Nová kniha Veroniky Sušové-Salminen právě vyšla. !Argument nabízí exkluzivní ochutnávku z její knihy Máme se bát Ruska? Dramata a osudy největší země světa. Na konci ukázky najdete obsah celé knihy.

Úvodem: Sběratelé starých map

„‚Největší hrozbou je pro nás Rusko, je mistrem hybridních válek,‘ varuje generál Šedivý. ‚Je Rusko hrozbou? Přesvědčuje nás o tom.‘“ „‚Rusko je riziko, ne hrozba. Dnešní svět není pro sólisty. Spojence potřebujeme,‘ říká nový šéf generálního štábu.“ „‚Rusko je potenciální hrozba, NATO nikoho nenutí, aby se stal členem,‘ říká Petr Pavel.“ To jsou jen některá hesla českých novin za poslední rok nebo dva. Na první pohled je z nich jasné, že současné Rusko se bere jako forma hrozby, či alespoň rizika a že autory těchto výroků jsou především profesionální vojáci. Dnešní i bývalí. Takový obrázek je v podstatě stejný ve většině zemí NATO, i když s různou intenzitou a frekvencí. Spolu s „pokrymským“ viděním Ruska panuje více či méně shoda, že Rusko se na jednu stranu vůbec nezměnilo a na druhou stranu, že se změnilo výrazně. Což samozřejmě zní poněkud zvláštně.

Představa o neměnném či věčném Rusku naznačuje, že tato země žije ve své vlastní minulosti. Chystá se dobývat a pokořovat svět, protože to je přece její podstata. A druhé tvrzení říká, že se postsovětské Rusko zásadně změnilo ve srovnání s vývojem v letech 1991 až 2013, kdy byly západní země a Rusové s to koexistovat nikoliv snad ideálně, nicméně bez toho, že by proti sobě stály jejich armády a obě strany se navzájem považovaly za „hrozbu“, „riziko“ či „ohrožení“. Tvrdit, že s Ruskem je důležité spolupracovat, nebylo tehdy ještě zpola vlastizradou, anebo aspoň zpochybněním „západních hodnot“ jako dnes.

Jak se v tom člověk vlastně má vyznat? Opravdu změnilo v poslední, přelomové době postsovětské Rusko své mezinárodněpolitické priority, včetně významu vojenské síly? Lze opravdu tvrdit, že Rusko nikdy nemělo důvod, aby rozšiřování NATO na východ vnímalo jako ohrožení svých bezpečnostních a národních zájmů? A skutečně v mezinárodní politice platí už teď spíš slova a rétorické obraty, anebo v ní pořád ještě jde o součty potenciálu a možností? Jak moc jsou dějiny důležité pro chápání dneška a nakolik se dnešek od nich liší díky novým souvislostem, technologickým i dalším možnostem a přiznejme si – už také jiným hodnotám? A konečně, je nyní bezpečnostní přístup k věci jediný možný, anebo by měl být vyvažován poznatky z dějin diplomacie, mezinárodních vztahů a ruské politiky i kultury? To je celá série otázek, na které se následující stránky pokusí dát alespoň částečnou odpověď.

