Adam Votruba píše o tom, jak by měly podle něj vypadat hlavní body v hledání levicového programu.
Volební neúspěch české levice v loňském kalendářním roce učinil aktuální otázku levicového politického programu. Pokusím se v tomto článku naznačit, v čem dosavadní levicové programy podle mého názoru chybovaly, a vyjádřit, co by mělo být obsahem praktické socialistické politiky.
Realitou západního politického vývoje v posledních čtyřech desetiletích je přesun politické moci od pracujících směrem ke kapitálu. Děje se tak „neoficiálně“, tj. v rozporu s tím, jak je náš politický systém elitami a novináři interpretován. Tento vývoj je sám o sobě velkou porážkou levicové politiky ve všech západních zemích.
Za řešení nepovažuji revoluci, k níž navíc dnešní antisystémové levici chybí utopická vize toho, co by mělo následovat. Pochopitelně nic neřeší ani příklon levice k liberalismu, což je jen selhavší pokus, jak učinit levicovou politiku přijatelnější pro mainstreamová média. Existují přitom desítky dílčích opatření, která by mohla krok za krokem vracet politickou moc zpět lidu. Nezdá se však, že by socialistická levice měla odvahu taková opatření vynalézat a následně prosazovat.
Než uvedu jejich příklady, zastavím se stručně u ideových východisek, která po mém soudu definují nebo by měla definovat pozici demokratického socialismu oproti liberální a komunistické levici.
Socialismus chápu jako ideologii radikálně demokratickou, která v minulosti dokázala prosadit podíl pracujícího lidu na politické moci (zejména všeobecné volební právo). Důležitým poselstvím socialistů je prosté konstatování faktu, že ve světě křiklavých sociálních rozdílů je politická rovnost občanů pouhou fikcí.
Odtud pramení úsilí o větší míru sociální rovnosti ve společnosti, kterou bohužel levicoví intelektuálové nedokázali přesvědčivě definovat. Důležité je však rozlišit rovnost politickou, která znamená rovnost občanů před státem (případně rovnost států na poli mezinárodním) od rovnosti metafyzické, kterou nelze mimo náboženství smysluplně definovat. (V náboženství je to rovnost před Bohem.) Zaměňování politické rovnosti s rovností metafyzickou vede k potřebě absurdního dokazování, že všichni lidé jsou všemi svými vlastnostmi naprosto stejní – viz např. liberálně extrémistická tvrzení o tom, že ženy mohou mít penis a muži vaginu. Požadavky, aby stát mocensky prosadil metafyzickou rovnost všech lidí, jsou svou podstatou totalitární.
Historická zkušenost nás učí, že demokracie se nejlépe realizuje ve společnostech vyznačujících se silnou sociální a kulturní soudržností. Důraz na sociální soudržnost je socialistům vlastní, kulturní soudržnost akcentovali dosud spíše konzervativci, není však důvodu, aby socialisté tento aspekt opomíjeli.
Socialistická levice by měla hájit principy kolektivního vlastnictví, přičemž jednou z nejdůležitějších forem kolektivního vlastnictví je dnes demokratický stát. Přírodní zdroje na státním území nevznikly tržním způsobem ani pro trh, proto spravedlivý podíl z jejich užitku nemůže být vytvářen tržními mechanismy. Toto je jeden z nejdůležitějších argumentů pro ideu sociální spravedlnosti: V rámci společnosti by měl být spravedlivým způsobem distribuován užitek ze společně kontrolovaných přírodních zdrojů. Na tento podíl mají pochopitelně nárok občané. Stát proto může, pokud to společnost shledá užitečným, odmítat např. vlastnictví půdy a nemovitostí v rukou cizinců.
Politický vliv peněz
Nejzávažnější deformace principu demokratické rovnosti způsobuje vliv financí. Majetní občané mají více politické moci než občané nemajetní i za situace, kdy funguje všeobecné volební právo. To je důvodem, proč hledat opatření, která mohou tyto rozdíly umenšit.
Jejich příklady jsou následující:
Politické strany by měly být financovány výhradně z příspěvků občanů státu jakožto fyzických osob a z příspěvků státního rozpočtu. Zákonem by měla být stanovena maximální částka, kterou může strana obdržet od jednoho občana ročně. Politické strany by tedy neměly dostávat dary od firem a od zahraničních subjektů. Tím by bylo podpořeno, aby strany hájily přednostně zájmy svých voličů. Zároveň by se tím výrazně omezily možnosti korupce, což je argument, který by mohl oslovit středostavovské voliče, kteří levici jinak nevolí.
