Adam Berčík nabízí portrét českého socialisty, “barda severu” a také novináře a spisovatele Františka Cajthamla-Liberté (1868-1936), kterého lze chápat jako příklad typického dělnického intelektuála. Svým dílem se zasazoval o svobodu sociální, národní i politickou.

Dětství a mládí

„Moje nejstarší vzpomínka jest na rakvičku, v níž ležel jeden můj bratříček, který zemřel hned po narození. Byly mi asi necelé tři roky. Pamatuji se, že jsem pro něho plakal.“

Těmito slovy začínají vzpomínky Františka Cajthamla na předškolní léta. Jeho dětství a dospívání nebylo lehké, a ačkoli na své rodiče a rodný kraj vzpomínal s láskou, realita dělnických rodin druhé poloviny 19. století byla tvrdá. Narodil se 30. března 1868 v Suchomastech na Berounsku,[1] otec, původně panský ovčák, pracoval v berounské cementárně, asi dvě hodiny chůze ze Suchomast, a matka se starala o šest dětí a domácnost. Jeho rodiče se psali Zeithamlovi, a v matrice tak byl zapsán i František. Mluvili ovšem česky a on sám se možným německým původem své rodiny zabýval a konstatoval, že pokud snad byl jeho rod německý, postupně se plně počeštil. O důležitosti této problematiky pro Cajthamla, bojovníka za práva české menšiny v pohraničí, vypovídá i to, že si otázku po rodinném původu klade přímo v názvu první kapitoly svých pamětí.

Nejen vysoká dětská úmrtnost, nedostatečná strava a často přímo zdravotně závadné ubytování, ale také dětská práce v důsledku tvrdě dopadala na nejchudší vrstvy pracujících. Přesto, že školní docházka byla povinná, leckde stále musely pracovat i děti, aby rodinný příjem vystačil alespoň na nejnutnější životní potřeby. Krátkodobé finanční přilepšení si vybíralo krutou daň. Je nasnadě, že dětská práce nemrzačila jen tělo ale i ducha těchto dětí z dělnických vrstev. Šance na získání lepšího zaměstnání a vymanění se z bludného kruhu bídy byla obecně nízká, pro ty, kdo se naučili sotva číst a psát nebo ani to ne, pak téměř nulová. Malý František měl to štěstí, že mohl absolvovat alespoň téměř celou obecnou školu. Přesto, že ho učitel Merhaut považoval za nadaného žáka a nabádal ho k dalšímu studiu, docházku ukončil o rok dříve, aby mohl nastoupit do učení ke krejčovskému mistru Ferdovi. Cajthaml vzpomíná, že to byl právě Dominik Merhaut a jeho dějepisné knihy, které v něm vzbudily lásku k českému národu, která mu zůstala po celý život, třebaže byl členem internacionální sociálně demokratické strany: „Ostatně mezinárodnost nikterak nevylučuje vřelý cit národní, vědomí příslušnosti jedince ke svému národu a boj za jeho práva.“

Jako krejčovský tovaryš se roku 1884 vydal, jak bývalo zvykem, získávat pracovní zkušenosti na vandr. Tak nakonec v létě 1886 přišel do severozápadních Čech, které se mu později staly osudem. Důležitým Cajthamlovým působištěm zde byly Litoměřice, tehdy převážně německé, ačkoli i zde žila poměrně silná česká menšina. Zde byl poprvé odsouzen – k pokutě 5 zlatých, což představovalo jeho týdenní příjem – za „demonstrativní chování,“ které spočívalo v tom, že u hrobu Karla Hynka Máchy položil navštívenku s textem „Mluvte česky“. Kvůli nízkým výdělkům se však v prosinci vrátil do Suchomast, aby se v dubnu následujícího roku vrátil oklikou přes Brandýs a Kralupy zpět do Litoměřic. Zde získal také druhou zkušenost s předlitavskou justicí, spolu s dalšími pěti muži byl 11. března 1889 zatčen a devět týdnů vazebně vyšetřován za tajné spolčování. Svou zkušenost sepsal, a na několik částí vyšla v brněnském sociálně demokratickém čtrnáctideníku Rovnosť – první text[2] ještě Cajthaml podepsal jako Fr. Svoboda, pod příspěvkem z 13. listopadu 1889 se již poprvé objevil jeho nejznámější pseudonym V. L. Liberté.[3] Aliasů ostatně používal celou řadu – z těch dalších jen namátkou: František Borecký, Řehoř Polabský, Frté, Václav Barsa (snad po dědečkovi z matčiny strany, stejné jméno ovšem nosil i bratranec jeho matky) – nejprve asi hlavně z bezpečnostních důvodu, později zřejmě i pro odlišení různých aspektů své různorodé publikační činnosti.