Americká antropoložka Ruth Benedictová napsala, že „žádný člověk se nedívá na svět nedotčenýma očima. Vidí ho prostřednictvím určitého souboru zvyků, institucí a způsobů myšlení.“ Zmíněný citát nám připomíná, že ke každému tématu bychom měli přistupovat s pokorou a nemyslet si, že jde o naše poslední slovo a jistojistou pravdu, kterou hrdě vlastníme. Pro poctivé hodnocení jakéhokoliv jevu, události či procesu je nutno poznat jeho pravý kontext, bojovat s předsudky a uvědomovat si kulturní polohu našeho vlastního východiska. Vyhýbat se svévoli, nepřesnostem, demagogii stejně jako neochotě srovnávat, vedoucí často ke scestným závěrům, anebo necitlivosti při srovnání, kdy hrozí, že nám výlučnost či odlišnosti srovnávaného uniknou. A pokud se uzavřeme do vlastní ideologické bubliny, můžeme hrubě zkreslit to, co se snažíme poznat a popsat. Ruku v ruce jdou při tom poznání a porozumění. Porozumění rozhodně není shodné se souhlasem nebo omlouváním – šlo by pak totiž o popření weberovské metody verstehen (rozumět), která je jedním z pilířů sociálních věd. Verstehen německého sociologa Maxe Webera znamená v podstatě interpretativní porozumění, přiznání toho, že studovaný objekt (Rusko) je samostatný aktér, jednající na základě nějakých motivací (třeba i mylných), hodnot (i když ne třeba „našich“), zkušeností (svých vlastních) a historických i kulturních východisek či kořenů. Úkolem je pak objekt nejenom popsat a vysvětlit jeho jednání v různých souvislostech, ale dešifrovat i onen ruský kontext, který dává jevům, událostem, procesům a lidem určitý smysl, a přiblížit jej těm, kdo nejsou anebo nikdy nebyli jeho součástí.

■

Momentky z roku 1853

V době, kdy vypukla ukrajinská krize (2013/14), se v západním i ruském tisku objevily zprávy, že Vladimir Putin patří k obdivovatelům ruského cara Miku­láše I. (1825–1855), zvaného kdysi „četník Evropy“. Toto srovnání překroči­lo mediální oblast a stalo se námětem několika akademických článků a studií. Před našima očima ožilo tak znovu konzervativní a zpátečnické Rusko, nicmé­ně ve verzi 21. století.

Putinova zahraniční politika se vskutku přiklání ke konzervatismu, už jen svým důrazem na roli velmoci v mezinárodní politice, a hlavně na vestfálský pojem suverenity.1 Podobně jako ruský prezident vedl v minulosti i car Mikuláš I. zahraniční politiku Ruska jako konzervativní, protirevoluční a stojící

na straně „starých režimů“. Lze ostatně najít i další historickou analogii. Ve vnímání obou politiků představovaly a představují otázky domácích poměrů a zahraničních hrozeb spojené nádoby. Což platí v případě Putinova chápání suverenity a hrozby „barevných revolucí“ a v Mikulášově případě v nechuti k revolucím vůbec. Oba tak odpověděli na konkrétní zkušenosti své doby i na věčné dilema Ruska zůstat samo sebou, ale zároveň určovat světové trendy. Mi­kuláš reagoval na dědictví napoleonských válek a na revoluce ve Francii i jinde v Evropě, Putin pak na rozpad SSSR a na výrazně oslabené Rusko. Je tu ale ještě další historická analogie, které si ovšem všiml jen málokdo…

Při četbě knihy amerického historika Williama C. Fullera o strategii Ruska z hlediska vojenství v letech 1600 až 1917 zaznamenáme ohromující podobnos­ti s dneškem. Navzdory Mikulášově pověsti četníka Evropy byl tento car podle Fullera přesvědčen o tom, že Rusko už není třeba územně rozšiřovat (což není totéž jako projekce vlivu) a že jeho hranice plně odpovídají bezpečnostním po­třebám říše. To mu sice nebránilo v několika dílčích anexích v Asii, ale celkově šlo o princip jeho politiky. Ostatně, větší území mohlo už přinášet další bezpeč­nostní rizika. Mikuláš I. podtrhoval důležitost velké armády a námořnictva, ale smyslem těchto sil nebylo už na prvním místě vést válku, i když Mikuláš I. války samozřejmě vedl, byť některé z nich s nechutí. Mikuláš zdůrazňoval potřebu odstrašení, které mělo být jeho zahraničněpolitickým nástrojem, jak se válce vyhnout. Tedy, jinými slovy, Mikulášova strategie byla následující: odstrašení hrozbou války mělo být nástrojem, jak válce v rámci možností zabránit.

