Anna Veselá komentuje poslední vývoj na české politické scéně, kde se míchá koktejl ze sebevražednosti „levicových“ stran s premiérovým předvolebním marketingem a pandemií.
Prudce se zhoršující stav nákazy koronavirem a blížící se krajské a senátní volby mění českou politickou scénu.
Minulý týden byl ve znamení turbulence a protiřečících si informací ze strany vlády, zejména pak premiéra. Jak upozornila Ilona Švihlíková, nejistota je důležitým ekonomickým faktorem. Důvěra je pak klíčovým prvkem v politice. V jejím případě plně platí: těžko se dobývá, lehko se ztrácí.
Čtvrteční rekord nakažených mohl být spouštěčem jevů, které vyplavaly na povrch hned v pondělí. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch odstoupil z funkce a bleskurychle se jeho nástupcem stal Roman Prymula, oblíbenec prezidenta, který měl naopak s Vojtěchem spory.
Kolegové politologové uvádějí, že Vojtěch byl obětován i vzhledem k volbám. Klíčovým faktorem byl nicméně pokus (na poslední chvíli) obnovit důvěru v premiéra a jeho naprosto rozkolísané (a tím nedůvěryhodné) postoje k současné epidemii. Premiérovy postoje byly v posledních týdnech jako na houpačce.
V pondělí se oficiálně odehrála výměna v minulosti tolikrát poníženého Vojtěcha – vzpomeneme jistě na premiérovo peskování, jeho řeči o tom, že je moc „slušný“ (jako kdyby hlavní politická kvalifikace je být hulvát), či poslední do nebe volající případ, kdy Vojtěch nejprve chtěl uposlechnout rad odborníků, ale následně premiér zasáhl, protože mu zřejmě jeho marketingoví odborníci řekli, že se „národu“ nechce nosit roušky. V té chvíli se skutečně pro pozorovatele nabízela otázka, jestli má ministr Vojtěch vůbec nějaký práh sebeúcty.
Premiérovu důvěryhodnost u jeho voličů (tedy pocit, že premiér ví, co dělá, má plán, dokáže ochránit obyvatelstvo) měla zachránit výměna Vojtěcha za Prymulu, který je i vzhledem ke své vojenské hodnosti spojován s rázností a úderností. Má do „těžké koronavirové doby“ lepší image. Z tohoto hlediska je to výměna marketingově vydařená, navíc má i podporu prezidenta, která je pro Babiše velice důležitá.
Druhým krokem ve snaze obnovit důvěryhodnost byl pak Babišův televizní projev. Bezesporu měl působit státnicky a apelovat na lid (nutně zmatený v mediálním prostoru si protiřečícími formulacemi i tím, že se k odborné problematice vyjadřuje doslova kde kdo) a převzít otěže.
Obojí se premiérovi zdařilo, ale za brzdu zatáhnul skutečně za pět minut dvanáct. Tady narážíme na dost zásadní problém: vývoj pandemie totiž opravdu není něco, co lze řídit podle marketingu. To znamená, že by se premiér měl sám uklidit více do pozadí, což ovšem není v jeho povaze – vzpomeňme, kolik různých odborných rad řídí, co všechno vlastní a „kde všude sedí“ (lidově řečeno).
Babiš má ale jednu velkou výhodu – zbabělého koaličního partnera a podporovatele. Je s podivem, že zástupci ČSSD a KSČM nebyli schopni slabého momentu vůči premiérovi využít a začít klást jasné požadavky, nemluvě o hrozbě odchodu z vlády. V době nezvládání bezpečnostního rizika se tento krok nabízí a měl by být samozřejmostí, aby se země díky jednomu mikromanažerovi neřítila do katastrofy. Co víc: pokud nepočítáme obnovení Ústředního krizového štábu, nejsou zde žádné známky toho, že by obě politické strany protestovaly proti zrušení superhrubé mzdy způsobem, který více prospěje těm bohatším, jak konstatoval sociolog Dan Prokop.
