Muanis Sinanović píše o obrovském dilematu slovinské Levice, které se ocitla v nové liberální vládě slibující transformaci slovinské společnosti.
Když 24. dubna začaly přicházet výsledky slovinských parlamentních voleb 2022, zdálo se, že příznivci hlavní slovinské levicové strany Levica (Levice) hledí do tváře katastrofě. Zpočátku výsledky naznačovaly, že strana nepřekročí čtyřprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu, přestože předvolební průzkumy naznačovaly, že by měla získat až 12 %.
Když se později v noci ukázalo, že se Levice jen těsně projde přes práh a nakonec získá 4,46 procenta, což je polovina výsledku před čtyřmi lety, nebylo také mnoho důvodů k radosti. Některým se zdálo, že skutečným vítězem je premiér Janez Janša, blízký spojenec maďarského Viktora Orbána, i když se do dalšího funkčního období nevrátí. A přesto se nyní, když se prach usadil, slovinská levice ocitla v překvapivě silné pozici a má několik klíčových postů v nové koaliční vládě země. Co se tedy stalo?
Pozorovatelé slovinské politiky již několik let sledují začarovaný kruh mezi Janšovou vládou a různými „novými tvářemi“. Vypadá to asi takto: Janša je zvolen premiérem, veřejnost mu to brzy začne mít za zlé a liberální strany se začnou organizovat kolem něčeho, čemu se říká antijanšismus. Pozornost opozice se pak soustředí na liberální signalizaci ctností, vystupuje proti autoritářským tendencím a morální neslušnosti vlády a propaguje jakousi romantickou ideu národně-etického obrození, zatímco mlčky pokračuje v prosazování neoliberální politiky, technokratických opatření a protiimigračních mechanismů.
Tento konkrétní slovinský směr liberalismu vykazuje parazitický vztah k historicky silným antikolaborantským náladám v zemi a stále mocnému jugoslávskému partyzánskému dědictví. Liberální elity nosí rudou hvězdu a pořádají mítinky, na nichž „vybíjejí“ stará komunistická hesla. Aby uspokojili lidovou nelibost vůči politickým elitám, objevují se političtí podnikatelé bez jakýchkoli smysluplných zkušeností, kteří se prezentují jako řešení korupce a mediátor pro rozdělený národ. Jsou zvoleni, ale jejich vláda rychle zklame nebo se rozpadne a dříve či později je tu opět Janša.
Prolomení kruhu
Již nějakou dobu je Levice jedinou nadějí na prolomení tohoto začarovaného kruhu a jedinou stranou, která vede kampaně na témata jako sociální zabezpečení, platy, práva zaměstnanců, akutní bytová krize a imperialistická politika NATO, čímž je vtahuje do parlamentní politiky.
Velký počet mladých lidí ve Slovinsku se v současné době potýká s důsledky zrychlující se postsocialistické transformace: nájemné prudce vzrostlo a koupě bytu je nyní pro průměrného občana zcela nedostupná, zatímco nejisté zaměstnání je velmi rozšířené. To je v příkrém rozporu se zkušenostmi generace jejich rodičů, kteří profitovali z postupné transformace a denacionalizační politiky Slovinska, což jim umožnilo hromadit majetek a mít stálé zaměstnání, a užívat si tak životního stylu střední třídy.
Za tohoto stavu mnozí představitelé levice oprávněně doufali, že voliči dají Levici šanci posunout její program o krok dál. Místo toho však opět zvítězila „nová tvář“, tentokrát se ziskem 41 parlamentních křesel, což je nový rekord.
Tato tvář se tentokrát jmenuje Robert Golob, úspěšný manažer státní energetické společnosti GEN-I. Golob, kandidát nově založeného hnutí Svoboda, v mnoha ohledech ztělesňuje obraz současného podnikatelského lídra, který dokáže své zaměstnance motivovat k usilovnější a delší práci inspirující ale prázdnou rétorikou. Strana získává podporu nejrůznějších sociálních skupin bez společného třídního zázemí, které drží pohromadě nejasná idea změny, obrody a zejména antijanšismu.
V nové vládě, kterou hnutí Svoboda vede, jsou také slovinští sociální demokraté a poněkud překvapivě i Levice. Důvody, proč byla do vlády zahrnuta i Levice jsou pravděpodobně dva: jeden je ideologický a druhý machiavelistický.
Společnost Roberta Goloba prosazuje využívání ekologických technologií a on sám pochází z přímořského regionu, kde jsou antifašistické a levicové nálady v důsledku historické zkušenosti s italskou okupací stále silné. Golobův přístup k podnikání je navíc pozoruhodně kolektivistický – povzbuzuje pracovníky k účasti na řídících procesech způsobem, který je sympatický levicovému pojetí kolektivního řízení.