Socialista a „Bard severu“

Z Litoměřic přesídlil Cajthaml v květnu následujícího roku do Teplic. Zde dle jeho slov „byl docela jiný socialistický ruch než v Litoměřicích,“ a on se do něj ihned ochotně zapojil. Živil se jako krejčí, psal básně, povídky a články do celé řady dělnických periodik, podílel se na organizaci zdejší české sociální demokracie. Na rozdíl od jiných dělnických předáků se však vyhýbal veřejnému řečnění, sám se vyjádřil, že mu činí problémy a pociťoval k „mletí hubou, třebaže v hlavě byla poušť,“ až nechuť. Ovšem literárně se činil, debutoval v roce 1893 – rovnou čtyřmi tituly. Šlo o sociální povídky a črty ve sbírkách Z péra dělníkova, Ztracené existence, Mráčky před bouří a dělnický zpěvník Ohlas. Ještě předtím se ovšem Cajthaml také stal poprvé otcem, 29. června 1892 se narodil jeho nejstarší syn František.

V roce 1894 vyšla nejprve další povídková kniha V zápasech života, poté první sbírka poezie Verše o práci, o rok později pak opět povídkoví Proletáři, následovaní dvěma básnickými sbírkami Hlasy massy a Pod mamonem, které vyšly roku 1896. Následujícího roku se narodil manželům Cajthamlovým druhý syn, Stanislav,[4] a Cajthaml se také stal redaktorem nového teplického listu Severočeský dělník, kterému věnoval mnoho svého čas. Snad i proto vyšly další knihy s dvouletým odstupem až v roce 1899, a to Na bojišti, opět básnická sbírka, a Cajthamlem sestavený sborník písní a básní Dělnický zpěvník. Ke své starší básnické tvorbě se později Cajthaml stavěl kriticky, doslova ve svých pamětech napsal, že „prvých osm sbírek jsou pokusy bez literární ceny.“

Kromě toho se mu dostalo určité výsady, po dohodě s německými sociálními demokraty v Teplicích mu bylo uvolněno místo úředníka ve zdejší okresní nemocenské pokladně. Umisťování redaktorů socialistických listů či politických organizátorů na úřednická místa pojišťoven byla praxí, která byla využívána za účelem ochrany těchto osob před nátlakem ze strany zaměstnavatelů, pro které byla výpověď „podvratných socialistů“ oblíbenou praktikou, mnohdy neformálně doprovázenou upozorněním dalších místních podniků, že dát práci takovým osobám je nežádoucí. Na řízení zaměstnaneckých pojišťoven se ze zákona podíleli i zástupci dělníků, a politicky činní úředníci tak byli chráněni před touto formou perzekuce. 24. září 1901 se narodila jediná Cajthamlova dcera, Marta, která zemřela v mladém věku, 18. července 1929.

Tísnivá hospodářská situace na počátku 20. století dopadala i na severočeské horníky, navíc ještě umocňována fyzickou náročností a nebezpečností práce v dolech. To se samozřejmě promítlo i v Cajthamlově sociální tvorbě, prozaické i poetické, stejně tak i v jeho článcích pro Severočeského dělníka. V letech 1903 a 1904 pak byly po delší pauze vydány další básnické sbírky Písně dělníka, Nové písně, Pole krvavá a Na stráži. V této dekádě se však Cajthaml věnuje hlavně novinářské práci, ve které se již také častěji objevují texty pojednávající o národnostním zápase českých menšin. Až roku 1913 a 1914 vydal kratší texty Kulturní boj a český katolický lid a Mistr Jan Hus a české ženy.  Krátce před začátkem první světové války, 22. března 1914, se narodil nejmladší syn Vladimír.

