. Evropský parlament a jeho postavení v rámci fungování EU jsou dostatečným důvodem pro uměřenost. Nicméně z hlediska evropských trendů a prolínání evropské a národní politiky (což je pravou podstatou těchto voleb) není bez zajímavosti a ani bez důležitosti se na trendy podívat blíže. A spolu s nimi i na některá pozitiva a některá rizika.
Evropský parlament má 751 poslanců a na následujících pět let se jeho složení obmění nebo přímo změní. Dodejme, že v daný moment, jen den nebo dva po volbách, není složení (ani přesná čísla) zcela jasné a ustálené, ale z hlediska trendů už můžeme mluvit o hlavních změnách.
Krize středu
Všude omílanou a očekávanou informací je, že dosavadní „velká koalice“ na evropské úrovni mezi Evropskou lidovou stranou (konzervativci) a sociálními demokraty dostala negativní vysvědčení. EPP spadla z 217 poslanců v roce 2014 na 179 poslanců. Sociálnědemokratická frakce (S&D) zase ze 189 na 150 poslanců. Oba pilíře evropského hlavního proudu ztratily v EP většinu a jsou na dlouhodobém poklesovém trendu. Nejlépe to vyjadřuje srovnání s volbami v roce 2009, kdy EPP měla 274 poslanců a S&D 195 poslanců. Součástí tohoto trendu je i česká politika, aspoň svým dílem: ČSSD v letošních volbách zcela propadla – nezískala ani jeden mandát a skončila někde těsně pod 4 %. Díky tomu frakce S&D ztratila celkem 4 české europoslance. Na straně frakce EPP se na trendu podílela (v Česku na poklesovém trendu) TOP 09 ztrátou jednoho místa spolu s KDU-ČSL, která rovněž přišla o jednoho poslance.
Stojí ale za povšimnutí, že proti trendu oslabení sociálnědemokratické frakce stojí vývoj ve Španělsku a v Portugalsku, kde se tamní socialisté (zvláště v Portugalsku) úspěšně postavili středové politice neoliberálních škrtů. Portugalská sociální demokracie získala 33,52 %, španělská 32,84 %. Jejich poslanci posílí oslabenou frakci S&D o 2 a 6 mandátů.
Oslabení podpory obou velkých frakcí je samozřejmě odrazem trendu posledních let, kterým je krize politického středu spojená s nefungováním dosavadních politických receptů středové politiky v kontextu hospodářské krize a politiky škrtů. Spolu s tím narůstá linie konfliktu na ose liberalismus (či spíš neoliberalismus) versus konzervativismus na pravé straně spektra.
Na druhou stranu je zde v rámci celkové polarizace patrný nárůst křídla evropských neoliberálů (liberálů) ve frakci ALDE, která bude mít nyní 108 poslanců, zatímco v roce 2014 jich měla 68. ANO k posílení přispělo dvěma českými europoslanci (celkem 6), podobně jako Slovensko, jehož čtyři europoslanci posílí tuto „macronovskou“ frakci v EU. Ze skupiny V4 posílila ALDE o jeden mandát z Maďarska, dále se rozrostla o celkem 10 mandátů z Rumunska, ale o žádný z Polska. Jak moc je ale ALDE v západním (macronovském) i východním (babišovském) balení alternativou k čemukoliv, je zatím záhadou…
Euroskeptici všech zemí, spojte se! Anebo ne?
Zatímco titulky hlásí nárůst síly „vlasteneckých“ sil, je nutné si střízlivě uvědomit jejich vnitřní fragmentaci. Použijme příklad tradiční euroskepticky konzervativní frakce ECR, kam patří například česká ODS a také polská strana Právo a spravedlnost. Frakce ECR ve srovnání s rokem 2014 neposílila – oslabila, protože se v uplynulých letech politicky rozdělila. ODS ve volbách, podobně jako v čistě domácím kontextu, posílila a přinesla ECR dva europoslance navíc. V případě PiS to bylo dokonce 7 nových poslanců. Ovšem z hlediska čísel má frakce 57 poslanců, zatímco v roce 2014 jich měla 74.