Fuller píše, že Mikulášovou strategií, jak se vyhnout válčení, byla směs za­strašovacích manévrů a vojenského divadla. Odstrašování Mikulášovy doby spočívalo v mobilizacích, vojenských manévrech, námořních demonstracích a v rozmísťování jednotek podle potřeby, jak dát jiným najevo ruskou nespo­kojenost. A všechno mělo být velice veřejné a okázalé. Evropský revoluční rok 1848 uvítala například ruská armáda rozsáhlými manévry, které však, s výjim­kou pozdější intervence v Uhersku, nepředstavovaly předehru kontrarevoluční křížové výpravy do Evropy, ale zastrašující postoj, signál, jejž Rusko vysílalo za hranice a samozřejmě i domů – své vlastní ruské společnosti. Fuller hovoří o strategii „donucujícího zastrašení“, které tehdejší Rusko zvolilo jako pokra­čování své diplomacie.

■

V posledních letech sledujeme velmi podobné signály i z Putinova Ruska, i když dnes z pochopitelných důvodů nemáme přístup k současným dokumentům Kremlu (které nám v případě Mikuláše I. nechybějí). Takže nemůžeme o konkrétních záměrech a plánech Moskvy tvrdit nic jistého. Sledujeme tedy jen veřejnou část dění a přinášíme více či méně informované odhady. Je potom například těžké rozlišit, co představuje čistě manévrovací taktiku a co je už sou­částí promyšlené strategie.

Rusko provádí vojenské manévry, přesouvá své ozbrojené jednotky, létá s rizikem vstříc americkým válečným lodím v Černomoří, začalo znovu pečlivě hlídkovat ve vzduchu, organizuje pompézní vojenské přehlídky na souši i na moři a všemožně demonstruje svou obnovenou vojenskou sílu. Podle studie autorů Thomase Freara, Denisy Rajnovové a Łukasze Kulesy (2018), věno­vané současné ruské strategii ve srovnání se strategii NATO, jde o klasické strategické zastrašování. V současných podmínkách je to v ruském případě komplexní přístup, překračující oblast vojenství. Týká se také, a to výrazně, ky­bernetického prostoru. Veškeré tyto akce, počínaje incidenty v oblasti Baltské­ho moře a konče třeba cvičením na hranicích s NATO, slouží podle autorů ke „stabilizaci vojenskopolitické situace“, a tím vlastně k prevenci války či napa­dení. Bezesporu to však signalizuje i ruskou nespokojenost a obavy – například ve vztahu k přítomnosti NATO či jednotek světové supervelmoci USA v prosto­ru „životních zájmů“ Ruské federace.

Současná ruská koncepce strategického odstrašení je přitom riziková. Jde totiž o to, jak ruské signály čtou jejich příjemci na Západě. Jak píší autoři stu­die, Rusko například jedná velmi ofenzivně, takže se jeho kroky jeví z druhé strany jako agresivní a vyvolávají odvetné reakce v rámci „bezpečnostního di­lematu“.

Záměrem ruské ofenzivní strategie není pravděpodobně žádná velká válka, ale dosažení takové situace, kdy by Rusko mělo plnou kontrolu nad počáteční­mi stadii možného konfliktu. V tom zřejmě Putinova doba navazuje na starší ruskou strategii ofenzivního válčení, a dokonce i na Mikulášovy metody zastra­šování.

Rizika ruského strategického odstrašení jsou ovšem jasná: nejistota ko­lem záměrů a kroků Moskvy zvyšuje hrozbu neadekvátní reakce a může vést k eskalaci; destabilizační dopady se mohou rychle obrátit proti Rusku a spirála bezpečnostního dilematu je s to Rusy lehce zahnat do kouta – jejich potenciální protivník v podobě NATO, a zejména Spojených států může totiž svými kroky neutralizovat ruské pokusy o náskok před všestranně silnější aliancí. Nakonec přece i strategie Mikuláše I. zkrachovala a přivedla Rusko v roce 1853 k zásad­nímu konfliktu – ke krymské válce. Její příčiny netkvěly ovšem v odstrašující strategii jako takové, ale v rozdílných zájmech Ruska a západních velmocí.

