Filosof Vratislav Moudr ve své eseji píše o tom, co nám seriál HBO Černobyl zapomenul sdělit o velmi současných rizicích.
Myšlenkové poselství seriálu Černobyl by se snad dalo shrnout následovně. Autoritářský politický režim uzavřené (totalitní) společnosti manipuluje s informacemi, lže, aby svoji umělou autoritu udržel. Takové zacházení s pravdou se šíří, vede k prohlubování atmosféry strachu, k nechutným mocenským hrám a nespravedlnostem. Navzdory individuálnímu a příležitostnému hrdinství narůstá všeobecné morální selhávání, jež spolu se selháváním ekonomickým, technologickým i jiným může vyústit do podobné tragédie, jakou byla havárie černobylské jaderné elektrárny. S pádem autority režimu, ke kterému podobné události přispívají, pak padá mocenská ideologie a lež je znovu lží.
Mám za to, že v pozadí tohoto jednoduchého a všeobecně přijatelného poselství je však možné najít ideologickou manipulaci také. Deskriptivní výstavba seriálu by nás neměla ošálit a přesvědčit nás, že naše životy se odehrávají mimo dosah jakéhokoli mocenského a ideologického vlivu, v nějaké sféře pravdy a dobra. Ideologie je totiž uvnitř sociokulturního prostředí i uvnitř nás samých přítomna vždy. Je to soustava idejí, kterými zjednodušujeme komplexní prostředí kolem nás. Spočívá na jakýchsi axiomech uvažování, na předpokladech o světě a hodnotách v něm, které často přijímáme bezděčně. A přestože se konkrétní ideologie ukáže vždy po nějakém čase jako příliš rigidní a omezující východisko našich aktivit, býváme k ní dlouho pevně emočně vázáni. Potřebujeme ji jako pevnou půdu pod nohama. Je pojivem osobnostní i skupinové identity.
Svojí rigiditou může být nebezpečná nejen tehdy, když lidské osobnosti řídí hrubou silou a přímo, tj. navzdory „svobodné“ vůli. Ale také tehdy, jestliže si tuto vůli podmaňuje podloudně, když s lidskými osobnostmi manipuluje nepřímo a v utajení. Tedy tím, že se dovedně skrývá, aniž by mohla být snadno a včas kriticky reflektována. Jsem přesvědčený, že právě to je případ naší „otevřené“ liberálně-demokratické společnosti. Lidské osobnosti jsou v ní formovány neviditelnou mocí, jejíž sugestivní ale téměř neslyšný ideologický diskurs vytěsňují obranné mechanismy personálního a společenského vědomí. Jsme-li však pozorní, můžeme tento diskurs postřehnout v běžném prožívání a chování lidí stejně jako v mnohých produktech jejich tvořivosti, jakým je i poutavá minisérie televize HBO.
***
Zdá se mi, že „západu“ tu tvůrci přisuzují roli, se kterou je spojen nevyřčený předpoklad, že naše společnost je právě ta, které se podařilo vyhnat ideologii za své hranice. „Západ“ v něm představuje nezřetelné, ale pevné referenční pozadí pochmurného obrazu jedné nemocné společnosti. Je tu nezpochybňovanou autoritou ekonomickou, vědecko-technologickou, ale také autoritou morální. Je jakýmsi světlým místem, místem pravdy a dobra. Na následky havárie „západ“ reaguje adekvátně a pokřivená společnost se mu zodpovídá. Divák tak může získat konejšivý dojem, že problém je vždy „za“ a nikoli „uvnitř“ našich hranic. Že v naší liberálně-demokratické společnosti se nic podobného nemůže stát, bude-li zdravá, bude-li fungovat tak, jak má. Stačí jen bránit její „křehkou“ identitu před ideologickými vpády. Bránit její hodnotové předpoklady, morální i právní principy. Díky svobodě slova se v ní přeci pravda a dobro snadno prosadí.
