Věra Beranová si všímá, jak jsou v Praze využívány různé prostory k uměleckým prezentacím.
Nedílnou součástí prezentace uměleckého díla je jeho zpřístupnění v určitém prostředí v jisté situaci. To však bohužel nebývá vždy využíváno. Praha patří k těm městům, které nabízejí ta nejrůznější prostředí k výstavní činnosti, jde tedy spíše o to, je respektovat a promyšleně využívat. Nad tímto problémem se již zamýšlel významný umělecký historik a dlouholetý ředitel Národní galerie Jiří Kotalík. Stál na počátku 60. let před problémem instalace bohatých fondů Národní galerie. Již ve 30. letech se uvažovalo o stavbě nové budovy NG, jako například na Kampě, Letné a dalších pražských lokalitách. NG šla tehdy jinou cestou a využila stávající významné historické budovy, včetně Veletržního paláce. Dnes tedy disponuje významnými objekty, které (je-li výstavní činnost promyšlena) mohou prezentovat umění toho nejrůznějšího historického období v adekvátních výstavních prostorách.
Pražská výstavní činnost se samozřejmě nerealizuje jen prostřednictvím Národní galerie. V posledním období jsou právě výstavy mimo – NG často mnohem zajímavější, jako například výstavy pořádané Galerii hlavního města Prahy v Domě u Kamenného zvonu, v Městské knihovně a v dalších prostorách. Své místo v pražském výtvarném životě bezesporu sehrávají soukromé galerie, které často prezentují svůj program v jedinečných prostorách.
Zvláštní postavení, v rámci pražské výtvarné scény, sehrává bezesporu Rudolfinum. Významná neorenesanční budova, kterou iniciovala Česká spořitelna v 80. letech 19. století. Byla budována, jako stánek hudebního a výtvarného umění na významném místě, jako jistý pendant Pražského hradu. Stavbou byli pověřeni významní architekti Josef Zítek a Josef Schulz a byla pojmenována po následníku trůnu Rudolfovi (tedy ne, jak se často uvádí, po císaři Rudolfu II).
Funkce Rudolfina se v průběhu let velmi proměňovala. Za první světové války zde byl zřízen lazaret. S novým státem, Československou republikou v roce 1918, zde byla zřízena sněmovna Národního shromáždění. Za protektorátu byla budova paradoxně vrácena umění, tedy především německému hudebnímu a výtvarnému. Nový stát a nové zřízení po roce 1945 respektovalo původní záměr budovy jako výtvarný a hudební stánek. To jsou dramatické dějiny této významné stavby, která svým způsobem odráží také obecné dějiny. V této souvislosti jsme však opomenuli dramaturgii, uměleckou, tj. výtvarnou a hudební náplň – tedy, co se hrálo a co se vystavovalo v prostorách této významné budovy.
Poslední etapa prezentace výtvarného umění v Galerii Rudolfinum se váže od 1. ledna 1994 na činnost neziskové instituce, řízené a financované Ministerstvem kultury České republiky. Zatímco hudební produkce a celková činnost Rudolfina věnovaná hudbě si v pražském prostředí získala své jedinečné postavení, některé výtvarné výstavy vzbuzují často diskuse odborníků, stejně jako milovníků výtvarného umění. Tento problém se bezesporu váže k podobě některých proudů ve „výtvarné“ tvorbě a jejich prezentace v prostorách původně určených k tradičně pojatému výtvarnému projevu. Nejde jen o velikosti prostoru o možném osvětlení, ale o samou podstatu některých vystavených uměleckých objektů.
Některé výstavy-přehlídky „výtvarných“ objektů v Galerii Rudolfinum jsou spíše určeny do exteriéru, a to nejen svými rozměry. K nim bezesporu patří i současná výstava Jiřího Příhody „VOID“ (videoupoutávka je zde). Svým způsobem, i když více z technického hlediska, si uvědomuje tento problém kurátor výstavy Petr Nedoma, když píše: „Při přípravě projektu bylo třeba zvážit a promýšlet v procesu změn autorem navrhovaných konstrukcí. Vztah budovy prostoupené nesmírně bohatou strukturou paměti a historických odkazů s Příhodovým dílem je velice náročným a silným dialogem mezi dvěma výrazně formulovanými postoji. Tematizace budovy Rudolfina formou prezentace Příhodova díla znamená především zdůraznění kvalit jeho formálních, prostorových a objemových řešení, která do budovy vnesl.“
Jaké to tedy jsou kvality, které Jiří Příhoda do neorenesančních prostor Rudolfina vnesl? Při návštěvě této jedinečné budovy nás upoutá dětské štěbetání a zjišťujeme přítomnost i docela malých dětí v doprovodu matek a otců, kteří většinou úzkostně sledují výkony svých ratolestí, které doslova (především nožkama) ohmatávají vystavené objekty, i když autor asi ne u všech počítal s jejich konkrétní hmatovou návštěvou.
Je to například objekt „Pouštní bouře“ z roku 1995: skulpturální napodobenina fragmentu skutečné písečné duny v reálné velikosti (polystyren, dřevo, dřevotříska, š. 620 cm, v. 21 cm h. 600 cm). Jisté pozornosti si zasluhuje další dílo nazvaná „Rig“ (těžební věž, 2016-2022) – překližka, polyesterová tkanina, bílá barva; vnější průměr 452 cm v. 900 cm. Zvlášť tato věž je hojně navštěvována nejmladším publikem, i když bohužel, poskytuje jen pohled do zbytku prázdného sálu, ty starší návštěvníky jistě napadne, kde všude v exteriéru by byla tato věž, funkční okrasou přírodního prostředí. Tuto otázku si zřejmě autor Jiří Příhoda neklade. Podle Petra Nedomy se autor věnuje: „Zkoumání prostoru, objemu, hmoty a prázdnoty… Jeho tvarově nesmírně vynalézavé a inovativní studie imaginárních objektů se v reálném provedení stávají vysoce inspirativními místy propojujícími architektonická řešení s objektovými tendencemi z oblasti výtvarného umění.“
Nejedná se tedy o návrhy možných řešení třeba ve veřejném prostoru, jak se s tím setkáváme v hojné míře například v rámci spolku Skutek, který se soustřeďuje na prosazování současného umění i ve veřejném prostoru.
Výstava potrvá do 28. srpna 2022. Vstup volný.