Historik Jiří Malínský komentuje plány na obnovení pomníku maršála Radeckého na Malé Straně. Čemu dáme přednost první republice, nebo habsburské epoše?
Dobové meze našich současných historických znalostí a jejich sebereflexe doplnila nejnovější zpráva o usnesení obvodního zastupitelstva městské části Prahy 1 o znovupostavení pomníku Radeckého na Malostranském náměstí, kde kdysi stával. V tomto případě se zdá být v pořádku i umělecká hodnota sousoší i skutečnost, že pomník nedotčen je 100 let uchováván v lapidáriu Národního muzea. Přesto již teď tento zárodečný záměr vyvolává polemiky s potenciálním citovým nábojem.
Kdo vlastně hrabě Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče (1766–1858) byl? Potomek starobylého českého rodu se postupně vypracoval na jednoho z předních rakouských vojevůdců (mj. porazil Napoleona Velikého v bitvě národů u Lipska) a na konci života proslul vítězstvími nad italskými revolučními vojsky, která zhruba o deset let zpozdila italské národní sjednocení; to se stalo skutkem až po bitvě u Hradce Králové (1866). Patří mezi elitní osobnosti habsburské i habsburskolotrinské éry, v Rakousku je uctíván, a i k nám proniklo povědomí o Radeckého pochodu (Radetzki Marsch). V tomto pomyslném panteonu patří k osobnostem typu Evžena Savojského, admirála Franze von Holuba, Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II., syna Františka Josefa I. korunního prince Rudolfa, ministra vnitra Alexandra Bacha či císařovny Alžběty. Ztělesňuje historickou tendenci, která je přímo protikladná zakládací myšlence našeho státu, jak ji ztělesnila Masarykova Washingtonská deklarace (1918).
V místech dnešního tramvajového ostrůvku tento velkoryse pojatý pomník stával v letech 1858–1919/1921.
Roku 1928 byl v dolní části Malostranského náměstí naopak odhalen pomník francouzského historika profesora Ernesta (Arnošta) Denise (1849–1921), pokračovatele Františka Palackého, autora prvních našich novodobých dějin popsaných v knihách s výmluvnými názvy Konec samostatnosti české (1890) a Čechy po Bílé hoře (1903), které jsou v doplňcích dovedeny zhruba do r. 1905. Na konci života úzce spolupracoval tento bojovný republikán, zastánce samostatnosti českého národa, jeho kritický obdivovatel s Masarykem, Benešem a Štefánikem na obnově naší národní a státní nezávislosti v prvním odboji. Tento prvorepublikový odkaz připomíná pamětní deska a reliéf na blízkém domě na Malostranském náměstí, kde byl ubytován během své první návštěvy (1872–1874). Autorem pomníku, odhaleného v předvečer oslav decennia (desetiletí) 28. října je akademický sochař Karel Dvořák; i dnes v Praze působí Denisův institut. Jeho osudy byly pohnuté. Roku 1940 byl pomník nacisty stržen a roztaven; dochoval se však jeho model, z něhož by mohl být zrekonstruován.
A tak jsme svědky dalšího našeho bytí na dějinné křižovatce. Čemu dát přednost – prvorepublikové revoluci nebo dějinně zasutému habsburskému období, jež pro naše země vedle nepopiratelných, až drtivých civilizačně kulturních regresů znamenalo do velmi limitované míry i znovuvzkříšení národa proti opakovanému vídeňskému nesouhlasu a neskrývanému odporu, nebo jasnému hlasu našich legií a odkazu Velké francouzské revoluce, jak ji ve svém životním díle ztělesnili vedle mnoha jiných Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik?