Expert na blízkovýchodní region Ondřej Krátký shrnul, co znamenají výsledky íránských voleb doma ale hlavně v (blízkém) zahraničí.

Výsledky íránských prezidentských voleb jsou jasné a uznané všemi zainteresovanými stranami – stávající prezident Rúhání obhájil svou pozici a stráví ve funkci i druhé období, jež za normálních okolností skončí roku 2021. Nastala tak varianta, kterou jsem sice nevylučoval, ale natolik přesvědčivé vítězství jsem neočekával; spíš jsem předpokládal, že se rozhodne ve druhém kole. K nerozhodnému prvnímu kolu by přitom mohlo dojít spíš při nižší účasti, s níž možná počítali i organizátoři voleb – jinak by se původně avizovaná hodina uzavření volebních místností dvakrát neprodlužovala.

Zatímco důvod k případným oslavám ze strany revolučního kléru, jakož i regionální kontext a dopady tohoto hypotetického oslavného veselí jsem určitou zkrácenou formou nastínil ještě před volbami „u sebe“ zde, je nyní na místě zamyslet se nad tím, jak se znovuzvolení Rúháního projeví nejen „doma“ v Íránu či ve středo- a blízkovýchodním regionu, ale i na globálnější geopolitické scéně.

Rúhání získal čas

Jde-li o Írán, pak v první řadě získal Rúhání čas, aby veřejnost přesvědčil, že vše to, co započal v prvním období, a) mělo smysl, b) potřebuje delší dobu k tomu, aby se pozitivně projevilo, jakož i c) je dobré v konečném efektu pro všechny, a to nejen pro jakési s ním sympatizující íránské „zapadniky“, ale i pro deprivované či obecně chudší a „životem zrazené“ vrstvy, které jsou tradičním zdrojem volebních hlasů pro konzervativce, resp. politicky angažovaný revoluční klérus (podporovaný Revolučními gardami, jimi provozovaným průmyslem, jakož i penězi z původně náboženských, resp. revoluci a antiimperialismu sloužících nadací, tzv. bonjádů).

V politicko-mocenském souboji, což je delší časový plán, bude zajímavé sledovat, jak se Rúhání připraví na výběr dalšího Vůdce revoluce, k němuž s určitou pravděpodobností ještě během jeho druhého období může dojít. Je tomu tak nejen z důvodů zdravotního stavu či věku stávající vrcholné postavy íránského mocenského žebříčku Alího Chameneího, ale i proto, že lze tušit, pokud ne zásadní personální změny v hlavních orgánech zodpovědných za výběr „nevolených“ mocenských emeritů (zde především Rada expertů, nicméně v návaznosti na Radů dohlížitelů), tak alespoň soustředěný tlak na tyto změny.

Boj o vliv mezi rúhaníovci a revolučně-klerikální linií

Dá se čekat tuhý vlivový zápas právě rúháníovců (na jedné straně) se zástupci konzervativní „revolučně-klerikální“ linie přísně věrné odkazu revoluce (tj. Chomejního, antiimperialismu, antineokolonialismu atp.) v takové podobě, v jaké čelení sociální nespravedlnosti chápal například Frantz Fanon, případně jak je „bytostně vnímal“ právě „domácí“ (ovšem v damašské šíitské svatyni Sajjidě Zajnab symbolicky pohřbený) „existencionalistický“ myslitel Alí Šaríatí. Rúhání a příznivci změn přitom velmi pravděpodobně za pár let mohou mít historickou šanci strukturálně pozměnit (současný) chod země, nicméně obě strany – tj. nejen oni, ale právě i chomejníovská linie – jsou si toho vědomy, a dá se tedy předpokládat, že jeden z klíčových mocenských soubojů odehrávajících se právě na tomto základu je již nějakou dobu započat.