Krymská válka, pro Rusko vzdor hrdinství prokázanému při obraně Sevastopolu neúspěšná, potvrdila technickou nadřazenost Západu a stala se v dějinách určitým přelomem. Dnes máme dost důvodů k názoru, že současná válka s Ruskem by se nepochybně stala dalším takovým přelomem, jen netuší­me, zda bychom ji kvůli jeho důsledkům mohli vůbec později zhodnotit.

■

Výše už zmíněná Fullerova kniha ukazuje, že odstrašující strategie z dob Mi­kuláše I. našla svého následníka v podobě Sovětského svazu, který, jak píše autor, spoléhal za studené války také na zastrašení v Mikulášově stylu. Byla tu tedy návaznost. Naopak Michail Gorbačov, první a zároveň poslední sovětský prezident, zavedl nový koncept „obranné obrany“ neboli rozchod s vojenským postojem vůči Evropě. Je tedy možné, že dědictví gorbačovského rozchodu s tradicí, prohra ve studené válce a nakonec rozpad SSSR a jeho důsledky jsou přesně tím, z čeho si Putinovo Rusko vzalo náležitou, i když asi ne vždy správ­nou historickou lekci.

Tato historická analogie, která samozřejmě není odpovědí na všechno, uka­zuje současně na potřebu historické znalosti Ruska a jeho jednání, kulturních vzorců a tradic. Přinejmenším proto, že nás pak Moskva jen tak nepřekvapí, ať už z hlediska prosté taktiky, nebo z hlediska dlouhodobé a historicky formova­né geopolitické strategie.

Často dnes slyšíme o agresivním Rusku, které se chystá opakovat své dějiny a dobýt celou Evropu, či dokonce celý svět. Slyšíme o tom, že ruské vojenské manévry či přesuny vojsk (na rozdíl od manévrů NATO) nejsou ničím jiným než předehrou k apokalyptické ofenzivě proti Evropě. Rusko zkrátka chystá válku k obnově svého někdejšího impéria se všemi jeho globálními ambicemi. A Vladimir Putin není nikým jiným než „sběratelem starých map“, jenž se prý zhlédl v letité teorii o Moskvě jako o třetím Římě. V ruském případě se popu­lární analytika scvrkla prostě do premisy: Co bylo, bude. Tím pádem má ovšem zvláštní význam vědět dobře, co bylo. Znát dějiny.

(….)

Rusko nemá dějiny, má jen zeměpis?

(….)

Ruské dějiny jsou tak jako historie každé země složitou souhrou mezi zeměpi­sem a přírodními podmínkami, kulturou, politikou a jejím vztahem k hospo­dářství, formují je vnější vlivy i domácí reakce na popudy zvenčí. Historicky Rusko, tehdy Rus či kyjevský stát, vznikalo v prostoru mezimoří, široké, rovi­naté, někde lesnaté a jinde zase stepní oblasti mezi Baltským mořem na severu a Černým mořem na jihu. Jeho základní kostru tvořily řeky Dněpr a Volha a ob­chodní výměna mezi skandinávským severem a byzantským jihem i perským jihovýchodem. Od prapočátků však tento staroruský díl kontinentu sousedil na jihu a jihovýchodě se stepí a jejími národy. Rus a dlouho také Rusko se sta­ly pohraničním prostorem mezi dvěma způsoby života – mezi zemědělským usedlým způsobem a životem kočovníků, zaměřeným na pastevectví a také na hospodářsky výhodné, byť často krvavé nájezdy, což byl pro ruskou státnost významný destabilizační prvek. Spočívala v něm také ruská zvláštnost v porov­nání s ostatní Evropou, kde jasně dominoval usedlý způsob života a kde už od vrcholného středověku k podobným nájezdům kočovníků nedocházelo.

Rusko jako moderní impérium vznikalo na kombinovaných základech – na staroruském a na mongolsko-tatarském, odrážejícím logiku a také kulturu stepí. Poloha v blízkosti Velké eurasijské stepi se Rusku do značné míry stala historickým osudem. Jeho vzestup začal pak v 16. století, takřka souběžně s prvními moderními impérii Španělska a Portugalska.

■

„Rusko nemá dějiny, má jen zeměpis,“ psal v 19. století slavný ruský zapadnik, filozof Pjotr Čaadajev (jehož příjmení odkazovalo k východním, tatarským předkům). Čaadajev se tak snažil vyjádřit zvláštní význam zeměpisu pro Rus­ko, pro jeho formování i existenci. Čaadajevova charakteristika těsně souvisí s tím, jakou roli měla a má geografie pro ruské dějiny, i když nelze jistě souhla­sit s tím, že by Rusko žádné dějiny nemělo. V Čaadajevově hodnocení se ostat­ně odráží určitý eurocentrismus jeho filozofie – to znamená důraz na západní vzory, kterých Rusko reálně nedosahovalo.

Ruský osud se váže se zeměpisem i v souvislostech, jako jsou současná i historická rozloha země, nutnost vyrovnat se s obrovskými vzdálenostmi, s dlouhými hranicemi v často rovinatých prostorech, s různými klimatickými podmínkami a také s nejrůznějšími sousedy – ve smyslu států, ale také kultur­ních či civilizačních okruhů. Ostatně právě proto popisoval Čaadajev ruskou kulturu jako „plastickou“ a zdůraznil schopnost Rusů brát na sebe nejrůznější podoby a být velice pružní vůči jakékoliv (nad)vládě.

Rusko ovšem není a nikdy nebylo na světě samo. Je a bylo historicky sou­částí širších politických a ekonomických vztahů. Zasazení dějin Ruska do těch­to hospodářských a politických souvislostí je tudíž pro jeho pochopení důleži­té. Od konce 15. a od začátku 16. století se Rusko postupně „integrovalo“ do Evropy, respektive do stále širšího systému světové ekonomiky pod kontrolou západoevropských zemí u břehů Atlantského oceánu. V rámci tohoto systému bylo však odsouzeno k roli „periferie“ či „okraje“. I když tedy – periferie, kte­rá opakovaně hrála významnou roli v prosazování velmocenské rovnováhy na kontinentě, jak tomu bylo v letech 1756 až 1945. Nicméně i přesto stále (do roku 1917) periferie, jež v mezinárodní dělbě práce sloužila jako zdroj nerost­ného bohatství, přírodních surovin a levné, mnohdy doslova a do písmene ne­svobodné práce (což platilo až do roku 1861, kdy bylo na Rusi zrušeno nevol­nictví).

■

Dnes tolik populární „agresivní schéma“, líčící Rusko jako „věčného“ agreso­ra, který se dodnes zaměřuje na územní zisky a ohrožuje „evropské hodnoty“, ­

potřebuje detailní a pokud možno objektivní rozbor v souvislostech. Potřebu­je analýzu očištěnou od rusofobie a je při tom nutno brát v potaz i mocenský a kulturní svéráz Ruska. Je ovšem také třeba pamatovat na to, že ne každá kri­tika Ruska je rusofobní a že mnohé z jeho kritiky má svoje oprávnění i smysl.

Rusofobie má s „agresivním schématem“ mnoho společného. Na prvním místě je sama rusofobie jako kulturní strach z Ruska a z Rusů spojena vel­mi často s kontextem velmocenské soutěže a s definováním „nás“ ve vztahu k „nim“. Rusofobní ideologie doprovázela konfliktní vztahy a stala se jejich pevnou součástí, zároveň „normalizovala“ odlišnosti Ruska umístěné na mo­rálně zabarvené škále. Navíc je západní rusofobie úzce spojena s některými de­formacemi západního myšlení – s eurocentrismem jako přístupem, který vidí vlastní kulturu jako univerzálně směrodatnou, zatímco kulturu „jiných“ jako podřadnou či divnou (či dokonce mé kultuře nepřátelskou). Pojí se i s orienta­lismem jako se západní představou o Východu neboli Orientu, s představou, která byla spojena s koloniální nadvládou a s vizí o celkové nadřazenosti západ­ní Evropy, Západu a bílé rasy. O Rusku se tak píše dokonce už i otevřeně jako o zemi „východních barbarů“, jako o zemi „násilníků“ a „primitivů“, a jeho imperialismus se pak intuitivně zdá být obzvláště „odporný“ a „odsouzeníhod­ný“, zatímco imperialismus západoevropský či americký se stává takřka nevi­ditelným. Rusko se tak až příliš často mění v anestetikum tišící špatné svědomí Západu.

