Jiří Málek se zamýšlí nad volebními perspektivami a strategiemi levicových subjektů na české politické scéně.
Česká společnost se chystá na parlamentní volby a zároveň je na ně intenzivně připravována. Politické struktury od politického středu napravo již několik týdnů žijí svojí přípravou na tyto volby. Restrukturují své bojové šiky, hledají nejlepší formace a výchozí pozice, aby i v poněkud změněných volebních mantinelech po rozhodnutí Ústavního soudu po dlouhodobé opoziční existenci vstoupily do Strakovy akademie hlavním vchodem. Mediální mainstream pracuje na plné obrátky a intenzivně přispívá k vyhrocování názorového konfliktu ve společnosti. Vychází z úvahy, že vyhrocená politická situace vytváří lepší podmínky pro porážku Andreje Babiše. Samozřejmě, že protibabišovskému bloku jde o záchranu Česka po společenské destrukci způsobené současnou vládou ANO s podporou sociální demokracie a s nepřehlédnutelným vlivem KSČM. To vše nijak neusnadňuje situaci pro dvě levicové parlamentní strany. Ale na druhé straně politického spektra, nalevo, je daleko menší pohyb. Jako by zde vše ustrnulo. Tak co se to může v následujících šesti měsících na levici dít?
V prvním dubnovém víkendu se sešel sociálně demokratický sjezd. V následujícím víkendu bude rozhodovat, sice jen plénum ÚV KSČM, ale jeho posláním bude v podstatě totéž jako u řádného sjezdu (ten byl znovu odložen, přinejmenším z deklarovaného důvodu koronavirových opatření). Půjde o personální změny v nejvyšším vedení strany, což bezesporu bude implicitně předurčovat i obsahové, programové zaměření strany v dalším období. A to znamená hlavně ovlivnění přípravy na nadcházející volby.
Souběžně s jednáním komunistů se bude virtuálně scházet i sjezd strany LEVICE (nový subjekt vzniklý počátkem loňského roku splynutím hnutí Skutečná levice a politické strany SDS). Ta již deklarovala veřejně svoji samostatnou účast ve volbách. Další dva (rok existující) politické subjekty, které jsou považovány za levici, popř. umírněnou levici, hnutí Budoucnost a Idealisté jsou daleko méně viditelné a velmi obtížně lze nalézt, jak se vlastně k nadcházejícím volbám staví. Při určitém zjednodušení je možno považovat i Zelené za stranu, která má k levici blízko. Tato strana aktivně jednala s ČSSD o její účasti na kandidátkách, zaznívají i hlasy, že by mohla mít blízko i Pirátům (tam je otázka, zda si to samé myslí Piráti v koalici se STAN). Teoreticky se může do voleb objevit ještě někdo další, ale je to málo pravděpodobné, i když ne úplně vyloučené (např. nějaké odštěpené skupiny, nespokojené s vývojem uvnitř stran od stávajících subjektů apod.)
Co znamená poslední sjezd ČSSD?
Určitě si v těchto dnech můžeme přečíst všemožná hodnocení, komentáře a úvahy ve všech médiích. Zmíním jen jeden aspekt. Rozhodnutí tohoto sjezdu v podstatě definovalo postoj strany v předvolebním klání jako stranu vycházející z tradičního sociálně demokratického konceptu. Jakási „modernizace“ se nekoná. Je otázka, zda tato „modernizace“ odrážela skutečné potřeby významné části členstva nebo to byl hlavně koncept některých výrazných tváří strany a sil, které stojí mimo tuto stranu. Osobně si myslím, že ona některými vzývaná „modernizace“ byla naznačena dosti vágně a nebylo jasné, jaký by měla potenciál získat voliče. ČSSD má stejný problém jako KSČM, i když asi přece jen o trochu větší. Jak realizovat tzv. exit strategii, to je odpoutání se od hnutí ANO, aby to nepřineslo více škody než užitku. U ČSSD nemůže nikdo tvrdit, že v účasti této strany v koalici šlo o svévolný krok vedení. Bylo to na základě vnitrostranického referenda. V případě KSČM to bylo „jen“ na základě rozhodnutí jejich pléna ÚV. Je ale skutečností, že plénum KSČM je jakási „federace“ krajských (okresních) stranických struktur a reflektuje nebo by měla reflektovat názory z míst. A dlouhodobá zkušenost ukazuje, že stranické nejvyšší vedení je ve svých rozhodováních výrazně závislé (možná, že nyní poněkud méně než v minulosti) právě na názorech těchto okresních či krajských struktur.
