Petr Drulák komentuje situaci francouzské levice před prezidentskými volbami v dubnu.
Už dlouho je zřejmé, že v dubnu levice nijak nezasáhne do francouzských prezidentských voleb. Jean-Luc Mélenchon se se svými 10 % pohybuje na pátém místě, což je pro krajně levicového a drtivou většinu Francouzů nevolitelného kandidáta slušné místo. Ani on však nejspíše nezopakuje svůj výkon z doby před pěti lety, kdy mu o vlásek unikl postup do druhého kola prezidentské volby. Zbytek levice, tedy zelení, socialisté či jiní kandidáti krajní levice, jsou na tom podstatně hůře a pouze přispívají ke koloritu prezidentské kampaně. Před pěti lety utrpěla francouzská levice naprosté fiasko a od té doby se jen propadá. Je podivuhodné, že i za těchto okolností vykazuje naprostou odolnost vůči jakémukoliv poučení; trochu to připomíná ČSSD. Náš čtenář se mohl setkat s projevem této zaslepenosti v komentáři k prezidentským volbám z pera francouzské aktivistky Galy Kabbajové. Po Evropě ho šíří progresivistická síť transform!europe.
Na jedné straně autorka shrnuje nesporná fakta. Stávající prezident Emmanuel Macron má postup do druhého kola téměř jistý a o tom s kým se tam utká, se rozhoduje mezi kandidátkou pravého středu Valérií Pécresseovou a dvěma představiteli krajní pravice Marine Le Penovou a Éricem Zemmourem. S vývojem posledních týdnů můžeme jen dodat, že ruská invaze na Ukrajině Macronovu pozici ještě posílila. Za prvé se může prezentovat jako zodpovědný ochránce v době krize, za druhé jeho dva hlavní konkurenty, Le Penovou a Zemmoura, dnes oslabují jejich předchozí proputinovské sympatie.
Autorka také správně připomíná, že zatímco Zemmour oslovuje spíše vyšší třídy, Le Penová si dokáže získat i lidové vrstvy. Rovněž naznačuje, že ze všech čtyřech kandidátů má k progresivismu nejblíže právě Macron. To potvrzuje i čerstvý průzkum, podle něhož není nikdo z kandidátů otevřenější problematice LGBT než stávající prezident. Progresivistický čtenář si pak dovodí doporučení, koho ve druhém kole volit, potom co v prvním svůj hlas věnoval nejspíše Mélenchonovi či někomu z beznadějných levičáků. Autorka svoji analýzu uzavírá doporučením, že „rozdělená a méně slyšitelná levice musí rychle získat prostor pro skutečnou emancipační politiku a projekty“.
Ovšem způsob, kterým je komentář napsán, pouze potvrzuje, že pokud se francouzská levice dnes nachází v politickém podpalubí, potom je přesně tam, kde má být. Není zřejmé, jak a proč by onen prostor pro emancipační politiku měla získat. Problém není v rozdělenosti levice, právě tak je rozdělená pravice: na pravicové progresivisty, které představuje Macron, středovou pravici zastupovanou Pécresseovou a populistickou pravici mezi Le Penovou a Zemmourem. Francouzská levice tedy trpí stejnou řevnivostí jako pravice a také postrádá jednotící postavu.
Pokud autorka tvrdí, že levice je méně slyšet, je na místě otázka, proč tomu tak je. Vždyť se těší přízni většiny médií, která zachycují její kandidáty s maximální shovívavostí, zatímco populisty se snaží vykreslit v nejhorších možných barvách. Netrpí neviditelností, nýbrž nezájmem voličů. Proč? Soustředí se na témata, která většinu z nich nezajímají či vyloženě odpuzují: LGBT, smířlivost s postupující islamizací, zelené experimenty a vítaní migrace. Sociální a ekonomické otázky se buď vytrácejí nebo jsou spojovány s uvedenými tématy. Se zastánci opačných pozic nemá tato levice slitování, označuje je za xenofoby, transfoby či fašisty a věrna svým stalinisticko-trockisticko-maoistickým instinktům se je pokouší všemi možnými způsoby zdiskreditovat a umlčet.
Největší nenávist nevyhrazuje levice velkokapitálu, který potenciální levicové voliče vykořisťuje, ani špičkám úřednické kasty, která je administrativně terorizuje. Jak velkokapitál, tak úřednická šlechta totiž hrají progresivistickou hru. Hlavní zášť směřuje k pravicovým populistům. Na rozdíl od levice chápou, jak důležité jsou pro běžného člověka základní kulturní hodnoty a navíc svým sociálním a ekonomickým programem dokáží oslovit osiřelého levicového voliče. Kabbajová tak obviňuje Zemmoura z agresivity, šíření fake news, revizionismu a islamofobie. Pro migrantské čtvrti, centra obchodu s drogami a zneužívání sociálních dávek, přitom používá obvyklý eufemismus „dělnické“ či „lidové“ čtvrti, ačkoliv nejsou ani jedním ani druhým. Zemmourovy návrhy na zvýšení minimální mzdy či na příspěvky zaměstnavatelů na dopravu označuje jako demagogické, o jeho oblíbenosti mezi těžce zkoušenými zemědělci raději mlčí.
Když musí uznat, že Le Penová má sociální program, jímž získává tradičního levicového voliče, vyčítá jí, že je zaměřen pouze na Francouze. Raději se neptá, kde by měl francouzský stát vzít prostředky na to, aby se postaral o každého, kdo si umane žít ve Francii. Kabbajová pomíjí, že v programu Le Penové bychom dnes už těžko našli cokoliv, co by se dalo označit jako extremistické a že patrně jediným pozůstatkem jakéhosi extrémismu je dnes už jen její příjmení. Nechce vystoupit ani z EU, ani eurozóny, nechává se fotit s muslimkou v šátku, jejím hlavním tématem je ztráta ekonomického postavení běžných Francouzů. Proto Gabbajová raději pro jistotu dodává, že Le Penovou volí ti nejméně vzdělaní a venkované. Prostě skupiny, o něž se levice tradičně opírala a na něž její současní aktivisté shlíží se směsí útrpnosti a pohrdání.
Progresivistické zajetí levice vede Jeana-Claudea Michéu a některé další někdejší přívržence k tomu, že se k levici už nehlásí a radí se vzdát samotného pojmu. Odmítají její proměnu na podivnou (leč mediálně vlivnou) karikaturu, k níž se ve Francii hlásí privilegovaní městští liberálové obvykle s trockistickými či maoistickými kořeny či aktivisté, kteří z nejrůznějších důvodů odmítají francouzskou tradici a kulturu. Na druhou stranu tací jako filozof a aktivista Michel Onfray, se levici snaží vrátit k jejímu původnímu poslání, což mu vynáší nálepku levicového populisty. Se Zemmourem dokáže veřejně diskutovat bez vzájemného osočování a na řadě otázek se shodnou. Tento proud levice zatím není ve francouzské politické aréně nijak zastoupen, Onfray sice zakládá hnutí Lidová fronta, ale jinak zůstává komentátorem. Samotná Le Penová levicově populistický program má, ale k levici se nehlásí, asi tuší, že by tím nic nezískala. I proto si analýza předvolební Francie vystačí s pohledem na pravici.