Britský historik Orlando Figes říká, že v 19. století byla rusofobie „… prav­děpodobně tím nejdůležitějším prvkem britského názoru na svět za hranicemi. Po celé Evropě byl přístup k Rusku formován hlavně prostřednictvím strachu a fantazie a Británie v tomto smyslu nebyla výjimkou z pravidla. Rychlá územní expanze Ruské říše v 18. století a demonstrace vojenské síly proti Napoleonovi zanechaly v evropské mysli hluboký dojem.“ Jinými slovy: Evropané se prostřed­nictvím rusofobie vyrovnávali s ruskou mocí, kterou brali jako konkurenční, a tedy jako hrozbu, jež byla časem vnímána jako existenciální. Sem patřily a do­dnes patří argumenty o tom, že Rusko ohrožuje „náš způsob života“, „liberální pořádek“, „liberální demokracii“ atp., i když reálně ohrožovalo v devatenác­tém století spíš velmocenské zájmy britských elit. Rusofobie je prostě kultur­ním a ideologickým ospravedlněním konfliktu či soutěže s Ruskem a nakonec i nástrojem definování onoho „našeho“. Mimochodem – v Rusku má rusofobie svého příbuzného v antizápadních postojích a myšlenkových schématech, kte­ré pro změnu líčí Západ jako „zkažený“ a „ohrožující tradiční hodnoty“ Ruska. Obě strany si tak do značné míry mohou v rámci těchto excesů podat ruce.

(…)

■

Moc Ruska a zčásti i Sovětského svazu spočívala podle všech pozorovatelů mnohdy spíš na vojenském dobývání (jež bylo ale dlouho považováno za nor­mální) a na vojenské síle, což ovšem často doprovázely dohody na základě vztahu mezi centrem a elitami periferií a jejich integrace do státního systému říše s nejrůznějšími úlohami pro samo impérium. (Pobaltští Němci jako vojáci, námořníci a diplomaté, stepní národy a jejich chánové a šlechta či donští a dně­perští kozáci jako nástroje proti jiným konkurentům ve stepi atp.)

V případě Sovětského svazu a jeho revoluční ideologie to bylo o něco slo­žitější, i když výsledek se na mapě zdá být stejný. SSSR oficiálně vznikl jako nástroj světové revoluce a jako popření základních rysů ruského i západní­ho imperialismu, aby se pak ovšem vydal – především po roce 1945 – cestou „imperialismu socialistického“ a postupně tak ztratil legitimitu mezi satelity i doma.

Podstatnou částí „agresivního schématu“ vidění Ruska i SSSR je argu­ment o tom, že ruská „agresivita“ jde ruku v ruce s vnitřním uspořádáním země a nepochybně i se slabou ruskou kulturní prestiží, tj. nedostatečnou schopností maskovat projevy hrubé nadvlády hodnotovými či kulturními nástroji (diplo­macie, ekonomické výhody, zábavní průmysl). Tento argument o vztahu mezi režimem a agresí platil obzvlášť za studené války a byl spojen s tím, že SSSR představoval společenskou alternativu západnímu kapitalismu. Proto se při našem poznávání zaměříme i na pohled do útrob Ruského impéria. Zaměříme se na hlavní sociální a myšlenkové pilíře ruského a sovětského státu, na jejich rozvoj a funkce i na to, jak se časem měnily a modernizovaly. Upozorníme na jejich smíšenou podstatu (či hybriditu), odpovídající zeměpisným podmínkám Ruska (prostoru, který byl dlouho bez jasných „civilizačních“ hranic). Všimne­me si eurasijské škály tradic a možností stejně jako rozšiřování státu ve smyslu ne pouze dobyvatelském; šlo přece i o adaptaci a kulturní výměnu. Rusko se utvářelo jako říše, která s každým rozšířením přijímala nové kulturní zvyklosti, tradice nebo instituce, často bez Evropě vlastního rasismu (Rusko si ho ostat­ně dovezlo až v rámci proevropské modernizace). Ovšem nikdy se přitom ve svých dějinách nemohlo zbavit či zříci svého zásadního spojení s Evropou.

