Michael Kroh se zamyslel nad možnostmi, které současná pandemie otevřela pro novou ekonomiku budoucnosti.

Máme tu druhou vlnu pandemie. Nebo se obnovila ta první? Je to vlastně jedno. Důležitější je, co nás do tohoto stavu přivedlo. Na jaře jsme byli šampioni, nyní jsme v důsledku zřetězených chyb v situaci, kdy ne my, ale sousedé nám zavírají hranice. Opozice má bohužel pravdu, když říká, že vyhlášení nouzového stavu je přiznání vládního selhání. Opatření navržena byla, ale vzápětí byla z rozhodnutí premiéra zredukována do bezzubosti. Nevzali jsme si příklad z Tchaj-wanu, kde jsme mohli vidět při návštěvě senátorů velmi přísná pravidla. Díky nim se na ostrově koronavir prakticky nevyskytuje a místní ekonomika šlape docela obstojně.

Proč se nyní v Číně, na Tchaj-wanu či v Koreji epidemii nedaří, a proč u nás ano? Příčinou je kromě větší kázně a odpovědnosti místních obyvatel i struktura ekonomiky. Zatímco v uvedených oblastech hrají prim technologie čtvrté generace, česká ekonomika je spolu s řadou evropských daleko více závislá na tradičních odvětvích spojených s turistickým ruchem nebo subdodávkami světovým (především německým) koncernům.

Jakou strukturu české ekonomiky utvořil trh?

Současná struktura naší ekonomiky vznikla v procesu privatizace a transformace pod vedením akademických liberálních ekonomů, kteří si mysleli, že bude nejlépe, když všechno vyřeší co nejméně regulovaný trh. Své názory čerpali z učebnic, které (když se dostaly k nám) byly už zastaralé. Nicméně je třeba uznat, že trh skutečně pomohl novou strukturu vytvořit. Ovšem nikoli tak, jak by to mělo být v našem národním zájmu. Společenský kapitál se ztrácel v divoké privatizaci či byl pod cenou rozprodán do zahraničí. A soukromého bylo žalostně málo na to, aby se zde začaly rychle rozvíjet progresivní obory.

A tak se podnikání zcela logicky zaměřilo na oblasti s jednodušší, méně sofistikovanou činností, především na ubytovací služby a restaurační zařízení. Privatizované a restituované činžáky se s pomocí úvěrů měnily na hotely spoléhající na zahraniční klientelu. Podobně tomu bylo i u restaurací a barů. Otázkou, co bude v případě, když movití cizinci z nějakých objektivních příčin nepřijedou, se tehdy v čerstvě vzniklých bankách nikdo nezabýval. Fungovalo to díky otevření hranic dlouho docela dobře. Turistický průmysl bobtnal až do dnešní podoby, kdy se jím živí přímo či nepřímo na čtvrt milionu lidí.

Jenže to je na velikost naší republiky strašně moc. Kromě toho, u nás je aktivní cestovní ruch koncentrován do několika málo oblastí (příhraničí, Praha, Český Krumlov), nemáme tady stovky kilometrů mořských pláží ani velehory. Nicméně naše země je krásná i tak, a pro turisty lákavá. Určitě se sem budou vracet, až pandemie odezní. Nicméně strategická orientace naší ekonomiky by na tom stavět neměla. Cizinecký ruch je sezónní, a tudíž rizikovou záležitostí, a na tento handicap doplácejí i jiné země. Část pracovních sil, vázaných na turismus, by bylo možno využít lépe a efektivněji, s vyšší přidanou hodnotou.

Ohledně hotelů a restaurací je ještě dlužno připomenout, že v mnohých turisticky atraktivních centrech je běžné mimo sezónu zavřít i na několik měsíců bez škraloupů na hospodářských výsledcích. Naši hoteliéři po několika týdnech naříkají, že zkrachují, a natahují ruce po podpoře. Ukázalo se, že mnozí z nich nemají žádné rezervy pro případ nečekaných výpadků poptávky. Ostatně i fatální chyba premiéra byla učiněna pod tlakem zaměstnaneckých a podnikatelských svazů, které už tušily, co přijde, a chtěly své jakž takž úspěšné léto protáhnout alespoň ještě o pár dní, podobně jako tomu bylo koncem zimy v Itálii a Rakousku. „Lidé mi píšou,“ vymlouval se premiér. Ale ruku na srdce, kteří lidé mají mobil na premiéra? Především výše zmínění lobbisté.

V této souvislosti vzniká oprávněná otázka, zda je skutečně nezbytné udržovat pracovní místa v uzavřených či kapacitně jen skrovně naplněných hotelích a restauracích pomoci různých Antivirů a Kurzarbeitů, a zda by nebylo lepší jejich nevytížené zaměstnance přeškolit na potřebnější profese. Covidová pandemie totiž naznačila strukturální změny směřující k udržitelnější, sociálnější a vůči životnímu prostředí šetrnější ekonomice. Jejich potřebnost se ukázala již dříve, ale působily zde v podmínkách hospodářského růstu silné setrvačné síly, které změnám bránily. Pravdu měl ekonom Joseph Schumpeter, když spojoval změny v ekonomice s „kreativní destrukcí“. Tu ovšem může způsobit silná centrální vláda jako v případě Číny, případně dalších východoasijských států, nebo v podmínkách tržního hospodářství hluboká krize.