Přesvědčení, že ve společnosti našeho typu se nic podobného nemůže stát, bychom mohli zpochybnit výčtem menších jaderných havárií i připomínkou jedné velké, která se odehrála docela nedávno ve Fukušimě. K ní ostatně vedlo tolerování nedostatků v bezpečnostní konstrukci elektrárny z obdobného důvodu jako v „Socialistickém svazu sovětských republik“ – z důvodu snižování nákladů. Mohli bychom vyjmenovávat také případy selhání v odlišných oblastech civilizačního provozu. „Naše“ nadnárodní firmy častokrát zamořily ovzduší, vodu i půdu, zdecimovaly cenné ekosystémy a vzaly domov, zdraví i životy mnoha lidem. Využívaly otrocké a dětské práce, pomohly připravit některé národy o jejich politickou autonomii. To vše znovu ve jménu prosperity. Lhaly přitom nejen ony, ale i vědečtí experti a politici, kteří z jejich činnosti měli finanční popř. mocenský prospěch. Vylhané důvody, jež maskovaly ty skutečné (zištné), mnohokrát sloužily rovněž k vojenským intervencím „našich“ mocností na cizím území. Některé analýzy mohou právě proto vnímat také současný nástup terorismu, nárůst nesnášenlivosti a xenofobie jako problémy, které (nejen) „západ“ působí svou expanzivní a vypočítavou geopolitikou.
Podle Ulricha Becka musíme zahrnout mezi velké a všudypřítomné problémy naší společnosti právě i takové nezamýšlené důsledky nezamýšlených důsledků – „rizika“ globální „rizikové společnosti“. Mezi ně patří vlastně veškeré přítomné i hrozící negativní důsledky našich aktivit. Jde přitom o aktivity, kterými často ani nechceme páchat žádné nepěkné věci, obcházet právní, nebo morální normy. Jejich prostřednictvím se jen snažíme zdánlivě nevině udržovat a rozvíjet osobní životy a společnost kolem nás. Jenže právě ve společnosti kolem nás je zakopán pes. Celoplanetární socio-kulturní systém (civilizace, kultura) je dnes natolik integrovaný, komplexní a dynamický, že už jen proto nedokážeme dobře číst nebezpečí, která provoz tohoto zvláštního umělého vehiklu přináší. Už jen kvůli tomu nejsme schopni volit adekvátní prostředky, abychom mohli tato rizika odstraňovat, redukovat, anebo jim dokonce předcházet.
Podobně jako před výbuchem černobylské elektrárny není nikdo kompetentní u kormidla kultury, ani ve velíně jejího generátoru energie. V této roli selhává politika, právo, morálka i věda (včetně ekonomie). Stále silněji se vše podřizuje jen autonomnímu ekonomickému provozu, látkově-energetickému metabolismu, který slouží systémovému nutkání kultury k růstu. To je ona skrytá a nadosobní moc, která prostřednictvím své ideologie dokáže ještě integrovat přebujelou strukturu socio-kulturního systému i naše osobnosti v něm. Téměř vše pak ale podléhá primitivnímu hodnocení globálního tržiště, vyhodnocování zisků a ztrát. Vládne nám potřeba kultury snadno se udržovat a růst a vůči této potřebě adekvátně nastavený hospodářský systém – globální kapitalismus. Informační (komunikační) provoz socio-kulturního systému se této potřebě přizpůsobuje, stejně jako se mu přizpůsobují lidské osobnosti, které tento informační provoz reprodukují. Hlava umělé bytosti kultury naslouchá svému rozežranému žaludku.
