I na dnešní neděli si Jan Schneider připravil pro naše čtenáře několik jazzových skladeb ke komentovanému poslechu.
Právem slavný americký spisovatel Leo Rosten (Pan Kaplan má třídu rád, do češtiny geniálně převedl Antonín Přidal) napsal nejlepší slovník, jaký jsem kdy viděl (Radost z jidiš), kde slova s náboženským významem vykládá odborně, kdežto ostatní vykládá pomocí vtipů. A kdo těm vtipům nerozumí, je zbytečné, aby se pokoušel porozumět jidiš. Rosten kromě toho sestavil i další dvě kompendia (Hurá pro jidiš, Radost z jingliš), kde naznačuje, jak jidiš nejen coby jazyk, ale i způsob myšlení ovlivnila americké divadlo, hudbu a film (poznámka gramatická: podává se, že „jidiš“ je rodu středního, ale na to je příliš emocionálně zatížená; pro mě je rodu ženského, kamenujte mě). Jedním z nejlepších příkladů Rostenovy teze je Aaron Lebedeff, jak zpívá svou vlastní skladbu Roumania Roumania.
A teď něco doslova „bytelného“: Bubeník Roy Brooks nechá ve skladbě The Free Slave své kolegy uvést základní figuru, aby se pak přidal svým nádherně zdobivým, a přitom tak bytelným doprovodem, který ke všemu po celou skladbu drobně pozměňuje a všelijak příhodně přizpůsobuje sólistům. Úplně z té skladby vyzařuje úžasná vyzrálost muzikantů, jak samozřejmě jim to všechno jde, bez nějakého markýrování velkého úsilí či tvůrčího utrpení ….
Už jednou jsem upozorňoval na pěknou rockovou transformaci původně jazzové skladby Rahsaana Rolanda Kirka. Tehdy šlo o obdarovaného bubeníka Gingera Bakera. Britští rockoví muzikanti šedesátých let, kteří překypovali úžasnou kreativitou, neměli k jazzu daleko. Příkladem je další Kirkova skladby, Serenade To A Cockoo (1964), jak ji o nedlouho později (1969) nahráli Jethro Tull (a jak vidno, hrají ji od té doby neustále – a kdoví, jak jejich interpretace zpětně ovlivnila třeba i samotného Kirka, jak by se mohlo zdát z jeho nahrávky této skladby v roce 1972!).