Menšinový pracovník

Podobně jako otázka sociální, objevuje se v Cajthamlových pracích i problematika národnostní, která postupně nabývala na síle. Jak již bylo uvedeno výše, pozitivní vztah k národu nebyl v jeho očích v rozporu se socialistickým internacionalismem. On sám se postupem času také stal známým menšinovým pracovníkem, který se zasazoval o práva českých menšin, hraničářů. V jeho očích byl národnostní útlak stejný jako útlak sociální, mnohdy i jeho doplňkem, vždyť velká většina Čechů v severozápadním pohraničí tehdy patřila k dělnickým vrstvám. Tak, jako byli dělničtí agitátoři vyhazováni z práce kvůli politické činnosti, byli z práce a z bytů vyhazováni a vypovídáni i Češi, kteří žádali pro své děti zřízení škol v mateřském jazyce, třebaže na to měli i podle tehdejších zákonů právo. Cajthaml nicméně kritizoval nejen německé nacionály, ale také „řvavé vlastence,“ kteří více řečnili, než skutečně pomáhali – ostatně tuto kritiku do českých řad vyjádřil už v litoměřických textech, které vyšly v Rovnosti. Reflexi v některých kruzích zjevně rozšířeného jalového a někdy přímo kontraproduktivního hurávlastenectví však můžeme nalézt i v řadě dalších textů, včetně novinových článků. Snad proto se stal terčem kritiky pro údajně nedostatečný národní zápal sám Cajthaml, na což odpověděl například v Polích krvavých básní Ztracená struna:

„Ó, škoda moudrých rad, jež s mráčky odletí,
Tehdy již když jsem pěl písně své v podletí,
Měl jsem již strunu tu, znal její úlohu, –
Od družek ale ji odloučit nemohu!
Když všechny zazvučí, i její slyšet sten:
Jen ucho přichýlit a zmizí lichý sen!“

Cajthaml tedy zjevně považoval národní „strunu“ za nedílnou součást své tvorby, která však šla nerozlučně ruku v ruce s tématy sociálními a pokrokovými.

Tak jako v dělnickém hnutí, i v boji za české menšiny byl Cajthaml velmi agilní a patřil ke známým menšinářům Podkrušnohoří. Mimo jiné se jako člen Ústředního školského komitétu podílel na organizaci školské stávky na konci roku 1908, kdy patnáct tisíc českých dětí po několik týdnů nedocházelo do vyučování. Příčinou tohoto protestu byla neúnosná situace, kdy proti žádostem o zřízení českých škol byly podávány zdlouhavé rekursy, žadatelé byli zastrašováni a šikanováni a tam, kde české školy vznikly, byly jim německými obecními zastupitelstvy vyhrazeny nevyhovující či přímo zdraví a život ohrožující prostory. Kritizováno bylo také fungování místních školních rad, kde i v těch českých seděli mnohdy Němci, či odrodilí Češi. Cajthaml mimo jiné sepsal manifest k českým rodičům.

Období po převratu v říjnu 1918, kdy souběžně s českou revolucí probíhala v pohraničních oblastech i revoluce německá, která si kladla za cíl odtrhnout pohraniční oblasti od vznikajícího Československa. Cajthaml byl přímým účastníkem těchto událostí v takzvané provincii Deutschböhmen, účastnil se práce Ústředního národního výboru menšinového, který v pohraničí koordinoval práci místních národních výborů. Dlužno podotknout, že ty se ve všeobecném chaosu konce války a prvních týdnů poválečných podílely i na udržování klidu v této oblasti, a německá správa s nimi v některých záležitostech spolupracovala a chtě nechtě tak uznávala za reprezentaci zdejších Čechů.

