Veronika Sušová-Salminen se zamyslela nad významem a kontextem nové eskalace „pomníkové války“ s Ruskem.
V následujících dnech se blíží 75. výročí konce druhé světové války. Připomenutí konce války ale nepochybně silně zastíní současná realita pandemie.
V českých luzích a hájích se v posledních týdnech zaktivovala politická opozice, aby znovu mediálně roztočila „Rusko“, „Čínu“ a „hrozby“ (tentokrát už „smrtelné“) pro Česko. V posledních dnech pak veřejný prostor opanovala obvinění na adresu Ruské federace z toho, že prý na území České republiky chystá politické vraždy tří komunálních politiků – primátora Hřiba a starostů Koláře a Novotného. Rusko mělo dokonce podle českých médií a jejich neuvedených zdrojů do Prahy poslat vykonavatele. Důkazy proti Rusku jsou postaveny na „analogiích“ z Velké Británie (kauza Litviněnko a Skripalovi) a Německa (kauza Changošvili), které doposud nebyly vyšetřeny. Jsme tedy zase ve sféře domněnek, mediálních spekulací a samozřejmě případného využívání informací od zpravodajských služeb jako objektivních zdrojů, což je za téměř jakýchkoliv okolností značný problém.
V „české kauze“ je na první pohled patrné, že cíle, které si údajně Rusové vybrali, jsou občany jiné země, kteří na rozdíl od Litviněnka, Skripalových i Changošviliho neměli nic do činění s ruskými zpravodajskými službami. Důvodem k plánování vražd má být „pomníková válka“ – v jednom případě odstranění pomníku sovětského maršála Koněva, v druhém postavení pomníku vlasovcům. Česká média, někteří experti a zřejmě také čeští zpravodajci nám tedy tvrdí, že Rusko zásadním způsobem změnilo vzorec údajného chování. Nyní mají jeho zpravodajské služby bojovat ve válce pamětí prostřednictvím nových a dost extrémních zbraní: agentů a vražd…
Nevím. Důkaz o opaku nemám. Tvrdit mohu cokoliv, podobně jako to tvrdí Respekt, někteří politici, zpravodajci a další. Vyvracet nepotvrzené nepotvrzeným je metoda práce, která nemůže vést k ničemu jinému než k dalšímu zmatku a spekulacím. Nebudeme se ale tvářit, že tu není určitý kontext, který poslední kauze vytváří výkladový rámec. Tím hlavním je pokračující konfrontace mezi Západem a Ruskem (Čínou), na který má země jako Česko minimální vliv, za to za jeho eskalaci může šeredně zaplatit. To ovšem dnešní české politiky nijak zvláště neznepokojuje, protože jejich náboženstvím je neotřesitelná víra v měkkou moc a hezká slova západních velmocí. Česká sázka „all in“ ve velmocenském kasinu leží pořád na stejné kartě.
Matěj Stropnický nedávno popsal pomníkové války a spory v Česku jako „náhražkové bojiště“. Měl pravdu. V současných podmínkách se z nich ale stává náhražková „válka“, kterou někteří v Česku mentálně proti současnému Rusku vedou. Vedou ji ze zákrytu, obrněni jednak členstvím v NATO, jednak pocitem kulturní, ideologické a civilizační nadřazenosti – západní demokracie je to, co bráníme. Máme hodnoty a máme pravdu. A tam je Putin a „Východ“, Stalin, totalita a srpen 68. Vedou ji prozatím nikoliv jako „válku“ strategickou, ale jako „válku“ typicky žabomyší, „válku“, jejímž cílem je politicky skórovat a „válku“, která je hlavně součástí domácího politického boje. Z hlediska mezinárodní politiky této „válce“ pražských radní čouhá sláma z bot. V neposlední řadě je to ale „válka“ imitujících s jejich vlastní nejistotou „kopie“. Jsme přece Západ, postuluje. Je to nervózní ujištění, sebepotvrzení a sebepopření se. Co jiného zůstává národu, který vždy osciloval mezi bytím/přežitím na „východním okraji Západu“ a „západním okraji Východu“? Co jiného zbývá politikům, kteří se tak zoufale neorientují v dnešním světě, že si udělali politický „program“ z ohlížení se do minulosti?