Jiná skupina vlasteneckých sil s euroskeptickými postoji je bývalá ENF, nyní Evropské spojenectví lidí a národů (Salvini), která nabrala 77 mandátů. Této frakci budou dominovat poslanci francouzského Národního shromáždění Marine Le Penové s celkem 22 mandáty a poslanci italské Ligy Mattea Salviniho s celkem 28 mandáty. Oba subjekty mají ve frakci 50 poslanců, zatímco zbylých 27 je rozděleno mezi německou Alternativu pro Německo (11 míst), rakouské Svobodné (3 místa), Pravé Finy (2 místa), Dánskou lidovou stranu (1 místo) a další. Zda si zde najdou místo i dva čeští europoslanci za SPD, je zatím otázka. I když SPD se Salvinim už před volbami značně flirtovala, takže je to pravděpodobné.
Zásadním trendem ovšem je nárůst euroskeptické politiky ve dvou významných a zakladatelských zemích EU – ve Francii a v Itálii. Ve Francii dokonce Národní shromáždění Marine Le Penové o fous vyhrálo nad Macronových politickým projektem. Macron tak dostal další úder ohledně svých ambiciózních plánů v evropské politice, včetně projektu „evropské renesance“, přestože frakce ALDE celkově posílala. V Itálii zatím jen předběžné výsledky ukazují, že Salviniho liga ovládla politické spektrum – získala přes 30 % hlasů.
Mimochodem, není zřejmě náhodou, že největší podporu voličů získávají po Evropě strany s jasně kritickým postavením k EU (s argumenty resuverenizace) doplněným o problematiku migrace – v Itálii je to Liga s 34,33 %, v Polsku Právo a spravedlnost s 45,56 % a v Maďarsku Fidesz (suspendován v EPP) s 52,33 %. V Rakousku zaznamenala úspěch i Lidová strana Rakouska s 34,9 %. Náhodou také není, že každá ze těchto čtyř stran se hlásí do jiné politické frakce EP. Ovšem ani jednu z nich nemůžeme řadit do levého spektra či na levý střed, což rovněž není politická náhoda, ale spíše vyjádření dalšího trendu v rámci EU.
A pak je tu samozřejmě poslední skupina euroskeptických subjektů, kterou je Farageova frakce Evropa svobody a přímé demokracie, kterou dnes podle výsledků tvoří 47 europoslanců, z nichž většina připadá na britskou Stranu pro Brexit (29 mandátů) a na Hnutí pěti hvězd z Itálie s celkem 14 mandáty.
Tedy, euroskeptická scéna dává dohromady odhadem asi 181 mandátů, které jsou rozděleny do několika různých frakcí akcentujících různé priority, což zatím vyjadřuje sám fakt, že se tato hnutí do jedné frakce nesjednotila. Uvidíme, zda pokusy o konsolidaci budou úspěšné. Ani tady se nejedná o náhodu a dá se předpokládat, že hledání cest k jednotě bude spíše dlouhodobě neúspěšné. Tyto síly sice spojuje různě silný kritický postoj k EU, ale rozdělují je různé národní zájmy. Přičemž národní zájmy jsou zde v řadě případů spolu se suverenitou hlavními programovými body těchto stran. Euroskeptici mají také různou sílu v různých zemích EU a jejich slabinou je často zpátečnický pohled na budoucnost, který se ohlíží zpět k „tradicím“ a „autoritám“. K první desítce těch nejeuroskeptičtějších se řadí vedle Francie a Itálie také Nizozemsko a Velká Británie ze zemí původní EU. Z nově přistoupivších zemí východního křídla sem patří Maďarsko, Polsko, Česko, Bulharsko a Slovensko, a nakonec Finsko ze skupiny rozšíření EU v roce 1995. Linie euroskepticismus versus eurooptimismus (a anti-establishment versus establishment) je první výrazná linie dělení v EU, která ovšem linii sever-jih, východ-západ sleduje jenom volně. Nedá se ale vyloučit, a nejspíš tomu tak bude, že toto regionální dělení ovlivní konkrétní politiku a strategii euroskeptiků a jejich frakcí (frakce?) v EP.