Vzpomínky na toto období zpracoval Cajthaml v knize Sláva a pád provincie Deutschböhmen, dále pak částečně i v publikaci Obrázky z Deutschböhmen, která ovšem obsahuje také starší i novější texty a spíše uvádí zdejší dění do širšího časového kontextu. První jmenovaný titul vyšel v roce 1924 u ústeckého knihkupce a nakladatele Otomara J. Bukače, druhý o rok dříve v pražském Ústředním dělnickém knihkupectví a nakladatelství Antonína Svěceného. Cajthaml připravoval i dvě pokračování „Obrázků“, z nichž první, které mělo nést název Převrat, okupace a krveprolití uvnitř „provincie Deutschböhmen“ v letech 1918-1919, bylo v roce 1927 uváděno „v tisku,“ nicméně k vydání nedošlo. Do tisku se nedostala ani řada dalších rukopisů, věnovaných zejména menšinovému školství, ale i některým dalším aspektům hraničářského života. Vydání se ovšem dočkaly ještě práce s menšinářskou tématikou Husitské bojiště „Na Běhání“ u Ústí nad Labem, Zrcadlo Němcům, které Cajthaml podepsal jako František Borecký, a  Severočeské národnostní pomezí. Dvě prvně jmenované vydal v roce 1924, respektive 1925, opět O. J. Bukač, poslední pak Naše domovina v Teplicích roku 1927. Kniha o známé bitvě husitských válek se sice věnovala primárně historii, ovšem s přesahem k tehdejšímu národnostnímu zápasu – a samotný památník byl zjevně vnímán tímto prizmatem jak Čechy, tak Němci, kteří ho také v roce 1941 zlikvidovali. Její vydání bylo součástí činnosti Sdružení pro postavení pomníku a vítězství Prokopa Velikého „Na Běhání“ v Předlicích u Ústí nad Labem, v němž se Cajthaml také angažoval, u příležitosti 500. výročí bitvy v roce 1926.

Kronikář a historik

Vlastivědná činnost, historické a etnografické studie byly dalším aspektem Cajthamlova díla, který v sobě spojoval jak zaujetí pro dělnické hnutí, tak lásku k českému národu. Cajthamlův příspěvek k historiografii dělnického hnutí a sociální demokracie v Severních Čechách je nesporný. Shromáždil celou řadu materiálů, výpovědí pamětníků a dalších památek i na samé počátky dělnického hnutí v regionu. Ačkoli se touto problematikou zabýval již od devadesátých let 19. století, publikoval o ní v době svého redaktorského působení pouze kratší texty ve formě novinových článků. Až roku 1926, pět let po jeho odchodu do ústraní v roce 1921 kdy opustil, snad s pocitem jistého nedocenění, redakci Severočeského dělníka, vyšly hned dvě knihy, Severočeští havíři a Český sever v hnutí dělnickém. V té době Cajthaml dokončil i své paměti, ty ovšem nebyly určeny veřejnosti, ale jeho vnoučatům. Do tisku se dostaly až o 70 let později, kdy byly přetištěny v knize Zdeňky Vaněčkové-Štěpánkové Cajthamlův odkaz.

Další knihy následovaly opět v rychlém sledu, nejprve to byl životopis prvního předsedy české sociální demokracie, básníka a novináře Josefa Boleslava Pecky Strahovského, který roku 1885 emigroval do USA a zde také o dvanáct let později zemřel. Kniha Josef Boleslav Pecka Strahovský s podtitulem Průkopník českého hnutí dělnického vyšla v roce 1928. Další životopisná publikace Tragédie Franty Choury, v upraveném druhém vydání Franta Choura, tribun severočeských havířů, následovala o rok později. Poslední Cajthamlova kniha, vydaná v Příbrami roku 1931, nesla název Požár v dolech příbramských dne 31. května 1892. Nelze opomenout ani články, věnující se mimo jiné hornickému názvosloví, které vyšly v časopise Český lid, a ocenil je i profesor Čeněk Zíbrt. I v oblasti dějin dělnického hnutí však zůstaly některé zamýšlené texty nevydány.

To je ovšem také případ sbírky České a lužické pověsti z pohraničí, která měla doplňovat v letech 1923 a 1924 vydané Staré pověsti ze Středohoří a Podkrušnohoří a Sto pověstí, bájí a příběhů severočeských. Některé příběhy Cajthaml zveršoval, jindy jde jen o pár vět, ve kterých je stručně vylíčen děj. Místním pověstem a také dokazování jejich českého původu se věnoval Cajthaml i jinde, například v již zmíněných Obrázcích z Deutschböhmen. Vlastivědnou práci vykonával s myšlenkou na probouzení národního uvědomění mladé generace prostřednictví hrdosti na české dějiny.