***
Zatímco tržní hodnocení je téměř univerzalizované a jednoznačné, o jiném morálním (a právním) hodnocení to neplatí. Proti ideologii globálního kapitalismu a civilizačního růstu proto neumíme postavit alternativu. V případě problémů zapříčiněných provozem celoplanetární kultury – ať už jde o problémy globální, lokální či osobní – nedokážeme hledat globální odpovědnost a globální politické řešení. Z parciálních pozic pouze ledabyle lepíme to, co se lepit dá a to znovu jen v intencích civilizačního růstu a neohrožené moci trhu. Bezbranně například přihlížíme požárům v Austrálii či záměrnému vypalování pralesa v Brazílii, nebo Indonésii a hrozící hospodářské ztráty z kůrovcové kalamity sami s úlevou odvracíme tak, že smrkové dřevo posíláme tankery přes půl planety za ohromných emisí uhlíku. Bez adekvátních změn celé globální kultury je ale naše jednání absurdní na všech frontách. Morálně selháváme jako občané, spotřebitelé či jako rodiče. Selháváme jako energetici, ekonomové, novináři, umělci, učitelé. Ve své důležité roli selhává vzdělávání, právo, věda a především pak politika. Politici – pokud vůbec – brání často jen proklamativně to, co boří svojí servilitou vůči moci trhu. Utápí se ve své „double talk“, ve vnitřních rozporech a vnějších anomáliích, jež brzy povedou ke konci stávající podoby naší společnosti.
Chceme-li se tedy dnes zabývat morálními problémy, neměli bychom se pohoršovat pouze nad přečiny jednotlivců, menších skupin, ani nad selháváním totalitních režimů současnosti a minulosti. Měli bychom se zaměřit na selhávání celé planetární kultury, kterou neřídí žádná celoplanetární politika, ale systémová potřeba kultury růst a ideologie, která tuto potřebu hájí i uspokojuje. Do svých morálních úvah musíme zahrnout právě i ony nezamýšlené důsledky nezamýšlených důsledků, rizika civilizačního provozu. Měli bychom si všímat nejen havárií jaderných elektráren, ale také rizik spojených s jadernou energií vůbec. Měli bychom vědět o škodlivosti pesticidů, umělých hnojiv, prachových částic a mikroplastů v prostředí i v tělech organismů. Neměli bychom přehlížet fakta o civilizačních chorobách, o digitální demenci, o nárůstu počtu autistických, úzkostných, depresivních a cynických lidí. Neměli bychom zavírat oči před informacemi o extrémní sociální nerovnosti, o nové rasové a náboženské nesnášenlivosti, o rozpadu sociálního života, veřejného prostoru atp. Především bychom ale měli brát vážně fakta o vyčerpávání půdy, o rychlém postupu urbanizace a odlesňování, o narůstajícím počtu „přírodních“ katastrof, o množství uvolňovaného uhlíku a klimatické změně, o obrovském tempu vymírání živočichů a rostlin, o decimování globálního ekosystému Země.
Nesmíme tedy přehlížet, že také naše společnost je namočená v ohromných globálních problémech. Že masivním roztáčením vnitřního provozu kultury způsobuje nejen extrémní sociální nespravedlnost, ale také extrémní genocidu (ekocidu). Decimuje jedinečný genofond planety, devastuje náš domov, ohrožuje veškerou perspektivu lidstva. Měli bychom se tedy s otevřenýma očima, hlavou i srdcem postavit před poznatky, které říkají, že globální ekosystém Země se rozpadá a že existenční problémy našeho vlastního druhu mohou být brzy neřešitelné. Měli bychom si jednoduše připustit, že demokratická společnost našeho typu – správně fungující liberální demokracie se dlouhodobě a z velké míry podílí na chrlení závažných globálních problémů, které už dávno způsobují tragédii daleko větší, než byla ta „černobylská“.