Jde-li o samotný revoluční klérus, tj. „raísíovce“, lze v reakci na páteční volbu možná očekávat a) určité „optické“ oslabení jejich „viditelnosti“, nicméně b) o to větší semknutí jejich „tvrdého jádra“ kdesi pod běžně vnímatelným povrchem. To vše za pomoci rozhodnosti klíčových hybatelů ekonomiky, silových složek i finančních molochů, kteří z revolučních řad vzešli, na odkazu Revoluce (ekonomicky, společensky, mocensky, vojensky atp.) vyrostli a dodnes z něj čerpají svou morální, ideologickou i faktickou sílu. Řeč je jak o již zmíněných „bonjádech“ (dnes de facto „holdinzích“ či „akciovkách“), ideologickém centru kolem poutního místa Imáma Rezy v Mašhadu (bonjád „Ástán-e Qods-e Razaví“), či samozřejmě o úderných „pěstích“ (exportu) Revoluce – zejména v podobě Revolučních gard. Tito všichni budou následující roky jistě dál pokračovat v mravenčí, trpělivé a odevzdané práci na tom, aby maximálně ochránili jak to, co vnímají jako revoluční odkaz, tak s ním i své vlastní dosažené pozice, včetně – v neposlední řadě – nezanedbatelných světských statků i moci.

„Export Revoluce“ a Sýrie

„Exportem Revoluce“ se dostáváme na regionální úroveň. Jak jsem již avizoval na výše zmíněném místě dříve, irácká „revoluční“ spojka Núrí Málikí zdá se být poslední dobou oslabena či oslabována (podle mě lehce překvapivými) ideologickými námluvami prezidenta Abadího s Muqtadou Sadrem. To může udělat „exportním plánům“ postchomejníovských revolucionářů určitou čáru přes rozpočet, tím spíš, že se proslýchá, že nápad dát Abadího a Sadra dohromady přišel z Washingtonu, přičemž v zásadě nikdo z hlavních aktérů se tomu údajně ani moc nebránil…

Jde-li o Sýrii, tak oficiální státní zpravodajská agentura (sana.sy) přinesla hned v sobotu reportáž o tom, že Baššár Asad staronovému prezidentu Rúhánímu pogratuloval a očekává pokračování oboustranné spolupráce. Ta v případě Sýrie probíhá s Íránem jak na ekonomické, tak na strategické (= vojenské) úrovni. Na té vojenské toho nicméně Rúhání v Sýrii zas tolik nedokázal, protože většina protiteroristických zásluh tam jde k dobru Qásemu Solejmánímu a jeho Revolučním gardám, případně specnazu „Qods“ (tj. „Jeruzalém“) a jím zorganizovaným (a právě revolučně-klerikálními nadacemi podpořeným) šíitským paramilitárům z širšího regionu (zejména Libanonu, Afghánistánu a Pákistánu).

Nelze však vyloučit určitou formu dohody v tom smyslu, že (ad revoluční klérus) a) Sýrie nějakým způsobem „vyjádří vděk“ za vše, co pro ni Gardy, Hizbulláh a další udělali, b) nechá je práci dokončit v takové míře, aby nedošlo k větší eskalaci, načež (již po rúháníovsku) c) přejde na byznysovou notu a akcentaci ekonomické spolupráce – což je (společně s klidem na práci a normální život) stejně to, co by se většina Syřanů přála ze všeho nejvíc. Je ovšem povinností konstatovat (a v rámci férovosti i stále zdůrazňovat!), že nebýt tzv. íránskými „konzervativci“ učiněných rozhodnutí, odhodlanosti a schopnosti mobilizace, extremistické sunnitské elementy by v Sýrii poraženy nebyly a s největší pravděpodobností by jimi rozpoutaný oheň zachvátil i sousední Libanon či Jordánsko, případně další státy.

Je nicméně otázkou citlivé diplomacie (a i určité soudnosti), zda se v Sýrii podaří najít potřebný poměr právě mezi „revolučním“ a „ekonomickým“, aby byl na jedné straně íránským a šíitským silovým elementům vyjádřen náležitý a dlouhodobý dík, aby ale na druhé straně došlo k maximálně efektivní implementaci jimi představované energie ku prospěchu Sýrie – a nikoli k další eskalaci napětí či vyřizování si regionálních účtů s tím, že by se pro to Sýrie stala pouhou platformou (!).