A „pokusy“ odpoutat se od ANO viděné ve vystoupeních např. některých poslanců KSČM (argumentací blízkou názorům stálic opozice) nepůsobí zrovna přesvědčivě a věrohodně, a to nemluvě o absenci jasného a levicového (!) zdůvodnění, které by předurčovalo i levicovou kampaň do voleb. Největší nedostatek současného politického „píar“ působení KSČM je v tom, že nejspíše nemá žádnou koncepci a už vůbec nepředurčuje tyto aktivity směřující k volbám. Je to pochopitelné, není-li jasno, jak dopadnou změny v nejvyšších patrech strany, lze jen obtížně formulovat jasnou koncepci a o to méně cesty její realizace (kdo, co, jak).
Co na to voličská základna?
Jak posuzovat připravenost voličské základy jednotlivých stran k rozvázání spolupráce s ANO? Na první pohled a především viděno přes média je to jasné. S „oligarchou“ se nelze přátelit a „sloužit“ mu. To se lze dočíst téměř kdekoliv a je to i slyšet od řady politiků i z těch menších „koaličních“ stran. Na druhý a hlubší pohled je to již složitější. A možná, že pro ČSSD více než pro KSČM. V posledních průzkumech KANTAR byly zkoumány některé názory a tato zkoumání možná dávají některé odpovědi a signály.
Hodnocena byla spokojenost/nespokojenost s politickou situací. To, že to dopadlo tak, že výrazně převažuje nespokojenost, mohlo překvapit jen toho, kdo zde nežije. Jako relativně dobrou ji hodnotí 23 %, jako špatnou až hodně špatnou ji hodnotí 75 %. Ale! U příznivců ANO to špatně vidí 41 %, naopak pozitivně to hodnotí 51 %, to nemusí překvapovat. A co parlamentní levice? Příznivci ČSSD hodnotí „špatně“ 57 % proti 43 % kladných procent. U KSČM je to pro „rozchod“ poněkud příznivější: negativní hodnocení 78 %, kladné 22 %. A co ti, co nehodlají volit? 79 % nevidí na současnosti nic pozitivního, 21 % to vidí jako spíše dobré.
A jen letmý pohled na věkové rozložení. Připomenu jen, že těžiště pevného voličského jádra u KSČM a z velké části i u ČSSD je u skupiny 60+. A tam to se spokojeností/nespokojeností vypadá následovně: – 38/59 %. U nejmladší věkové skupiny do 30 let (ta není oporou ani pro ČSSD ani pro KSČM) je to u spokojenosti/nespokojenosti takto 16/81 %. U „komunistů“ je ještě ve hře jeden moment, prakticky nikdo v parlamentu z opozice je (alespoň oficiálně) nemá rád. Takže rozvod s ANO je fakticky podporou antibabišovských sil a jejich reálného a výrazného posílení, aniž by od nich mohla KSČM očekávat třeba jen „děkujeme“.
Ovšem do parlamentních voleb jít jako přívěšek dominujícího ANO je také politické harakiri. Takže úkol zní, rozejít, neztratit na tom, ale naopak si vytvořit lepší výchozí pozici do voleb. Tato rozhodnutí jsou velmi citlivá a hlavně jejich dopad je potřeba hodnotit dopadem na voliče, daleko méně důležité je, jak dopadají na členskou základnu. Nesmysl? Ani ne, protože obě levicové strany potřebují k zachování poslaneckých míst, tzn. získání alespoň 5 %, cca 260 tisíc hlasů (při cca 60% účasti). V tomto počtu by celá členská základna, pokud by odvolila, dodala okolo 1 % a zbývající 4 % se musí získat u příznivců.