Pragmaticky vzato jsou sociální demokraté velmi zakořeněni ve státních a místních institucích. Disponují silnou sítí a jsou známí především svou touhou po moci, ne tolik svou politikou jako takovou. Mít Levici ve vládě po svém boku nabízí Golobovi větší šance kontrolovat jejich vliv na koalici.
Levice získala tři klíčová ministerstva, mezi nimi i nově koncipované „ministerstvo solidární budoucnosti“ spolu s ministerstvem kultury a ministerstvem pro rodinu – obě klíčová ohniska probíhajících kulturních válek ve Slovinsku. Kritici se novému ministerstvu vysmívali, že zní jako typická neoliberální frazeologie. Na internetu kolují memy, které jej přirovnávají k ministerstvům v klasických fantasy románech nebo k Harrymu Potterovi. Pomineme-li však pochybný název, tato instituce bude mít za úkol konkrétně vybudovat základy tržního socialismu ve smyslu vytvoření právního rámce pro zaměstnanecké vlastnictví podniků a zavedení nové formy toho, co je v regionu známo jako „samospráva“, čerpající ze zkušeností dělnické samosprávy v socialistické Jugoslávii.
Přestože tato koncepce zůstává pevně v kapitalistickém rámci, je samospráva v některých ohledech demokratičtější než její předchůdkyně ve dvacátém století. Například hlavním zaměstnavatelem v socialistické Jugoslávii byl stále stát, který byl samozřejmě v poslední instanci také manažerem. Nazývat bývalou zemi „socialistickou“ a novou myšlenku (která je úzce spjata s Levicí) nesocialistickou je otázkou perspektivy – faktem zůstává, že podniky v Jugoslávii stále soutěžily na světovém trhu a pracovníci neměli autonomii rozhodovat o produktu své práce. Tak či onak, jakákoli samospráva je úzce spjata s jugoslávskou minulostí a Slovinci ji v důsledku toho pravděpodobně přijímají ochotněji než ve zbytku Evropy.
Dalším klíčovým problémem bude výstavba tisíců jednotek sociálního bydlení, kterého je ve Slovinsku zoufale zapotřebí. Ministerstvo povede Luka Mesec, národní koordinátor Levice a nejznámější postava, který je sám intelektuálem obeznámeným s teoriemi samosprávy a má blízko k několika progresivním think-tankům v zemi. Dostane tak šanci založit něco nového a doufejme, že půjde příkladem ostatním zemím EU.
Jak vytěžit co nejvíc z obtížné situace
Toto uspořádání je samozřejmě více, než mohla Levice očekávat vzhledem ke svým nízkým volebním výsledkům a pokračující nadvládě neoliberálních myšlenek. Na druhou stranu to vyvolalo hněv některých ortodoxních marxistických a komunistických stoupenců strany, kteří odmítají nápadné kompromisy s tím, co považují za kapitalistickou vládu.
Slovinsko je dost možná svědkem momentu historické transformace, ke kterému může velmi brzy dojít i v jiných vyspělých kapitalistických ekonomikách. Robert Golob patří k nové generaci kapitalistických manažerů, kteří chápou, že kapitalismus nemůže pokračovat starým způsobem, pokud má přežít, protože je konfrontován s omezenými přírodními zdroji, klimatickými změnami, vzestupem Číny a hrozbou lidových nepokojů způsobených nedostatkem a prekarizací. Zdá se, že velká část programu jeho vlády, zejména její hospodářská a sociální politika, byla převzata od Levice, což znamená, že strana bude hrát důležitou a bezprecedentní roli v transformaci Slovinska.
Dalším, doplňujícím a podmíněnějším důvodem může být to, že prostor na levostředovém a liberálním spektru se v důsledku výše zmíněné polarizace a vzestupu pravice natolik vyprázdnil, že spolu s Golobovým ideologickým přesvědčením poskytl Levici větší prostor k působení. Přesto zůstává otázkou, proč strana získala méně hlasů, než se očekávalo. Hlavním důvodem je nadále přeběhnutí části příznivců ke Golobově hnutí, což bylo zase důsledkem taktického hlasování proti Janšovi. Ve hře jsou však i další faktory.
Levice vykazuje řadu vnitřních rozporů, někteří její členové se přiklánějí spíše k sociálnědemokratické a reformní orientaci, zatímco jiní tíhnou k tradičnímu komunistickému pohledu. Někteří z nich se vyjadřovali ostře o Slovincích, kteří byli skeptičtí vůči všeobecnému nebo povinnému očkování, což mohlo některé voliče odradit. Slovinci byli velmi kritičtí k vládnímu vyprávění o pandemii a objevilo se mnoho případů lidové vzpoury a protestů.