Česko se stalo další zemí, ve které domácí politika a boj o moc, zdroje a hlasy prostřednictvím těchto „náhražkových bojišť“ paralyzuje zahraniční politiku i vztahy s důležitou zemí v poměrně blízkém sousedství. Z minulosti se stává hlavně nástroj politického boje a zahraniční politika je novým polem domácích přenic, okořeněných stále méně stravitelnější směsí kýčovitých „hodnot“. Historie tak má na prvním místě význam jako něco, co nemá být zdrojem často velmi rozporuplného poučení, ale potvrzením „pravd“ dneška a spolu s nimi posílením moci jejich „majitelů“. Stropnický mluví o „konzervativní spirále“: „Jejím cílem je stanovit hranici mezi pány a těmi ostatními znovu ostřeji než jen neviditelnou rukou trhu. V tom je tato spirála osudová pro nejširší vrstvy, ačkoli se nyní tak často těší jejich podpoře.“
Nebudeme se tvářit, že s Ruskem je dnes všechno v pořádku anebo nějak úplně jinak. K tangu jsou potřeba dva. Pomníkové války, spory o dějiny a politizace dějin (naposledy například v souvislosti s novým datem konce druhé světové války) a jejich přenášení do oblasti vztahů především se sousedy jsou součástí i ruské (zahraniční) politiky. I tady se jedná o náhražku. Rusko (stejně jako my) je skoro 30 let od rozpadu SSSR společností, která nemá jasnější představu o své budoucnosti. A tak se pořád ohlíží dozadu se strachem, s nostalgií, s hrdostí, s jakoukoliv emocí, která mu (nám) pomůže zapomenout, že problémem je dnešek a budoucnost…
Vítězství ve „velké vlastenecké válce“ se v posledních letech v Rusku obrátilo ve „značku“, do které „zfúzovalo“ hned několik symbolických významů, které nelze vidět bez společenského a politického kontextu. Rusko se jednak snaží svoji roli v porážce nacistického Německa využít jako nástroj měkké moci, která je spojena s prestiží vítězství a vzkazem o obětování se a pomoci jiným. V rámci současné „hybridní“ války narativů se samozřejmě objevují silné protinarativy, které chtějí ruskou měkkou moc neutralizovat podle hesla „vážíš si sovětské pomoci, podporuješ Putina“. Na druhou stranu ovšem Rusko nedokáže poskytnout konzistentní vyprávění, čímž svoje vzkazy sabotuje. Například: pokud Rusko dnes zastává teze o suverenitě, jak může jeho zákon chtít trestat občany jiné země za kroky, kterých se dopustili na území suverénního státu?
Rusko si v období po roce 2012 prošlo silnou vlnou militarizace společnosti (a také rozpočtu). Je dnes jedním z tahounů světového zbrojení a angažuje se vojensky v Sýrii, zatímco zreformovalo armádu a nalilo do ní miliardy dolarů. Minulá vítězství jsou pro současné armády vždy zdrojem hrdosti – platí to pro postimperiální Rusko nebo třeba pro Velkou Británii. Poslední funkcí vojenského vítězství je i určitá kompenzace. V postsovětském Rusku byl 9. květen stále důležitým svátkem, ale teprve od roku 2000 se v Moskvě začaly pořádat každoroční vojenské přehlídky. Do té doby se přehlídky konaly jenom v letech významných výročí, například v roce 1965, 1985, 1990 a 1995. Postsovětské Rusko zavedlo praxi každoročních přehlídek v kontextu oslabeného postavení na mezinárodní scéně a jako „východisko“ z 90. let, zatímco SSSR jako supervelmoc parády pořádal jako výjimečnou formu oslav. Náhoda to není.
Shora řečené neznamená, že vítězství v roce 1945 nemá vlastní a různý smysl pro obyčejné Rusy (a další národy Ruské federace a bývalých sovětských republik), kteří v této válce ztratili mnoho blízkých. O někoho tehdy přišla snad každá ruská rodina. „Pamatuji si. Jsem hrdá.“ tedy nemusí nutně být jen politickým vzkazem podle hesla „za“ nebo „proti“ někomu, i když má bezpochyby kolektivní rámec národní identity.
Konec zatím nejhorší světové války v dějinách se dnes dostal do velmi nešťastného kontextu, který začíná popírat smysl vzpomínání – tím by měl být především mír a jeho hodnota. Ve světě, který zbrojí o sto šest a který se zároveň mocensky proměňuje, hodnota míru viditelně klesá a „náhražková bojiště“ se lehce mohou stát předvojem bojišť skutečných…Pro samé vzpomínání, zapomínáme na to hlavní.