Libanon a Hizbullán

Jde-li o Libanon, zde se se Sýrií ve věci Hizbulláhu jedná v podstatě o dvě spojené nádoby, které nicméně plní hlavně bezpečnostní funkci a do určité míry žijí již vlastním životem, tudíž dopad vývoje v Íránu je svým způsobem omezený. Hizbulláh již dávno rezignoval na myšlenku vytvářet kdekoli „teokracie“ podobné té íránské, přičemž o to víc akcentoval hlavně bezpečnostní a sociální roli „uvnitř“ libanonského státu (a částečně teď i Sýrie), na které dál staví i svou vlastní legitimitu.

Objektivně pozitivní bezpečnostní role Hizbulláhu ve věci protiteroristického boje v posledních letech trochu kontrastuje s jeho rámcovým ideologickým tématem v podobě smrtelného hněvu vůči Izraeli. Ten je dlouhodobě také klíčovým problémem v přístupu (hlavně) Západu vůči této regionální „vlajkové lodi“ exportu Revoluce, jakož i gordickým uzlem znemožňujícím jakékoli všestranně uspokojivé řešení nejen syrského konfliktu, ale ve finále i celoregionálních rozporů.

Írán a Rusko

Pokud jde o Rusko, pak to je podle mě v zásadě rádo za volbou prodlouženou a) předvídatelnost a čitelnost, b) stabilitu a možnost realizace transparentní spolupráce s Íránem. Z těchto důvodů si nemyslím, že by Rusko nějakým způsobem „protěžovalo“ jakéhokoli z obou hlavních prezidentských kandidátů, resp. maximálně lze říci, že pokud si Kreml přál Rúháního, pak hlavně proto, že s ním nebyly konflikty a již ho ruští činovníci mají přečteného. Zároveň nelze přeceňovat ruskou a íránskou spolupráci v Sýrii; ač určité praktické dělení (Rusko – vzduch, Írán – pozemní boj) tu existuje, jsem stále přesvědčen, že by si Rusko hlavně cenilo fungujících a stabilních vztahů s EU a USA, tj. že jakékoli aliance východním směrem jsou pro něj spíš sňatky z nutnosti a s ní přicházejícího rozumu. Podobně pragmatické (a v rámci možností korektní, nikoli ale přehnaně srdečné) tak lze očekávat i další vztahy s rúháníovským Íránem.

Evropa, USA a Rúháního Írán

Jde-li o Západ, respektive Evropu, pak se v podstatě pokračuje v rozdělané práci dál – Mogheriniová, která nejvíc komunikuje se Zarífem, je stále (stejně jako on) ve své funkci, oba zasloužilí členové svých „politbyr“ si prožili lepší i horší časy (tj. jak slávu nukleárního dealu, tak dobu, kdy Evropu i Írán obcházelo strašidlo „konzervativismu“), přičemž oba vše úspěšně překonali. Nyní tak – „moudřejší a silnější“ – mohou načít další kapitolu reformování svých teritorií. Na přímé shledání vrcholných vůdců Merkelová/Macron s Alím Chameneím to asi ještě nevypadá, nicméně vzhledem k tomu, že první dvojice se jala reformovat Evropu, zatímco Rúhání si přídomek reformisty nese již pěknou řádku let, dá se minimálně s čilým rozvojem jejich kontaktů či výhledovým shledáním dost dobře počítat.