A u KSČM schopnost v politickém střetu frontálně aktivně působit v místech je už k věkovému složení členské základny malá. Proto se těžiště ovlivňování potenciálních voličů objektivně posouvá do jiných informačních kanálů. Tady strana výrazně v jejich využití zaostává. Zdá se, že ČSSD sleduje názorovou situaci ve veřejnosti daleko pozorněji a dlouhodoběji. A také využívá širší vějíř různých a různorodých informačních a komunikačních kanálů vč. aktivního působení Masarykovy demokratické akademie. Jejich transparentní účet dokládá, že pravidelně hradí náklady za získávání sociologických informací od instituce, která patří k těm, které mají velkou zkušenost právě s analýzou politických dat a její výstupy jsou relevantní.
U KSČM se zdá, že konkrétní a pravidelné sledování „tepu společnosti“ je výrazně menší a pokud přece jen jsou k dispozici nějaké výstupy, pak je obtížné nalézt, jak se odráží v konkrétních krocích. Potom ovšem nesprávné ocenění některých trendů může se odrazit v nesprávném zaměření politického marketinku a to může stát ony klíčové desetiny procent ve volbách. Před nějakou dobou pražská kancelář Nadace R. Luxemburgové zveřejnila své dvě velmi cenné sociologické analýzy české levice. Ty dávají signály, jaká je a jak se vyvíjí levicová část české populace. Ukazuje to na potenciální možnosti, ale také na limity pro levicový vliv ve společnosti a levicové politické subjekty.
Tyto rozbory může využít kdokoliv i ty levicové subjekty, které se chystají do boje o „křesla“. Zatím se ale nezdá, že by se nějak viditelně poznatky z těchto (relativně finančně náročných) šetření projevily na formulaci volební taktiky i marketinku. Má smysl mluvit o politickém marketinku? Velmi pravděpodobně ano. Porovnáním programových tezí všech levicových subjektů lze dojít k závěru, že nikdo nepřináší nic tak odlišného od ostatních. Každý z hráčů vedle programových trumfů musí něco uhrát v marketinku. Přitom ze zmíněné analýzy vyplývá, že případné získání hlasů od tzv. postojové levice (velmi stručně: jde o lidi, kteří pozitivně reagují na některé levicové podněty, aniž se sami za levičáky považují nebo se k levici hlásí nebo ji volí) je důležité.
Hlavně tyto hlasy by případně mohly levici něco přidat oproti současné poněkud tristní situaci. Těch, kdo deklarují svoji levicovost, již moc na nějaký procentní posun není. Všechny levicové subjekty se budou přetahovat o obdobný okruh voličů. A platí i v politickém marketinku, čím lepší znalost „zákazníka“, tím větší šance na úspěšný „prodej“. V tom se také zdá největší slabina nových subjektů. Ty mají plus v tom, že mají čistou minulost. Problémem je, že nemají žádnou minulost, tedy veřejnost bude stát před otázkou, kdo že je láká k „nákupu“.
A voliči levice v minulosti dost často volili tradičně a svým způsobem konzervativně, bez velkých překvapení hromadným přechodem k jiným subjektům. Spíše volili známou, i když ne vždy dokonalou jistotu, než neznámé, možná lákavé, přísliby. A musíme si také uvědomit, že není mezi českou levicí nějaká obecně přijímaná charismatická osobnost, mající přirozenou autoritu a pozitivní odezvu u významné části veřejnosti. A u nových subjektů to platí o to více. A je možná i signifikantní, že nikdo z významnějších tváří širší levice se k novým subjektům, dosud jednoznačně nepřihlásil. To se možná dá změnit, ale pak musí být velmi efektivní politický marketink a tím se dostáváme kruhem k osobnostem a k financím.
Dosavadní stavy transparentních účtů stran nehovoří o velkých zdrojích. Přesto ale tradiční strany mají k dispozici řádově vyšší zdroje. U těch nových budou muset obracet každou korunu. A pokud k tomu připočteme nutnou kauci, kterou je potřeba složit v každém volebním kraji, pak pro tyto nové subjekty volby budou velkou finanční zátěží a je otázkou, zda to nebude právě onen faktor, který bude rozhodovat o účasti ve volbách, přes všechna květnatá politická prohlášení.
