Věra Beranová nám dnes připomene zajímavou osobnost, kterou možná někteří z nás neznají.
Jsou osobnosti uměleckého i vědeckého světa, kterých bychom si měli všimnout, na které bychom neměli zapomenout, tedy ty, které opravdu něco vytvořily a nejsou jen prázdnými nádobami, které bohužel zahlcují naše současná média.
Důvodem našeho vzpomínání na ty opravdové osobnosti by neměla být jen nějaká úcta, ale naše vzpomínky mohou být naprosto účelové. Vždyť právě v odkazu těchto osobností, v jejich poselství, můžeme získat něco sami pro sebe, pro svou současnost. K takovým, podle mého přesvědčení, patří i Jaromír John – vlastním jménem Bohumil Markalous. Spisovatel, literární vědec, historik umění, estetik, publicista, patřící k těm, kteří se zamýšleli nad životním stylem, slohem, nejen z hlediska vnější jevové podoby. Bohužel si nejsem jistá, jestli jsou tato dvě jména, která představují jednu významnou osobnost, pro mladou (a nejen mladou) generaci, dostatečně známá.
Ve své době (ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století) patřil Markalous-John, k osobnostem nejen našeho domácího světa. Jistě tato významnost nespočívala jen v historkách jeho vrstevníků. Tak například k těm půvabným patřilo komentování jeho chování v kavárně Mánes, kdy si podle přátel objednával střídavě víno jako Bohumil Markalous a jako Jaromír John.
Letošní duben nabídl splacení dluhu této významné osobnosti uměleckého a vědeckého světa. Je to tedy již 140 let od narození a 70 let od jeho úmrtí (1882–1952). Za svůj život se Bohumil Markalous – jako Jaromír John – stihl stát významným spisovatelem, publikujícím rozsáhlé i krátké texty uveřejněné v mnoha periodikách. Snad nejznámější se staly jeho Večery na slamníku, jako sbírka povídek čerpajících ze zážitků první světové války. Ani ne tak z bojišť, ale například z válečných nemocnic, škol dobrovolníků, vlakových přesunů a podobně. I v tomto neradostném prostředí nachází Jaromír John humorné situace. Ve 40. letech to pak byl Moudrý Engelbelt – příběh zklamaného života (bylo též zfilmováno, aktuálně dostupné na webu ČT). Několika vydání se dočkaly také Příběhy Dona Quijota, klasické dílo M. Cervantese, které John velmi citlivě převyprávěl pro děti. Zvlášť půvabné je vydání doprovázené ilustracemi Františka Tichého. I když se u Jaromíra Johna jedná o dva světy, které pěstoval s veškerou vehemencí, tedy akademický a múzicky – vědu a umění, nalézáme zde jedinečnou, vzájemnou propojenost.
Obyčejně bývá jedna orientace doplňkem druhé, tedy jedna jasně dominuje. Jako příklad bychom mohli uvést na jednom břehu F. X. Šaldu, na břehu druhém například Emila Fillu. Ten, který vyvrací tuto teorii a poukazuje na mnohostrannost, hloubku a úroveň umělecké tvorby a stejně tak i teoretické reflexe, je právě Markalous-John. Konkrétně se tato propojenost projevila v jeho v obsáhlé próze nazvané Estét, která vycházela nejdříve na pokračování v periodiku Pestrý týden, knižně pak v roce 1936. V podstatě se jedná o osobní výpověď, kde se autor zamýšlí nad smyslem/posláním umění a nad tzv. pseudouměním. K charakteristice mu zde slouží rozdíl mezi pojmy estét a estetik. Právě termín estét je v jeho pojetí jedinec, který je doslova posedlý tzv. krásou, a normativně pojatým estetičnem, na rozdíl od estetika, který chápe a deklaruje problematiku estetiky v širších souvislostech. S těmito otázkami také v podstatě souvisí i jeho celoživotní zájem o kýč, který prostě vyjadřuje jeho věta: Zdát se a nebýt. Chápe kýč v těch nejširších společenských souvislostech a podtrhuje: „… kýčařství je obecným společenským jevem, proti němuž nelze téměř nic podniknout. Chceš-li se ucházet o přízeň širokých vrstev, hov kýčařským názorům na politiku, hospodářství, umění.“ (publikováno v roce 1939 v Literárních novinách). Jak jsou to inspirativní slova právě v souvislostech našeho současného společenského vědomí. Jak aktuálně znějí tato slova právě v našem současném světě.
Markalousova životní pouť byla velmi bohatá a doslova košatá, jak po stránce umělecké – literární, tak po stránce odborné, vědecké. Tedy, jako Jaromíra Johna stejně jako estetika Bohumila Markalouse. Celoživotně balancoval v tom nejlepším slova smyslu mezi múzičností a akademismem, mezi hledáním pravidel, norem a mezi neúctou k dobovým uměleckým, estetickým kánonům. Vše to pak směřovalo k jednomu. K respektování praxe, dobovosti, účelnosti, k životnímu slohu, praktické estetice, aniž by slevoval z vědeckosti, respektu k metodám, metodologii vědní disciplíny, estetiky. Právě v našich časech, a právě na těchto stránkách, dovolte, abych znovu upozornila na naši současnou rozvolněnost hodnot obecných, tedy etických a v neposlední řadě i estetických.
Pokusme se, právě v této souvislosti, využít Markalousovo poselství, které se zdaleka netýká jen umění a vnější podoby našeho světa, ale směřuje k jeho opravdovému pochopení a snad i nápravě.
Foto: Gampe, CC BY 3.0, via Wikimedia Commons