Mimo publikační činnost se Cajthaml také věnoval kronikám, a to v úctyhodném rozsahu: šlo o jedenáct obcí na Teplicku, jejichž historii sepsal do dvou svazků kroniky Malého Újezda, čtyř svazků Bystřan, po dvou svazcích měly také kroniky Sobědruh a Košťan, jednosvazkové pak byly kroniky Pozorky a Proboštova. Mimo Teplicko pak zpracoval také dějiny Ervěnic na Chomutovsku a pochopitelně Suchomast. Část kronik sepsal nejen česky, ale i německy.

Památka Františka Cajthamla-Liberté

František Cajthaml, jemuž se přízvisko Liberté stalo celoživotním krédem, ať už šlo o svobodu sociální či národní, by mohl být do značné míry modelovým příkladem dělnického intelektuála. Vyrostl v chudých poměrech, získal jen základní vzdělání, na živobytí si na počátcích své publicistické dráhy vydělával manuálně a psal po nocích. Deficit vyššího formálního vzdělání doháněl samostudiem, ovšem jeho etnografické příspěvky se dočkaly ocenění i v odborných kruzích. Téměř čtvrtstoletí byl redaktorem Severočeského dělníka, který se jeho zásluhou kromě témat sociálních věnoval i české menšině. Publikačně byl neuvěřitelně činný, a tak ani výčet jeho děl v tomto textu není úplný, nemluvě o tisících článků, publikovaných také v Právu lidu, Naší obraně a dalších novinách, časopisech, kalendářích a sbornících.

V roce 1908 se přestěhoval do Bystřan u Teplic, kde žil až do své smrti 3. května 1936. O tři dny později proběhlo v Bystřanech rozloučení se zesnulým, kdy se proslovu ujal Cajthamlův dlouholetý přítel, sociálně demokratický senátor a jeden z mužů 28. října, doktor František Soukup. Ten mluvil i 7. května i ve smuteční síni krematoria ve Strašnicích, kde byly Cajthamlovy ostatky zpopelněny, a o necelý rok později, 2. května 1937 u příležitosti odhalení památníku v Suchomastech. Vdově kondoloval mimo řady jiných také kancléř prezidenta Masaryka, doktor Přemysl Šámal.

Svůj rozsáhlý archiv, obsahující mimo jiné řadu vzácných materiálů z počátků dělnického hnutí v severních Čechách, věnoval Cajthaml ústředí ČSSD, práce s tématikou menšinového školství pak Ústřední matici školské.

Přes svůj přínos dělnickému hnutí a jeho historiografii, jakož i emancipaci české menšiny v Severních Čechách není dnes jeho jméno širší veřejnosti příliš známé. V období minulého režimu byly sice i v odborné literatuře citovány jeho práce, on sám ovšem příliš často připomínán nebyl, zřejmě proto, že prý „nepochopil význam Velké říjnové socialistické revoluce a nestal se komunistou“ a „jeho činnost v menšinovém hnutí na severu, řešení kulturní, národnostní, školské otázky, odpovídá nacionalistickým tendencím sociální demokracie.“[5]

Mezi výjimky patřil severočeský regionální historik Pavel Koukal, jehož zásluhou byla osobnost Františka Cajthamla připomenuta výstavou ke 110. výročí narození na duchcovském zámku. Taktéž obec Suchomasty si svého rodáka připomínala. Bystřanský dům rodiny Cajthamlů je od roku 1958 památkově chráněn, od roku 1968 se zde nachází prostá pamětní deska. Také ulice nese pojmenování Cajthamlova. Roku 1996 k šedesátému výročí úmrtí vyšla také jediná rozsáhlejší práce o jeho životě a díle, Cajthamlův odkaz od etnografky Zdeňky Vaněčkové-Štěpánkové.

Poznámky:

[1] Cajthamlův rodný dům na adrese Suchomasty č.p. 81 dosud stojí a nachází se na něm pamětní deska.

[2] Fr. Svoboda, Z Litoměřic, Rovnosť. List sociálních demokratů českých, 24. 7. 1889, č. 14, roč. 5, s. 109.

[3] V.L. Liberté, Z Litoměřic, Rovnosť, 13. 11. 1889, č. 21, roč. 5, s. 164.

[4] Narozen 7. 3. 1897 v Teplicích, zahynul 10. 11. 1943 v koncentračním táboře Majdanek.

[5] Jiří KODEŠ, Inventář k fondu František Cajthaml-Liberté 1860-1935, Praha 1958, s. 1.