Turistický ruch se dříve nebo později obnoví, ale spoléhat na každotýdenní nájezdy part zahraničních opilců bychom už neměli. To už je lepší propuštěné číšníky, barmany či pokojské přeškolit na operátory inteligentních logistických center pro e-shopy, obsluhu CNC obráběcích strojů či jiné profese odpovídající daleko více podmínkám společnosti 4.0. Ještě lépe to půjde u končících pilotů a jiného personálu, obsluhujícího složitá zařízení, která se ovšem hlubokým propadem poptávky ocitla v situaci nepotřebnosti. Uplatnění mohou nalézt i řidiči dálkových autokarů. Pouze budou muset vypulírované obleky zaměnit za ušmudlané montérky. Nákladní dopravci v důsledku nesrovnatelně vyššího množství zásilek totiž stále hledají nové zaměstnance.

Pandemie jako ekonomický boom

V rámci první vlny pandemie jsme byli svědky bezprecedentního boomu některých ekonomických činností. V řádu dní se rozeběhly výroby potřebných zařízení a ochranných pomůcek s pomocí 3D tisku. Konečně se začal rozvíjet textilní nanoprůmysl v podobě produkce roušek a respirátorů. Jako houby po dešti vznikala různá „smart“ řešení založená na pokročilých softwarových technologiích. Konjunkturu prožívaly internetové obchody. Manažeři i politici na vlastní oči viděli a mohli se naučit využívat informační technologie pro vzájemnou komunikaci i pro home office. Na videokonference přešla i Rada, další orgány a instituce Evropské unie a podobně si počínaly jiné mezinárodní organizace.

V této souvislosti musím zklamat akcionáře a managementy evropských leteckých společností, které marně požadují ochranu ze strany Evropské komise. Politici i manažeři už přišli na to, že velkou část operativy lze vyřídit levněji prostřednictvím informačních technologií, aniž by museli během dne absolvovat zpáteční let do Bruselu či jinam. Kromě peněz ušetří i čas neplodně strávený v dopravních prostředcích a na letištích. Nicméně Evropská komise by měla nářek leteckých společností přece jen vyslyšet a iniciovat jejich sloučení do celoevropského dopravního subjektu, ve kterém by měly členské státy odpovídající podíl. Určitě by tím pomohla řešení hospodářských dopadů pandemie účinněji, než neužitečným zkoumáním nepodstatných rozdílů v oblasti „vlády práva“.

Ačkoli mnozí touží po návratu doby předcovidové a vybíjejí si svoji frustraci i na rouškách, některé změny budou už trvalé. Všem je jasné, že musíme zdravotní systém učinit ještě robustnějším, ať to stojí, co stojí. V průběhu epidemie se ukázaly některé jeho slabé stránky, například v oblasti financování a personálního zajištění hygienických stanic. Nepochybně se dále budou zvyšovat platy zdravotníků. Větší pozornost bude muset stát věnovat zabezpečení důstojného života seniorů, včetně jejich zdravotního stavu. Rozhodující ale bude, jak stát dokáže podporovat a usměrňovat potřebné strukturální změny, včetně řešení rekvalifikací a sociálních problémů propouštěných zaměstnanců. Bez ohledu na omílání stesků na údajné omezování svobody ze strany pravicových politiků, novinářů a aktivistů, úloha státu v ekonomice vzroste už jen proto, že celou řadu problémů bude nutno řešit na mezinárodní či nadnárodní úrovni. Stát také bude nadále plnit nezastupitelnou úlohu při podpoře vědy a výzkumu, protože spolu s financováním sociální a zdravotní sféry se jedná o činnosti, které jsou z velké části pod hranicí ziskového stimulu pro soukromopodnikatelské subjekty. V některých směrech výzkumu a vývoje jsou státy či nadstátní organizace dokonce hlavním motorem technologických změn, bez něhož by nenastal žádoucí technologický pokrok. Klasickým příkladem je snižování emisí výfukových plynů u automobilů či zavádění elektromobility. A takové projekty, jako výzkum vesmíru, bez mezinárodní spolupráce ani realizovat nelze.

Stále rostoucí význam má oblast služeb spojených s všestranným rozvojem člověka. Kromě zdravotnictví do této sféry patří mimo jiné i sociální služby a vzdělávání. Mnohé z těchto činností nemají v současném systému patřičné finanční ocenění, protože neprocházejí trhem či tržní signály neodrážejí optimum z celospolečenského hlediska. Přes tento „handicap“ jsou společensky nezbytné a musejí být rozvíjeny. Soukromý sektor do nich zasahuje jen v určitých ziskově atraktivních segmentech, hlavní role proto připadá státu. Stále více se prosazuje rozdělování podle potřeb, které na rozdíl od počátečních fází současného typu společnosti už není jen okrajovou, nevýznamnou aktivitou. K analýze současného stavu už klasické a neoklasické modely nestačí. Bohužel mnohde je stále omílají jako absolutní pravdu.

Klasická ekonomie učí, že vyšší riziko přináší více bohatství. To je ale jen individuální pohled. Současný vývoj přesvědčivě dokazuje, že platí i opak. Čím více bohatství vyrobíme, tím více rizik pro společnost způsobíme. A rizika se dříve či později proměňují ve škody. Abychom je byli schopni eliminovat a minimalizovat, musíme změnit své chování, založit jej na odpovědnosti. Jen tak si můžeme udržet svobodu a relativně vysokou kvalitu života. Tu ovšem jen pomocí ukazatele hrubého domácího produktu spolehlivě vyjádřit nelze, protože i s menším produktem lze dosáhnout vysoké kvality života, pokud je dobře a spravedlivě rozdělen. Vzniká tudíž kvalitativně nové paradigma ekonomické teorie i praxe. Vše špatné obsahuje i něco dobrého. Pandemie otevřela alespoň škvírku v okně do ekonomiky budoucnosti. Tak si ho nenechme zavřít, je čas na změnu.