Levice také odmítla podpořit dodávky zbraní na Ukrajinu a hájila mírové řešení války. I to mohlo stranu stát některé hlasy, přestože podle průzkumů Eurostatu jsou Slovinci nejskeptičtějším národem v EU, pokud jde o západní narativy o ruské invazi na Ukrajinu (což je zase pravděpodobně dědictví antiimperialistických tradic Jugoslávie a Hnutí nezúčastněných zemí).
Řešení krize identity levice
Jakkoli jsou tyto problémy závažné, byly by zvládnutelné, kdyby strana dokázala oslovit mimoměstské obyvatelstvo, nebo dokonce obyvatele měst mimo hlavní město. Levice trpí mezi většinou obyvatelstva jistou pověstí „socialistického šampaňského“ a je často spojována s lublaňskou kulturní elitou.
Například předvolební večírek Levice, o němž informovala televize v přímém přenosu, se konal v baru Pritličje v centru Lublaně, v sousedství kanceláře starosty Zorana Jankoviće, liberálního politika a bývalého manažera, který je již desítky let zapleten do korupčních skandálů. Majitel baru je známý svým moralizujícím levicově-liberálním aktivismem, ale nikdy se nevyjádřil k do očí bijící korupci starosty, který je sám známý tím, že přiděluje prostory v gentrifikovaném centru Lublaně svým politickým spojencům.
Od své transformace z volební aliance na stranu v roce 2017 se Levice potýká s problémy při vytváření vlastní identity. Například Mesec pochází z dělnického prostředí, ale část voličů ho mylně považuje za příslušníka privilegované třídy hlubokých státních operátorů. Ačkoli má daleko k radikálnímu komunistovi a ve skutečnosti má blíže k jakémusi levicovému keynesiánství, jeho použití slova „znárodnění“ během kampaně některé lidi vyděsilo. Kromě Mesce má rétorika poslance Levice Mihy Kordiše tendenci fetišizovat tradiční leninskou rétoriku, což ovšem představuje překážku pro oslovení mainstreamového publika.
Dalším problémem je, že strana má tendenci být měkká vůči hluboce zakořeněným protikatolickým postojům v zemi, které jsou nyní doprovázeny novými „probuzenými“ politickými trendy. Obecně vzato je Levice vůči tomuto fanatismu mnohem méně vnímavá než většina liberálů, ale často se od něj nedokáže explicitně distancovat. V důsledku toho se mnoho venkovských a katolických sympatizantů nedokáže se stranou ztotožnit, přestože sdílí mnoho jejích hodnot. Je třeba poznamenat, že před druhou světovou válkou a během ní existovalo ve Slovinsku silné křesťanskosociální hnutí, které bylo po jejím skončení v kolektivní paměti potlačeno. Tradiční slovinské společenské formy mají totiž silné komunitární tendence, které mají pravicové strany tendenci využívat.
Přítomnost Levice mimo kulturní scénu v hlavním městě je téměř nulová. Strana nemá jasný plán, jak přistupovat k obyvatelstvu malých měst a vesnic, a dokonce ani k předměstím a multikulturním dělnickým oblastem vybudovaným za socialismu. Zatímco v centru Lublaně má Levice mnoho příznivců, na basketbalových hřištích a v bytech nižších tříd ve čtvrtích Moste nebo Fužine má spoustu potenciálních (ale stále skeptických) voličů, kteří se pak obracejí k sociálním demokratům, straně orientované na kapitalistickou třídu.
Mnoho potenciálu strany je tak promarněno kvůli jejímu nejasnému politickému a praktickému směřování, které někdy dokonce podněcuje zmatek mezi jejími příznivci. Místní výbory strany se sice do určité míry angažují v obcích, ale mnoho lidí na místní úrovni má dojem, že se o ně vedení nijak zvlášť nezajímá. V tomto smyslu by Levice potřebovala určitou sebereflexi a reorganizaci – i když s problémem nalezení rovnováhy mezi prací v parlamentu a mobilizací ve společnosti obecně se potýkají všechny levicové parlamentní organizace na celém světě.
Slovinská levice se tak nachází v hluboce ambivalentní pozici. Na jedné straně se Levice má mnohem silnější pozici, než se očekávalo, přestože získala mnohem méně hlasů. Na straně druhé je poměrně nezkušenou stranou, která stojí před herkulovskou výzvou, jejímž úkolem je vybudovat mimořádně důležité ministerstvo a od základu provádět hluboce reformní politiku. Vzhledem k tomu, že očekávání voličů jsou vysoká, i drobné chyby vyvolají tvrdou kritiku. Bez silnější identity a občanského hnutí, které by bylo schopno vybudovat hlubší důvěru občanů, zůstává Levice politicky zranitelná, a její budoucnost je tak nejasná. Rizika jsou velká, ale stejně tak jsou velké i možné odměny.
Článek publikujeme ve spolupráci s transform!europe.
Foto: gov.si, PDM-owner, via Wikimedia Commons