Posledními želízky ve hře jsou Spojené státy a země Zálivu v čele se Saúdskou Arábií, přičemž v současné situaci je (nejen) ve vztahu k Íránu zřejmě nemá smysl posuzovat odděleně. Nejde jen o „eminentní pocit z ohrožení šíitských půlměsícem“, který údajně zažívá celý sunnitský svět, jako spíš o opětovné stvrzení toho, že rovněž Saúdská Arábie a USA jsou do značné míry spojenými nádobami – tj. Trumpův příslib masivního vyzbrojení saúdské armády, velmi pravděpodobně následovaný obdobně významným vyzbrojením armád dalších sunnitských států Zálivu. Trump tím v podstatě navazuje na tradiční politiku USA (vyzbrojovat Záliv, ať se děje, co chce), čímž dokazuje, že vliv jeho poradců (dost pravděpodobně včetně proizraelské lobby přímo v jeho rodině) jej zřejmě definitivně udolal, stejně jako tím demonstrativně staví velkou tečku za jakékoli představy o „rebelském Doníkovi“, který vše postaví vzhůru nohama a s opravdovými padouchy jednou provždy zatočí.

Jedinou útěchou snad může být to, že v lecčems středověk připomínající saúdské zřízení se pomalu, ale jistě reformuje; s otazníkem už ale je, zda se tak děje díky inteligentní úvaze v samotném jádru rodu Saúdů, anebo naopak, tj. pod vnitřním tlakem jeho postupující degenerace.  Určitý náznak odpovědi by mohl spočívat v osobě vždy korektního, profesionálního, extrémně inteligentního a pohotového, byť přeci jen lidsky lehce studeného Ádila al-Džubajra jakožto ministra zahraničí Saúdské Arábie – právě výběr tohoto plebejce do funkce obyčejně vyhrazené jen pro příslušníky královského rodu může signalizovat, že něco je buď hodně špatně, nebo že naopak v temnotách došlo k prvnímu záblesku světla.

Rúháního „derniéra“

Shrneme-li, došlo se zvolením Rúháního jak na Západě, tak v zemích Zálivu určitě k úlevě. Výstupem je návrat do v podstatě toho samého stavu jako před pár lety, jen s tím rozdílem, že všechny hlavní hráči (Evropa, Záliv, Írán, koneckonců ale i USA) se tak nějak dohodli na tom, že se budou „reformovat“. Činit tak ovšem budou jen v rámci mantinelů „normálnosti“, tj. tak, aby takový proces nijak zásadně neohrozil či nerozrušil jejich hlavní mocenské struktury, či, chceme-li, tradiční elity. Dá-li se tedy říci, že představovaly-li jakékoli alternativnější (či „nesystémové“) návrhy na změnu kurzu (= Le Penová, Wilders, Hofer, ale i – „po íránsku“ – Raísí) z pohledu stávajících „řádů“ bezprostřední ohrožení, bylo po rakousko-holandských generálkách (Rutte + van der Bellen) a francouzské premiéře (Macron) právě páteční íránské znovupotvrzení Rúháního kýženou „derniérou“ určité „normalizace starých mravů“. Až po Rúháního obhajobě si totiž naplno vydechly i poslední z elit – s největší pravděpodobností ty ze Zálivu.

Jde-li o region samotný a „viditelnost“ jeho šíitského boje, pak lze předpokládat, že „export Revoluce“ v podobě svého zhmotnění coby „šíitského půlměsíce“ se možná opticky na nějaký čas stáhne pod hranici viditelnosti; což jak Západ, tak Záliv jistě uspokojí. Na druhé straně je dobré vědět, že právě dílčí prohry jsou okamžiky, kde si skalní šíité vzpomenou na Karbalu, přičemž právě pocit identifikace s tehdejší mučednickou smrtí imáma Husajna je morálně posílí. Tak tomu bude i v tomto případě, který zároveň prověří, kdo za to stojí, a koho už postihlo „gharbzádegí“ (perský novotvar zpopularizovaný ještě v předrevolučním období beletristou Džalálem Ál-e Ahmadem a označující zhruba „otravu Západem“, resp. „westoxification“ či „Occidentosis“).

Na samý závěr tak snad jen lze s velkou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že ač revoluční klérus možná teď chvíli „neuvidíme“, bezpochyby o něm v (dohledném) budoucnu ještě uslyšíme.

Článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s webem Rebuildsyria.cz, který se specializuje na Sýrii a Blízký východ.

Ilustrační obrázek: Autor: محمدصالح احتشامی – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=50486753