Zkušenost ze Švýcarska ukazuje, jak důležité je v časech krize solidárně táhnout za jeden provaz.
Simon Hehli píše pro Neue Zürcher Zeitung o švýcarské zkušenosti se zvládáním pandemie koronaviru.
V popředí podle něj musí stát solidarita s těmi nejvíce ohroženými.
Zralost společnosti se pozná v těžkých časech. A v těch se nyní Švýcarsko nachází, stejně jako celá Evropa. Autor podotýká, že počet nakažených není zatím dramatický, mrtví se počítají zatím „jen“ v desítkách. Ale to se změní, varuje autor (a skutečně k tomu během několika dní od vydání článku došlo – pozn. red). Musíme se připravit na nové situace a na nová omezení. Autor připomíná, že poprvé od druhé světové války panuje v zemi výjimečný stav.
Epidemie je jiná, než byly katastrofy minulých desetiletí, šokové vlny zasáhly zemi se zpožděním a nebyly citelné pro všechny.
Veřejný život skončil. Vše, co nám dělalo radost, muselo zmizet – žádné kino, tanec, večerní pivko, výstavy, nákupy. To jsou ale jen problémy luxusu ve srovnání s existenčním strachem, který cítí řada řemeslníků či provozovatelů restaurací. Ekonomika i celá společnost bude mít velké problémy.
Země je ale jednotná. Vlevo či vpravo, stojí za opatřeními v boji proti epidemii. Je tak jednotná, jako nikdy. Zaměstnavatelé i odbory táhnou za jeden provaz. Sportovní svazy musely skousnout, že nebude mistroství světa v hokeji, a zřejmě ani to fotbalové.
Lidé se obávají, budou-li mít dostatečný příjem. Rodiče dětí musejí zcela přeorganizovat řád dne. Nikdo ale neprotestuje. Opatření jsou bolestivá, ale jsou nutná. Vláda a úřady neudělaly vše dobře, ale chyby a příliš pozdní reakce vidíme až při zpětném pohledu.
Ano, existují alternativy. Lze izolovat nejrizikovější skupiny a nechat ty ostatní nakazit se, aby získali imunitu, to je třeba holandský přístup. Ve Švýcarsku mají lidé jiný přístup, nepreferují takovéto, i z vědeckého hlediska hodně sporné, „zamoření infekcí“. Dokoncee ani bulvární média ho nepoužívají.
Místo toho je mottem solidarita. Solidarita se seniory, diabetiky, těmi, kteří mají problémy se srdcem, protože pro ně je koronavirus smrtelným nebezpečím. Solidarita se projevuje na mnoha úrovních. Pracující rodiče se organizují do skupin, aby si vzájemně poskytovali péči o děti. Veřejnost dává najevo velkou vděčnost ošetřovatelům a lékařům, pošťákům i pokladním, kteří dělají vše proto, aby zdravotnictví a zásobování země fungovalo.
Je vidět, že i v zemi, která sází na sílu a autonomii jednotlivce, mohou lidé držet spolu. Pravá zkouška je ale ještě před námi, píše autor. Epidemie bude trvat ještě týdny, možná i měsíce. Mnoho lidí žije ve strachu z nemoci a smrti.
Uvidíme, co tento stav dlouhodoběji udělá se společností. Solidarita se nemůže týkat jen ohrožených skupin, musí se týkat i těch, kteří budou ekonomicky poškozeni. Bohaté Švýcarsko si to může dovolit. Stát musí pomoci, lidé budou potřebovat rychlou a nebyrokratickou pomoc.
Je tu ale ještě pořád síla, která lidem během celých dějin pomáhala zvládnout krizové situace. Víra v záchranu z vyšší moci. Sekularizace snížila význam církví, mladší generace už nevnímají náboženské poselství. A k tomu přibyl ještě zákaz shromažďování se. Církev není jen „ten dům“, takže pokud se lidé nemohou shromáždit a kostely jsou prázdné, může být těžké se s tím smířit.
Jsou tu ale Velikonoce, již 2000 let symbol naší naděje. Snad se podaří toto poselství předat i těm, kterým je církev vzdálená. Pak by církev byla skutečným přínosem ke zvládnutí krize.
Už nyní katolíci i protestanti vyzývají občany, aby každý čtvrtek až do Velikonoc zapálili u okna svíčku. To je první a pěkné znamení, soudí autor.
Max Frisch napsal, že krize je produktivní stav. Jen se z ní musí sejmout ta příchuť katastrofy. Uvidíme, zda to bude platit i pro Švýcarsko. Šance, že tento test zralosti vydržíme, jsou dobré. Ale jen když budeme stát při sobě – dnes samozřejmě myšleno symbolicky, zakončuje autor.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.