Důležité je zasáhnout i do oblasti médií a to tím způsobem, aby občané byli rychle a jednoduše informováni, kdo které médium financuje a vlastní. Lze to přirovnat k regulaci prodeje potravin, kde výrobci povinně uvádějí složení výrobku. Problém je např. ten, že média jsou závislá na reklamě od velkých inzerentů, čímž jsou a priori nucena k tomu, aby nehlásala politiku nežádoucí pro představitele ekonomické moci. Proto by zákon měl preferovat média placená čtenáři a zavést povinnost, aby např. noviny čerpající přes 50 % příjmů z reklamy, nesly povinné označení „reklamní noviny“. Též by občané měli být informováni, která média a internetové projekty jsou financovány zahraničními vládami a organizacemi.
Cílem socialistické levice by však neměly být jen tyto korektivy, ale výraznější omezení soukromé ekonomické moci, včetně případného znárodnění majetku velkých korporací. Na druhou stranu by se socialisté neměli bát podpory drobného a středního podnikání, které demokracii v konečném důsledku posiluje.
Sociální soudržnost
Základem levicové ekonomické politiky musí být progresivní zdanění a správná argumentace v jeho prospěch. Jeden z nejdůležitějších argumentů by měl být ten, že progresivní zdanění motivuje podnikatele k tomu, aby peníze, které by jinak musely odevzdat státu, dali raději na mzdy a benefity svých zaměstnanců.
Radikálním řešením ve prospěch sociální soudržnosti by mohlo být zavedení mzdového stropu např. na desetinásobku průměrné mzdy. Nemělo by smysl prosazovat něco takového proti vůli většiny obyvatel, lze však propagovat tento návrh a doporučit jeho projednání v referendu.
Progresivní zdanění by se mělo týkat i vlastnictví půdy a nemovitostí, u nichž by mělo být v ideálním případě zcela eliminováno zahraniční vlastnictví. Je třeba ovšem zohlednit způsob využívání půdy, tj. nezatěžovat nadměrnými daněmi zemědělce.
U progresivního zdanění půdy a nemovitostí je vhodné argumentovat tím, že půda je kolektivním vlastnictvím celé společnosti. Jako socialistická alternativa k nepodmíněnému příjmu se pak nabízí návrh, podle něhož by lidé nevlastnící půdu a nemovitosti dostávali pravidelný příjem poskytovaný těmi, kteří jich vlastní nadprůměrné množství.
K sociální soudržnosti a demokratickému duchu společnosti přispívá dle historických zkušeností branná povinnost. Pokud umožníme nahrazovat brannou povinnost civilní službou, pak by bylo výhodné využít tento moment k tomu, aby občané poznali jiné sociální prostředí než, z jakého pocházejí, např. vysokoškoláci se mohou v rámci civilní služby cíleně seznamovat s dělnickými a zemědělskými profesemi. Ostatně i v rámci gymnaziálního či vysokoškolského studia by mohlo být požadováno alespoň elementární vyškolení studenta v některém řemesle (což je prvek uplatňovaný v židovské rabínské tradici) nebo účast na společných brigádách, jako tomu bylo před rokem 1989.
Stát by měl tímto i dalšími způsoby usilovat mj. o to, abychom nebyli příliš závislí na zahraničních dělnících. Obecně by měl motivovat či dokonce nutit zaměstnavatele, aby raději zvýšili nabízenou mzdu, než aby dováželi tzv. gastarbeitry.
Cílem těchto opatření by mělo být vzájemné poznávání lidí z různých společenských vrstev, posilování úcty ke všem formám práce a z toho plynoucí celospolečenská ochota odměňovat odpovídajícím a důstojným způsobem i méně kvalifikovanou manuální práci.
Kulturní soudržnost
Kulturní soudržnost, vědomí společné minulosti a tradic jsou nezbytnou podmínkou demokracie a ani levice by neměla pouštět tuto okolnost ze zřetele. Přežití národních společností (ať už jakkoliv historicky utvářených a definovaných) proti hegemonistickým nárokům různých forem imperialismu je nezbytnou podmínkou spravedlivého světa. Našim zájmem jsou takové podmínky, které zajistí, že i za 500 let budou lidé na tomto území hovořit českým jazykem.
To znamená bránit se hegemonistickým nárokům jakéhokoliv jiného jazyka. V minulosti byla hrozbou němčina, dnes je to angličtina. V praxi však žádnou snahu pečovat o domácí jazyk nevidíme, jakkoli na západ i na východ od našich hranic jsou opatření tohoto druhu běžná. Angličtina u nás proniká bez potíží do veřejného prostoru a stále více lidí trvale pobývajících v České republice neovládá češtinu. Jazyková vstřícnost vůči cizincům, která je u nás větší než např. v Německu, je v konečném důsledku kontraproduktivní, neboť odrazuje cizince od toho, aby se učili česky.