Času není nikdy nazbyt
Další poznámka se týká času. Nikdo ho nemá nazbyt. U ČSSD je již jasné, kdo půjde v čele strany do voleb, KSČM to bude řešit zanedlouho. U Zelených bude nutno nejspíše dořešit otázku – sami nebo s někým. Bude-li platit volební limit pro dvojkoalice ve výši 8 %, pak v rámci levé části spektra není ani málo pravděpodobná žádná kombinace koalice levicových subjektů (vyloučíme-li nerealistické koaliční spojení dvou ohrožených levicových parlamentních stran v jakousi velkou koalici) a jediná cesta může být kandidátka jedné strany s různými barvami kandidátů na ní. A to se zatím jeví možné, i když po víkendovém sjezdu ČSSD možná méně reálné než po Velikonocích, ve spolupráci sociálních demokratů a Strany zelených. KSČM nyní neuvažovala o předvolební koalici, v minulosti ale na svých kandidátkách měla i několik kandidujících z jiných politických subjektů.
Letos bude nejspíše stavět na svých členech, případně spřízněných kandidujících bez politické příslušnosti. Nově vzniklá strana Levice již na podzim deklarovala, že půjde do voleb a vymezila se, že nepůjde s žádnou s parlamentních stran. Hnutí Budoucnost a Idealisté sice jednali s Levicí, ale k žádnému názorovému přiblížení o společné kandidátce nedošlo. Pokud se Budoucnost k tomuto tématu vyjadřuje, pak mluví spíše o spolupráci se Zelenými. Tím, že antibabišovský tábor již formoval dva své bloky, znamená, že ani případná spřízněnost některého s nových subjektů např. s Piráty nemůže přivést nikoho z nových subjektů na kandidátky těchto bloků.
Do termínu na podání definitivních kandidátních listin je sice ještě několik týdnů, ale vzhledem k situaci je velmi nereálné, že by mohlo na levici dojít k nějakým relevantním přeformování kandidujících bloků. Takže. I když v podzimním průzkumu se ukazuje, že tři čtvrtiny levicových voličů konstatovali, že levice je v krizi, ten samý poměr má názor, že je potřeba pomoci ve spolupráci levice, konkrétní současné kroky těch subjektů, které reprezentují levici , tuto sjednocující myšlenku reálně nepodporují.
O bytí a nebytí současných levicových stran v příštím parlamentu budou rozhodovat spíše než procenta, jen jejich desetiny. A v této konstelaci účast jednotlivých voličských skupin ve volbách se ukazuje jako velmi významný faktor. Zde to zatím nevypadá dobře pro KSČM (průzkum Kantar). U jejích příznivců deklarovalo ochotu jít k volbám 58 % určitě, dalších 22 % spíše ano. U ČSSD je to takto: určitě 73 % a spíše 25 %!
A i zkušenost z evropských voleb je taková, že vyšší volební účast je nevýhodná pro KSČM a z části i pro ČSSD. Proto je tak důležité sledovat, jak se občané staví ke své účasti ve volbách a to i z hlediska věkového rozložení. Utěšovat se tím, že skutečná účast je oproti deklarované vždy nižší (tedy výhodnější) by se mohlo vymstít, protože by se výpadek v účasti mohl dotknout právě té věkové nebo sociální skupiny, která rozhoduje o bytí a nebytí té které strany. A vzpomeňme na krajské volby. Koronavirové ohrožení nechalo doma část starších voličů (podle jednoho průzkumu přišlo ke krajským volbám 50 % těch, kdo v minulých volbách volili KSČM).
Shrnuto pro levici: čeká nás rozbouřená doba, a komu se podaří přes ni postavit most, po kterém úspěšně přejde, ten získá čas pro nutnou transformaci na nově se formující podmínky příštích let. Kdo nepřejde, pak zmizí, spíše nenávratně, v hlubinách zapomnění. Ale to by znamenalo i faktické vymizení levice jako takové. Naděje na znovuzrození levicového Fénixe po očistné karanténě mimo hlavní proud politiky nemají oporu v šedé realitě levice v Evropě.