■

Budování říše se samozřejmě promítlo do toho, jak byl uspořádán ruský stát a jeho společnost. Bylo motorem i významnou brzdou společenského rozvoje a po většinu času především zdrojem nejrůznějších dilemat. Nicméně imperi­ální impulzy sledovaly plus minus klasické vzorce: obranu a strategické cíle, obchod a ekonomická hlediska, včetně rentability získávání nové půdy či ji­ných zdrojů, protitlaky sousedů a také motivy spojené s určitou myšlenkovou setrvačností. Ta rovněž souvisela s faktem, že expanze plodila expanzi, vytváře­la další strategické a bezpečnostní úkoly či ohrožení, které Rusko tradičně řeši­lo územní integrací a nastolením toho, co lze označit jako „pax rusica“. Nešlo tedy zdaleka o jednosměrný vztah režimu k imperiální expanzi, ale i naopak. Imperiální expanze podmiňovala ruskou společnost a její politické uspořádání.

V případě Sovětského svazu došlo k určitému posunu. Nikoli v tom, jak se z bolševické Moskvy dívali na mapu, ale v tom, jaké ideologické cíle SSSR sledoval a nakolik nepřátelsky vnímal okolní svět kapitalismu ve vztahu k al­ternativě, kterou sám představoval. Vzletněji vyjádřeno, sovětská politika byla uzamčena mezi misionářskou tezí o světové revoluci (lepší zítřky pro všechny) a geopolitickými reáliemi, jež nemohla změnit. Jak ale uvidíme, sovětská ex­panze nebyla stejná jako ta ruská, i když se většinou týkala stejného prostoru. Šlo o expanzi danou na prvním místě politickými a ideologickými záměry v rám­ci neměnného zeměpisného prostoru v ruském sousedství.

Postsovětské Rusko se ocitlo v historicky nové situaci a fakticky mu ze všech dosavadních strategií zůstal především pragmatismus spojený s velmo­cenským instinktem a postimperiální nostalgií. Tyto prvky v sobě pojí racio i emoce v neustále se měnící směsi. Kalibrování této směsi se v současných podmínkách ukazuje pro mnohé jako neuchopitelné, odpovídá nicméně celko­vému stavu ruské společnosti i ruské politiky.

Historie Ruska i SSSR nás samozřejmě zajímá především proto, abychom se snažili porozumět současnosti. Dějiny nás nutí poznat časy kontinuity i dis-kontinuity, pochopit tu či onu motivaci i varovat před opakováním starých chyb v nových podmínkách. Učí nás také citlivosti k jemným rozdílům a detai­lům, procvičují naše schopnosti pochopení i pokory. Proto bude poslední část naší cesty věnována dnešnímu Rusku a současně se pokusíme syntetizovat a shrnout poznatky, které kniha přinesla, ve vztahu k naší společné současnos­ti a vlastně i budoucnosti. Nejde přitom o žádné poslední a vyčerpávající slovo. Jen o pozvánku k přemýšlení pro všechny, co chápou, že poznání je nikdy ne­končící proces.

Obsah knihy si můžete prohlédnout ZDE.

Veronika Salminen: Máme se bát Ruska? Dramata a osudy největší země světa, Daranus, Praha 2019, ISBN 978-80-87423-90-5.