Zelená politika na vzestupu
Dalším potenciálně snad pozitivním trendem bylo posílení zelených stran v zastoupení v EP. Frakce Zelených-EFA získala 68 europoslanců, což je o 17 více než v roce 2014 a o 10 více než v roce 2009. Zelená politika je celkově trendem v souvislosti s klimatickou změnou, jejíž projevy jsou v rámci výkyvů počasí anebo nedostatku vody stále patrnější a budí obavy. I zde je zajímavé sledovat geografický trend. Zelení totiž posílili především v zemích „severního“ křídla EU – ve Finsku, v Dánsku, v Německu, v Británii a v Nizozemí anebo ve Francii (kde se štěpí linie sever/jih). Naopak žádné mandáty pro Zelené přinesly volby v Polsku, Česku, Slovensku, Maďarsku, Rumunsku, Slovinsku, Chorvatsku, Bulharsku a Estonsku. Výjimku tvoří dvě pobaltské země – Lotyško a Litva. Zelená politika tak tvoří jednu ze dvou nejvýraznějších dělících linií v rámci EU mezi východem a západem i jihem (kde s výjimkou Španělska zelené strany nebodovaly).
Zelená politika v EP tak bude čelit na jedné straně problému nerovností v rámci EU a národním politických konjukturám, protože se ukazuje, že zelené strany a jejich politika mají spíše podporu v bohatých zemí „jádra“, na straně druhé pak bude čelit klasickému problému kooptace. Planetu zřejmě nezachrání kosmetické reformní kroky, ovšem radikální změny nebudou populární, protože nepřinesou zisky. Z české politiky bohužel dobře víme, jak vypadá kooptace zelené politiky do hlavního neoliberální proudu.
Oslabení levice
Konečně se dostáváme k poslední frakci Evropské parlamentu, kterou je levá (či radikální) levice (tj. v zásadě ne středová, sociálnědemokratická, i když stále demokratická) spojená ve skupině GUE-NGL. Ukázalo se, že předvolební odhady byly pro tuto frakci příliš optimistické, nakonec bude mít v novém EP jenom 38 mandátů, což je pokles o 14 mandátů. Ve srovnáním s rokem 2009 je to však spíše návrat k „normálu“, frakce tehdy měla 35 členů. V českém případě přispěl propadu neúspěch KSČM, která byla členem frakce a přišla o dva europoslance. Také německá Die Linke se propadla o jeden mandát, stejně jako například Levicový blok z Portugalska. K nejsilnějším stranám i přes ztráty patří řecká Syriza s 6 mandáty a kyperský AKEL se dvěma mandáty. Obě strany z levého (či radikálního) spektra dosáhly přes 20 % podpory, což jsou v celoevropském kontextu výjimky. Nárůstem o jedno křeslo se může ještě pochlubit španělské Podemos s nyní 6 mandáty a Nepoddajná Francie s 6 mandáty. Baštou radikální levice tak zůstává především jižní křídlo a Německo (celkem 24 mandátů).
Z hlediska trendů je nutné konstatovat, že česká europoslankyně za KSČM zůstává na levém spektru a na východním křídle naprostou výjimkou. V Maďarsku a v Polsku se jak středolevá, tak levá politika dostala na totální okraj politiky, v Česku se tento trend povážlivě přibližuje mílovými kroky. Mluvit o nějaké náhodě se při pohledu na vyprázdnění levicového spektra na východním křídle, mluvit nedá. A mohou za to jednak objektivní procesy po roce 1989, jednak četné politické chyby těchto stran v domácí i evropské politice, včetně špatné analýzy.
Obecně lze tedy opět konstatovat, že i na levém spektru vzniká významné regionální rozdělení v rámci parlamentního zastoupení EP. Pokud mluvíme o východním křídle, stojí za to situaci porovnat s příspěvkem tohoto regionu k posílení neoliberální ALDE.
Nový Evropský parlament tedy vypadá o něco roztříštěněji než ten minulý. Odráží spíš odlišné politické konjuktury v různých částech Evropské unie než že by znakem jednoty. Euroskeptická seskupení by mohla mít něco kolem 181 mandátů, ale zůstávají rozdělena do různých frakcí. Na druhou stranu posílili neoliberálové z ALDE se 108 členy, což z frakce dělá možnou koaliční sílu v případné proevropské koalici v EP. Celkově jsou v EP stále většinově zastoupeny subjekty s proevropským, byť i kritickým nebo radikálně reformním, programem. Tlak na změnu v současném Evropském parlamentu, a zřejmě i ze strany národních vlád, vzroste. Uvidíme, jestli to k něčemu pozitivnímu povede. Prvním krokem k lepší politice by mělo být učinit správné závěry z voleb. Bez dobré analýzy neexistuje ani dobrá politika.