Mnohým však ještě není patrné, že také naši společnost integruje ideologie, která před hromadícími problémy tragicky selhává, že také stabilita demokracie našeho typu stojí a padá s autoritou moci, a že touto mocí není ve skutečnosti moc lidu, ani politických zástupců či soudců, ale skrytá moc kapitálu, která uspokojuje i podněcuje potřebu kultury růst. Právě tuto moc „západ“ před několika stoletími uvolnil (liberalizoval), aby se nyní spolu s ostatními společnostmi klaněl její celoplanetární podobě. Neoliberálně- i sociálně-demokratičtí politici „západu“, stejně jako autoritářští politici uvnitř i mimo něj, považují přeci za nemožné stavět sjednocenou politickou moc nad moc volně rozprostřenou po celém glóbu a pevně zahnízděnou v našich hlavách. Před roztaženým žaludkem, který přebujelou kulturu podporuje v tendenci požírat a zamořovat vše kolem, tak děláme pukrle pravicí i levicí.
Oháníme se přitom demokracií, humanismem, svobodou jedince, svobodou podnikání, politickou suverenitou národa anebo jeho ekonomickými zájmy. Ať už tyto hodnoty vymezujeme a vzájemně vážíme jakkoli, svorně důvěřujeme autoritě globalizovaného trhu. Přehlížíme přitom, že celoplanetární metabolismus kultury požaduje stále gigantičtější přísun látky i energie z přírody, stejně jako to, že veškeré produkty civilizačního metabolismu představují pro přírodu jen gigantické množství odpadu. Rovněž liberálně-demokratická společnost je závislá na neustálém ekonomickém růstu, který je generován prací a v posledku spotřebou. Na zhoubném ekonomickém růstu závisí nejen obnova a výstavba sídel, průmyslových staveb a veškeré infrastruktury. Závisí na něm také přístup ke zdravotním, sociálním a vzdělávacím službám. Závisí na něm individuální svoboda, seberealizace, sociální smír, bezpečí i nynější směšná forma „ochrany životního prostředí“. To a všechno ostatní je tedy postavené na rostoucí těžbě a zpracování surovin, výrobě, dopravě a nakonec konzumaci, která musí být lidem téměř na každém kroku vnucována.
***
Principy volného tržiště však neumožňují distribuovat ohromné civilizační bohatství jinak než nespravedlivě. Kvůli tomu narůstá sociální nerovnost uvnitř globální i naší společnosti a s ní i mocenská převaha jedněch nad druhými. Moc kapitálu přitom neexpanduje pouze „vně“, za své stávající hranice – na nové trhy, do nových oblastí s levnějšími surovinami, pozemky či pracovními silami. Chce vytěžit všechno, co se vytěžit dá. Expanduje proto také „dovnitř“, do oblasti veřejné. Privatizuje nejen energetiku, průmysl, zdravotnictví, dopravu, umění či sport, ale skrytě i bezpečnost, média, politiku anebo právo. Také pro občany liberální demokracie je proto čím dál obtížnější uvěřit, že v demokratické společnosti skutečně žijí. Že spravedlnost, svoboda, solidarita, rovnost před právem atp. nejsou už jen prázdné pojmy a svobodné volby nejsou jen prázdným rituálem podobně, jako je tomu v autoritářských společnostech.
V situaci, kdy se politika tiše podřizuje síle bohatých elit, proto mnozí z těch, kteří mají daleko ke společenským benefitům, akceptují otevřené autoritářské vedení oligarchů výměnou za prázdný příslib upřímnosti, pořádku a bezpečí uvnitř „suverénního“ státu schopného věčně hospodářsky růst. Přestává jim vadit dokonce i to, že si jejich psychopatičtí vladaři přivlastňují veřejný majetek, bezostyšně překračují základní morální i právní normy a otevřeně staví (vlastní) moc a ekonomický zisk nad ostatní hodnoty. Jak vsugerované konzumní štěstí některých, tak nutné prostředky k přežití mnohých jsou ovšem i pak vykupované roztáčením zhoubného civilizačního metabolismu, který globální látkovou výměnu provozuje nespravedlivě vůči lidem. Především však rychlým tempem zatlačuje, rozkládá a zamořuje původní ekosystém Země, na kterém závisí životy všech příštích generací.
