Petr Schnur nabízí celkem sedm tezí k prezidentským volbám v Česku, které reflektují český politický kontext a další souvislosti zvenčí.

Prolog

Politická situace v Česku v posledních letech stále více připomíná reálně existující absurdistán s příchutí totální destrukce, jehož další dimenzi otevřely kauzy korona a Vrbětice. Byl to právě vrbětický dvougrošový špionážní román o ruských „007“, který dal signál k demontáži česko-ruských hospodářských kontaktů a rozbití relativně vyvážených politických vztahů. Zda se přitom jednalo o signál Babišovi a jeho vládě, že se „něco“ chystá a že je potřeba plavat s proudem, zůstává v tomto okamžiku spekulací, nicméně založenou na letité zkušenosti, že ve světové politice se nic neděje náhodně. Indiciemi, které doposud málokdy zklamaly při hledání pravdy, jsou faktor času, tedy okamžik načasování politické a mediální bomby, bleskové „odhalení“ viníka navzdory všem logickým pochybnostem a ignorování dávné Cicerovy moudrosti „Cui bono“. A snad by neškodilo připomenout i výzvu Jana Masaryka k logické reflexi narychlo upečené a předložené  „pravdy“ – recept pod názvem „common sense“. Dlužno jen dodat, že nejmladší syn TGM a CGM, tedy osobností, kterých jsme se po listopadu 89 tolik dovolávali, citoval stejnojmenný pamflet významného intelektuála v duchu osvícenství a jednoho z duchovních otců americké revoluce Thomase Paineho z roku 1776. Je příznačné, že tato Amerika její dnešní adoranty naprosto nezajímá.

Nesporným faktem naopak zůstává, že Vrbětice umožnily politickým kruhům mentálně zakotveným někde v 70. letech a jim oddaným médiím rozpoutat doposud nevídanou antiruskou hysterii, kterou do té doby reprezentovali političtí hulváti typu řeporyjského starosty – periferní záležitost se takřka přes noc stala státní doktrínou. I zde je nutné citovat římského klasika, tentokráte Ovidia a jeho „Principiis obstata“ (Odporuj v počátku).

A situace po posledních volbách? Po této předehře řídí Českou republiku nejagresivnější vláda bez zábran a skrupulí, spolek, který v tomto ohledu dokonce dokázal předstihnout i Mirka Topolánka a jeho pěvecký sbor. A nyní nám hrozí latinskoamerické či africké poměry s převlečeným generálem na Pražském hradě. K tomu několik myšlenek.

Teze první

Generál, který se ještě před několika léty nacházel v aktivní službě, potažmo ve velitelských kruzích vojenského uskupení, které se stále silněji zapojuje do ukrajinsko-ruského konfliktu, ve funkci prezidenta státu, je přinejmenším v Evropě – mírně řečeno – mimo demokratický usus. Zarážející je na tom i skutečnost, že ministrem obrany, tedy rezortu, který vyžaduje odbornost a specifické znalosti, měla být podle teoretiků demokracie vždy civilní osoba. Jak vysvětlit tuto nesrovnalost? Válkou na Ukrajině? NATO a tedy i ČR prý nejsou přímými účastníky konfliktu, rétorika a kroky české vlády ale právě k tomu směřují.

Teze druhá

Pavlova rétorika je militantní s nulovým prostorem pro diplomacii, která je s největší pravděpodobností vnímána jako slabost, rušivý element a tudíž mimo repertoár pana generála. Jde o imanentní problém osoby jeho typu. Pavlův psychogram byl a je formovaný vojenskou logikou absolutní poslušnosti vůči nadřízeným. Dříve to byl Sovětský svaz a Varšavská smlouva, dnešní autoritu pro něj představují Spojené státy a jim podřízené silové struktury NATO. Do jeho myšlení nelze v detailu nahlédnout, ale je možné, ba pravděpodobné, že právě tento jednodimenzionální obraz světa se smyslem pro poslušnost způsobuje nejen absenci diplomatického a tedy racionálního, vyváženého uvažování, ale i sebereflektující přístup k vlastní rozporuplné kariéře: extrémní změna „kabátu“ (tedy uniformy) pro něj očividně nepředstavuje morální problém, ale profesionální výhodu. Že to tak cítí on je jedna věc, že tato ambivalence, tento deficit naprosto nevadí těm voličům, kteří jinak ještě třicet let po převratu kádrují kdekoho na „komunistickou minulost“, věc druhá. A ta děsí.