Ve vzdělávání se stala angličtina fakticky povinná od mateřské školy. (Připomeňme, že povinná výuka ruštiny před rokem 1989 začínala až v páté třídě.) Žádný jiný předmět neprodělal tak bouřlivý nárůst hodinové dotace. Běžný způsob zdůvodnění je teze, že znalost angličtiny je důležitá pro uplatnění na trhu práce. To nejdůležitější, co udělalo naše polistopadové školství je tedy to, že připravuje naše děti jako zboží pro globální pracovní trh.
Nic takového však není hlavním zájmem naší společnosti. Daleko důležitější jsou předměty, které přinášejí dětem rozhled a učí je přemýšlet, to znamená, že na prvním místě by měly být tak jako dosud čeština a matematika. Vzdělání by navíc mělo všestranně kultivovat lidskou osobnost.
Neznamená to, že bychom se měli uzavírat cizím vlivům, spíše bychom měli vedle úcty k vlastní kultuře a minulosti pěstovat politiku „mnoha kulturních azimutů“. Pro českou společnost by bylo lepší, kdyby byla znalost cizích jazyků v populaci rovnoměrněji rozdělena a neomezovala se na angličtinu. Vědomě a záměrně bychom měli přijímat kulturní a vědecké podněty z různých zemí, zejména se soustředit na znalost zemí sousedních a nám historicky nebo jazykově blízkých. V podstatě bychom se měli pokoušet o cílenou dehierarchizaci kulturní hegemonie anglofonních zemí v zájmu větší informovanosti české společnosti a v zájmu pestřejšího a rozmanitějšího světa.
U cizinců by bylo žádoucí vyžadovat povinnou zkoušku z českého jazyka již při trvalém pobytu delším než jeden rok, zároveň dbát na to, aby množství migrantů všeho druhu nepřekročilo míru, kterou je schopna naše společnost úspěšně vstřebávat. Domnívám se, že množství, které by nemělo být překročeno, odpovídá 0,05 % celkové populace za rok. Naše země tedy může celkem bez obav přijmout úhrnem 5000 přistěhovalců ročně.
Ostatní
Postoj k ochraně přírody by se měl řídit principem, že příroda je z etického hlediska účelem o sobě a tudíž je ideálem zásahy do přírodního prostředí minimalizovat. Mainstreamová zelená politika prosazuje iluzi, že technologické inovace nám umožní chránit životní prostředí, aniž bychom omezovali růst spotřeby. Je však téměř jisté, že některé formy spotřeby bude v budoucnu nutno regulovat. Levice by měla prosazovat, aby se taková regulace řídila principem rovného přístupu k přírodním zdrojům. To znamená, že např. omezování automobilové či letecké dopravy by nemělo vést k tomu, že se z ní stane luxus pro horních deset tisíc. Spotřební aktivity nešetrné přírodě by se měly řídit přídělovým systémem, jakkoliv to může být zpočátku nepopulární.
Postoj socialistů k Evropské unii by měl být určován tím, nakolik unie umožňuje realizovat demokratizaci veřejného života v členských zemích. Z demokratického hlediska je nepřijatelné, aby nevolené unijní orgány mohly kontrolovat a usměrňovat volené národní vlády. K vyslovení nedůvěry jsou kompetentní pouze voliči. Socialisté by měli odmítnout jakékoliv formy imperialismu uvnitř Evropské unie. Podporovat setrvání České republiky v EU lze tehdy, pokud bude vyvráceno podezření, že evropské orgány usilují o odstranění státní suverenity nad rámec Maastrichtských dohod, neboť k této podobě EU se vyjádřili občané v referendu.
Konečně by levicová politika měla usilovat o prosazení instituce celorepublikového referenda. Hlavní nevýhodou stranického systému je to, že občan je nucen hlasovat pro stranu i tehdy, pokud s mnoha jejími programovými body nesouhlasí. Zásadnější nadčasová rozhodnutí by měla být spíše výsledkem celonárodního hlasování než politického obchodu.
Závěr
Příklady opatření, které by měla nebo mohla sledovat levicová politika, není možné v jednom článku vyčerpat. Podstatné je to, že nepotřebujeme utopii, která by jednou provždy vyřešila problém člověka a společnosti. Je sice žádoucí vycházet z určitých regulativních idejí jako spravedlnost, politická rovnost, demokracie, zájmy pracujících. Cílem je ovšem najít praktická opatření, jak je nastolit tady a teď – v současných podmínkách a v naší společnosti.
Domnívám se, že poptávka po demokratické a sociálně spravedlivé politice existuje, ale ten, kdo by ji chtěl prosazovat, se bude muset zorientovat v současné situaci, zbavit se ideologického balastu, na němž lpí někteří levicoví intelektuálové a odvážit se jít do střetu s vládnoucí liberální ideologií a s nedemokratickou ekonomickou mocí kapitálu.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.