Stabilita základních stavebních kamenů naší liberálně-demokratické společnosti i autorita politiků, kteří je brání, je tedy narušována hned z několika stran současně. Spotřeba nestačí generovat tolik bohatství, abychom nemuseli vykořisťovat ty, co k němu mají daleko. Nestačí generovat ani tolik bohatství, aby ti, kteří k němu mají blíž, mohli i nadále setrvávat ve stavu sladké letargie a důvěřovat tomu, že hodnoty liberální demokracie jsou ještě dostatečně naplňované obsahem. Avšak – tato spotřeba stačí bohatě k tomu, aby rychle narůstala moc kapitálu, která význam těchto hodnot nejen vyprazdňuje, ale odhaluje zároveň jejich morální zastarání. Tím, že tato moc vyhrocuje sociální i existenční problémy lidstva, začíná být zkrátka zřejmé, že také hodnoty liberální společnosti mají v socio-kulturní evoluci omezenou životnost. Tedy, že k řešení těchto problémů bychom museli revidovat ty z hodnotových předpokladů, které dosud podporovaly rychlý růst kultury a jejího nespravedlivě distribuovaného bohatství. Není například patrné, jak při zachování stávajícího rozsahu individuální svobody, svobody podnikání, národní suverenity, soukromého vlastnictví atp. omezit přebujelou dopravu osob a zboží. Jak omezit těžbu a zpracování uhlí či ropy? Jak omezit průmyslovou výrobu, produkci energie a tepla? Jak dojít k ustavení nadnárodních právních norem a vynutit si jejich plnění? Jak za těchto předpokladů zabránit dalšímu narůstání sociální nespravedlnosti?
Zvětralé základy liberální demokracie i autorita politiků, kteří je přestávají důvěryhodně bránit, se hroutí. Stabilita a identita naší společnosti se rozpadá. Zatím si to však dostatečně neuvědomujeme. Dostatečně na to, abychom přestali udržovat stávající provoz naší společnosti a začali včas hledat takovou podobu globálního socio-kulturního systému, která by ho vyvedla z cesty k totálnímu kolapsu. I my jsme totiž v zajetí ideologie. Ideologie, která se dobře skrývá a umí se díky tomu rychle šířit a přizpůsobovat dílčí kritice. Společnost, které vládne tržní hodnocení, má zkrátka tendenci komunikovat jen ty témata a jen takovým způsobem, aby se z problémů staly efektivní prostředky ke zvyšování zisků a snižování ztrát. V případě sociálních a environmentálních problémů proto nehledáme „naivně“ řešení v hluboké transformaci společnosti a kultury, ale „rozumně“ důvěřujeme kapitalismu. Necháváme si vymývat hlavy (greenwashing) marketingovými strategiemi „společenské odpovědnosti“, kterými firmy i kultura sama usilují o co nejvyšší růst.
***
Nepřijde nám zvláštní ani to, že ve všemožných otázkách od zahraničně politických po klimatologické a biologické nasloucháme ekonomickým „expertům“ ochotným překračovat hranice svého oboru. A protože po nich chceme vědět, co máme dělat, považujeme je také za experty v nejisté oblasti morálky. Ekonomističtí dogmatici pak povědomě tvrdí, že problémy vyřešíme v blízké budoucnosti, budeme-li pokračovat podle jejich receptu. Tentokrát se nemáme řídit diktátem strany a vlády, ale diktátem trhu. Zázračný recept zní: svobodný trh a individuální „svoboda“ rozhodovat se dle jeho principů, tj. „racionálně“. Máme zkrátka věřit v trh a ve vypočítavost lidského ducha. „Neomezená“ lidská tvořivost – podřízená však intencím trhu – umožní prý s přehledem řešit všechny problémy. Jestliže nyní nějaké problémy máme, je to proto, že se tohoto jednoduchého receptu nedržíme. Dokonce i méně fundamentalističtí ekonomové, politici a mnozí vědci věří, že vše vyřešíme pouhými technologickými prostředky, ke kterým nám pomůže dostatečně velké finanční bohatství v blízkých časech ekonomické prosperity. Čína v nich prý už téměř je a my bychom mohli být také, kdybychom se chovali „racionálněji“.