Obě strany se tak chovají jako králík uhranutý krajtou. Paradoxem je, že zatímco ony samy vidí krajtu, ve skutečnosti se jedná spíš o užovku pod zvětšovacím sklem. Na začátku jsem zmínila otázku sebeúcty již bývalého ministra Vojtěcha. Na místě si je ovšem třeba klást otázku, jakou míru sebeúcty mají (de facto) koaliční partneři hnutí ANO? Ochotně plní funkci rezervoáru pro premiéra – bude mít případně chyby vždy na koho svést, když nyní „sundal“ svou vlastní figuru. Za jakou cenu? Volebního vítězství v následujících volbách, nebo spíš „politiky“ pod heslem PO NÁS POTOPA?
Konfliktního prostoru je přitom více než dost a dalo by se jeho ofenzivním rozehřátím dosti vytěžit – v oblasti ekonomické, jak pravidelně informuje na webu !Argumentu Ilona Švihlíková (nebo píše zmiňovaný sociolog Daniel Prokop), ale také zdravotní, potažmo bezpečnostní.
Z politologického hlediska je fascinující sledovat, že obě tzv. levicové strany jdou od porážky k porážce. Fakticky jim hrozí, že budou vlastně vymazány z politické mapy hlavních politických stran. Navzdory tomu není členská základna schopná se razantně vzepřít a vyvolat změnu – to je patrné zejména u KSČM.
Politolog Lukáš Valeš ve svém článku konstatoval, že obě strany držící ANO u moci, jsou odsouzeny k prohře. S tímto hodnocením souhlasím, ale je otázkou, co je k tomu iracionálnímu chování vlastně vede.
Na jedné straně to může být nepochopení politiky, kterou příliš často dělají lidé, kteří jí vlastně vůbec nerozumí. Vedení KSČM s chováním „po nás potopa“, se může spokojit s nějakými pašalíky pro sebe a spřízněné okolí. Ilona Švihlíková v podcastech uváděla, že členové strany jsou nadšeni z toho, že jejich příslušníci nejsou již mediálně ostrakizováni a cituji „vystupují v otázkách Václava Moravce“. Pokud je tomu skutečně tak, pak nelze ani nominálně hovořit o radikálně levicové straně – moc sice korumpuje, ale nechat se zkorumpovat OVM, to je skutečně „výprodej pod cenou“, který neukazuje na ideové ukotvení ani levicové a ani radikální.
V případě sociální demokracie se často objevuje pocit „obětujeme se a nikdo to neocení“ (tedy volič to neocení). Řada sociálních demokratů má pocit, že brání tomu, aby se Babiš spojil s SPD a že oni „korigují“ jeho vládnutí i za cenu vlastní destrukce. Zní to ušlechtile, ale politologicky jde o naprostou hloupost, a v praxi se to neprojevuje. Alternativní a navíc tradiční politická síla se zničí, hnutí ANO zůstane a příště může pohodlně vytvořit koalici s ODS, která veškeré „sociální ohledy“ zničí během okamžiku – jak v minulosti prokázala, že to umí. ANO se bude s ODS cítit dobře, jak vyplývá z prohlášení nejen premiéra či ministryně financí, která si začala pěstovat image pravicové asociálky (viz její výroky na adresu matek samoživitelek). Nakonec pro hnutí oligarchy byla ODS vždy přirozeným partnerem jako jejich „porodní“ strana.
Podobná politika by nebyla s velkou pravděpodobností pro většinu občanů moc příznivá. Nicméně, aby byla prostorem pro tvorbu skutečné levicové politiky, musí být (marná sláva) odvážná a ofenzivní. Kohabitace s miliardáři levici nesluší a ničí ji. Zdá se ale, že obě „levicové“ strany mají nastaven program sebedestrukce. Je to o to smutnější, že současná situace, která jim vytváří skutečně prostor pro masivní ofenzívu, se nechává ležet ladem.