Ivo Šebestík píše na okraj průjezdu americké vojenské kolony přes dálnici D1. Proč si americký konvoj nevybral pro transport přes české území jinou dobu nebo jinou trasu?
Kdyby konvoj americké armády cestující z obsazeného Německa ke standardní protiruské provokaci v jihovýchodní Evropě, zvané vojenské cvičení, zrovinka přes český tankodrom D1 táhnoucí se z Prahy do Brna působil jenom dopravní zácpy na této beztak již neprůjezdné „dálnici“, byla by to maličkost, jaká by nestála za zmínku.
Jenomže ucpaná dálnice (podle stavu vozovky spíše silnice z časů římského impéria) je opravdu to nejmenší, co můžeme americké armádě jako takové vytýkat. Zejména poslední tři desetiletí jejího působení ve světě byly obzvláště výživné a mají na svém kontě škody v řádu stovek miliard dolarů, takže ta trocha ztraceného času a nervů v kolonách představuje na české straně opravdu nepatrnou újmu.
Správná otázka v této souvislosti ale zní, proč si americká armáda nevybrala transport vlakem, průjezd Rakouskem nebo cestování napříč Českou republikou v noci, čímž by její konvoj blokoval dopravu mnohem méně? Odpověď je patrně dvojí. Především si zřejmě nikdo z odpovědných českých činitelů nedovolil předložit velitelům tak vznešené spojenecké armády jakýkoliv požadavek nebo dokonce, bože chraň!, námitku. Do telefonu z české vládní strany znělo nejspíš jenom samé: „Yes, sir. Of course! I carry out!“ A dost možná si dotyčný telefonista počínal podobně jako nadporučík Mazurek ve filmovém zpracování Černých baronů (ve skvělém podání Josefa Dvořáka), a svůj raport pronesený ve stoje a v pozoru s čepicí na hlavě zakončil slovy: „Bo tak je to spravne. Pořadek musí byt. Dovolte mi odejít.“
Historie se u nás doma prostě fantasticky opakuje pořád dokola a je úplně jedno, kdo si nás momentálně uchvátil, zabral a ochočil. Druhé vysvětlení se nejspíš nachází přímo u Američanů. Jejich velitelé tak nějak vědí, že jistá část českých politiků je takzvanými bezpodmínečnými spojenci USA. Tedy vazaly bez otázek, jakým se nemusí nic vysvětlovat. Stačí Befehl, později приказ, nyní command.
Vazalů, kteří vyletí do pozoru, jako by jim páteř řídila pružina, kdykoliv se před nimi zjeví někdo, koho z nepochopitelných důvodů ale přece přeuctivě uctívají, si nikdo samozřejmě neváží. Nevážil si jich Hitler, nevážil si jich Stalin ani Brežněv. A koho si nevážíme, toho se samozřejmě na nic neptáme. Jeho Of course a Sure máme v kapse. Američtí vojáci si při průjezdu českou a moravskou krajinou zkrátka myslí, že tohle území patří asi nějakým indiánům, co jsou už v rezervacích. S výjimkou těch, kteří dostali propustku, aby projíždějící vojenské koloně zamávali prapory USA z nějakého dálničního nadjezdu.
Takže vojáci americké armády, jinak působící v 74 let obsazeném Německu, projíždějí přes den v plném provozu, dálniční povrch považujíce vskutku za cvičný terén pro tu nejtěžší vojenskou techniku připravovanou pro boj v ruských stepích a močálech. Zřejmě i proto, aby posloužila k imitaci měsíčního povrchu, se oprava dálnice D1 tak protahuje. Až Spojené státy uvalí sankce úplně na všechny státy planety a všem se dosyta navyhrožují, docela určitě se vrhnou do boje ve Vesmíru, aby přinesly americkou „svobodu“ a antidemokracii nejméně na Mars. Bude to drahé, takže ministři obrany ve vazalských státech budou muset navýšit prostředky na „obranu“ na nejméně devadesát procent svých státních rozpočtů. Ovšem co bychom neudělali pro vlastní bezpečí, že? Co kdyby na nás neobydlený Mars jednou zaútočil?