Zejména ekonomům by ale mělo být zřejmé, jak se civilizační bohatství produkuje. Také finanční ekonomika, jakkoli je virtuálně nabobtnalá, a jakoukoli silou dnes vládne, je nakonec materiálně závislá na ekonomice reálné. Nejlépe se to ukazuje v době, kdy některá z bublin finančního trhu praskne. Potom se tragické důsledky rozlijí do životů lidí po celé planetě. Kulturní bohatství se uspořádává právě prostřednictvím jejich práce, která transformuje přírodní struktury na struktury kulturní. Abychom produkovali zboží, služby i finanční kapitál, musíme nejprve rozložit to, co už uspořádala příroda. A protože si ani zdaleka nevystačíme jen s tím, co příroda umí (a stihne) sama obnovovat, krademe nevratně její bohatství. Pomocí vědy a techniky to pak umíme dělat mimořádně efektivně. Rychlým tempem přírodu rozvracíme a zatlačujeme. Dovedně rozkládáme její struktury a čerpáme energii a látku pro potřeby umělého těla, jehož bezhlavý růst ovšem nejsme ochotni zastavit a donutit k redukční dietě. Jako buňky v jeho tkáni mu jen posluhujeme. Bezděčně i vědomě se zaprodáváme nadosobní moci socio-kulturní struktury, která vyslyšela své nutkání k co nejefektivnějšímu růstu.
Utéct před tímto morálním problémem můžeme jen tím, že stihneme včas umřít s klapkami na očích. Pokud ale chápeme naši obrovskou odpovědnost, měli bychom se této moci postavit a odvážit se zpochybnit některé z hodnotových předpokladů moderní společnosti – představy o absolutizované svobodě individuální i tržní, o rozsáhlém nároku na soukromé vlastnictví, o neomezené národní suverenitě, o trvalém ekonomickém růstu a především o nadřazenosti kultury vůči přírodě. Spolu s tím bychom měli zpochybnit i rozšířené přesvědčení, podle kterého hodnotu struktur a dějů přírody vyjádříme nejlépe cenou. Živé a neživé struktury ve vzájemných ekosystémových vazbách neumí totiž člověk dostatečně poznat, pochopit, natož znovu vystavět. Jestliže některý rostlinný nebo živočišný druh vyhyne, neumí jej obnovit ani příroda sama. Umí sice nahradit jeho funkci, ale pouze v případě zdravého a rozmanitého ekosystému, kde se takové změny dějí relativně pomalu. Příroda vskutku vytváří hodnoty, které nejsou nahraditelné ani vyjádřitelné našimi prostředky. Vůči přírodě prostě nemůžeme mít pohledávky ani dluhy. Není ji proto možné zahrnout do účetnictví má dáti/dal a svěřit ji všemohoucí ruce trhu, jakkoli jsme dnes přesvědčeni o její dobrotivosti. Takový sen je idealizací lidského rozumu, kultury i jejího hospodářského metabolismu. Je to sen těch, kteří přírodu redukují na užitné „zdroje“, stejně jako těch, kteří chtějí s dobrými úmysly dodatečně přisuzovat tržní hodnotu tomu, čeho si trh sám necení. Žaludek nemůže mít lidskou ani přírodní tvář. Tu může mít jen hlava schopná poznávat a hodnotit svět kolem sebe, lidem a přírodě odpovědná politika.
Konec první části. Pokračování zde.
Článek publikujeme v rámci spolupráce s webem Nové Slovo.