Ilona Švihlíková zhodnotila výsledky voleb do Evropského parlamentu v Česku. Komu zvoní hrana?
Výsledky voleb do Evropského parlamentu se jistě stanou předmětem řady analýz jak z pohledu jednotlivých zemí (a tedy ne/úspěchu domácích vlád), tak celoevropsky jako pohled na sílu jednotlivých frakcí, ze kterých může vyplynout personální obsazení Komise i dalších institucí EU.
Pro české volby byla klíčová účast a její nerovnoměrnost, která měla lví podíl na výsledku voleb. Volební účast zůstala nízká (v evropském porovnání), ale oproti volbám v roce 2014 došlo k jejímu navýšení o cca deset procentních bodů. Ještě důležitější ale je, že volební účast byla velmi nerovnoměrná – nejvíce šli k volbám Pražáci a na rovinu řečeno podle toho taky volby dopadly. Výsledek voleb tedy nadproporčně odráží pražské preference.
Nadále je ovšem zájem o volby do Evropského parlamentu nízký a je možné ho srovnat s volbami do Senátu, které se velkému zájmu zrovna netěší.
Následující graf dle údajů na volby.cz nabízí přehled volební účasti různých voleb v posledních dvou letech. Vidíme, že dominují volby prezidentské (ve 2. kolo byla účast ještě vyšší).
Vítězství hnutí ANO se očekávalo a zisk šesti mandátů nutně svádí k úvahám, zda náhodou demonstrace „chvilek pro demokracii“ neměly pro voliče vládnoucího hnutí mobilizační efekt.
Kromě ANO mohou být spokojeni i Piráti, i když jim čtvrtý europoslanec uniknul jen o vlásek. Je ovšem otázka, v jaké frakci Piráti skončí (v liberální ALDE spolu s hnutím ANO by to opravdu bylo pikantní).
SPD získala dva mandáty, takže to Evropského parlamentu vyšle generálmajora ve výslužbě Hynka Blaška a bývalého sociálního demokrata a ministra zdravotnictví Ivana Davida. Právě úspěch Ivana Davida na kandidátce SPD už zavdal řadě vtipů, že sociální demokraté uspěli v jiných stranách, než je sociální demokracie.
Výsledek sociální demokracie je ovšem jedním z klíčových poselství těchto voleb. Ukázalo se, že za minulý skvělý výsledek mohla ČSSD děkovat Janu Kellerovi (paradoxně to jeho popularita dostala do Bruselu osobu jménem Poche).
Tentokrát je příhodnější hovořit o kolapsu než o neúspěchu. Dokázali uspět lidovci (paní Šojdrová může dál hledat po světě vhodné sirotky), ale strana se 150letou tradicí nikoliv. Velký neúspěch socdem se rozebírá také v Německu, i když co by za její výsledek čeští sociální demokraté dali. Příčiny jsou přitom, obávám se, stále stejné. Vrcholní představitelé ČSSD nemají ponětí, kdo je volič této strany. Podobně analyzují německou situaci i německá média (např. zde a zde), která si nechávají vypracovat hlavní důvody poklesu německé SPD – na prvním místě občané konstatují: není jasné, za čím strana vlastně stojí.
Někteří představitelé socdem se mylně domnívají, že když je chválí liberální média, že je to „dobré znamení.“ Ve skutečnosti je to přesně obráceně. Musím znovu zopakovat: pochvala v „Respektíčku“ je polibek smrti. Tito liberálkové (kteří jsou ideově doprava), socdem nikdy volit nebudou. Vždycky se najde pro ně někdo vhodnější (přičemž platí, že na liberální pravici je přeplněno). Esencí této politiky, která vzbuzuje nadšení liberální pravice, ale odpor u levičáků, je ministr Petříček a jeho řiťolezecká politika.
Naopak, levicovou politiku, jak jsem psala zde, u nás nedělá de facto nikdo!
ČSSD podle mě udělala chybu, když vlezla do vlády s hnutím ANO. (A KSČM svou podporou také). Svým „eurohujerstvím“ znechucuje voliče a když krátce před volbami vytáhne zničehožnic červenou kartu, má to znamenat co? Vypadá to, jako kdyby schválně vyloučila ze hry sebe sama.
Odpor vzbuzuje nejen nekritická podpora evropského projektu (čímž se sociálně-demokratické strany jako takové stávají součástí establishmentu a vítězství pak nesou Salvinimu a spol. na stříbrném podnose).
Thomas Fazi dobře napsal, že pokud levice míní držet „status quo“, což se netýká jen EU, pak se vzdávají systémové kritiky a nutně samy sebe zatlačují do defenzívy obhajoby neoliberálních politik (s případným kňouráním o tom, že se navýší minimální mzda), ale systémovou kritiku přenechávají anti-establishmentovým silám, které pak působí jako jediná alternativa vůči současnému mocenskému uspořádání!
KSČM se do Evropského parlamentu dostala jako jediná levicová síla, mandát obhájila jednička kandidátky Kateřina Konečná. Výsledek KSČM má podobné kořeny jako u socdem. Strana, která by teoreticky měla být radikálně levicová, podporuje u moci oligarchické hnutí a zdá se, že její hlavní prioritou je saldo rozpočtu (což je skutečně radikální levicová kritika, že). Členům strany, zdá se, tato politika moc nevadí, protože se opájí tím, že „jsou v televizi“ a musí se s nimi politicky počítat.
Konečná sestavila mladou, progresivní kandidátku, která mohla představovat pro stranu pokus se ze zkostnatělé struktury s průměrným věkem kolem 80 let přetavit v něco perspektivnějšího. Tento pokus ovšem nevyšel, což může být pro stranu signál, že je lepší „sázet na svý jistý“ a do poslední chvíle jet pragmatické handly, ve kterých je Vojtěch Filip mistr.
Evropské volby potvrzují bitku napravo (strany establishmentu i anti-establishmentu, liberální i konzervativní), tato část spektra je přeplněná. Sociální demokracii dělí od pádu do bezvýznamnosti jen pár krůčků. Kdo bude v příštích volbách zdvihat sociální témata? Představa, že to bude hnutí ANO, je nebezpečně naivní. Aktuálně to hnutí dělá, protože mu tato pozice vyhovuje, ale ideové směřování klíčových ministrů (Schillerová, dříve Nováková, dnes Havlíček) je jasně pravicové. Objeví-li se pravicový subjekt, kterému by vládnutí s hnutím ANO nevadilo (třeba strana Václava Klause mladšího?), pak ANO na sociální ohledy zapomene velmi rychle. Andrej Babiš jaksi skutečně není Friedrich Engels.
Bitva mezi establishmentem a anti-establishmentem může nastavit druhé hlavní štěpení na osu liberální-konzervativní, ve kterém už pro levici nemusí být místo. Evropské volby jsou v tomto ohledu posledním varováním.