Teze třetí

České specifikum, které ztělesňují současná vláda a kandidující generál, nespočívá ani tak v siláckých gestech východním směrem, protože za zády cítí rakety „Velkého protektora“. Bez jeho pokynů a zázemí by si na nic netroufly ani Londýn, Paříž, Berlín nebo Varšava. Ono čecháčkovství, kterého jsme se do dneška nezbavili a které se naopak přesouvá i na mladou generaci, pochopíme, když českou politiku srovnáme s Maďary nebo Poláky.

Varšava patří k hnacím motorům protiruských sankcí a vojenského angažmá na Ukrajině, nicméně hlavním důvodem není strach z Ruska, ale jeho instrumentalizace ve smyslu velmocenských ambicí v severovýchodní Evropě (Litva), včetně prosazení polských zájmů na Ukrajině. Polsko má tedy plán, sice „hnusný“ a nebezpečný, který již několikrát v historii skončil katastrofou, ale jednání polských vlád má perverzní logiku.

Maďaři se nikdy nepoddali římsko-německým císařům, v roce 1956 povstali proti stalinismu a sovětským tankům, po jeho potlačení se tamní vedení snažilo vytvořit tolik prostoru pro kulturu, kolik bylo v dané geopolitické konstelaci možné. Starší z nás tyto malé, ale důležité svobody znají pod názvem ‚gulášový komunismus‘. To vše formovalo národní mentalitu, která nemá zapotřebí třicet let po pádu železné opony očkovat politickou kulturu země historií z padesátých až sedmdesátých let a dokazovat s půl stoletým zpožděním vlastní statečnost protiruskými excesy: aktuální problémy jsou existenciální a mají kořeny jinde, než kde je hledají naši zocelení rusobijci.

Obě země mají přes všechny rozdíly jedno společné: celonárodní konsensus o zachování národní suverenity v klíčových otázkách státoprávní existence, což je evidentní zejména ve vztahu k EU – u Maďarů navíc i vůči politice Spojených států. O něčem takovém může Česko jen snít; pojmy jako národní zájmy nebo státní suverenita jsou v české politické kultuře bezobsažné, nemají obecnou platnost (závislost na SSSR vadila, byť se zpožděním ponejvíce u těch, kteří se dnes snaží profilovat jako skalní rusobijci, být vazalem USA je ctností) nebo jsou dokonce negativně obsazené. A nynější vláda spolu s jejich prezidentským kandidátem ztělesňují tuto mentalitu par excellence.

Co tedy nabízí národu generál, jehož fandové mávají vlajkami NATO? Má nějakou diplomatickou strategii, národní vizi, která by překračovala rámec oddanosti a podřízení České republiky strategickým plánům Washingtonu? A sice za krátké pohlazení a letmý úsměv? Bezvýhradná služba protektorovi není chápaná jako národní deficit. Coby politická a morální ctnost je Bohu žel oním specifikem politické (ne)kultury nezanedbatelné části národa a většinového proudu politické reprezentace.

Teze čtvrtá

Není nutné být vojenským expertem k poznatku, že kornout bývalých států východního bloku od Baltického moře přes Polsko, střední Evropu až po Balkán byl na strategické šachovnici Severoatlantického paktu postaven právě do pozice oněch pěšáků. Je jisté, že generál Pavel třetí světovou válku nevyvolá, klíč k ní se nachází výhradně v USA. Ale jako generál plnící nařízení „vůdce“ a tedy svou povinnost, může Česko vmanévrovat do role pěšáka, jehož funkce výhradně spočívá ve službě králi v jeho úsilí dát protivníkovi šach-mat.

Svůdná je možnost hry na siláka, když provinční místodržitel za sebou cítí mocného protektora. Ale jak by bylo možné očekávat porozumění strategické konstelace ‚král – pěšák‘ v dnešním světě, když i národní historická zkušenost Čechů a Slováků s věrností západních protektorů z let 1938/39 nehraje žádnou roli. Jenže dnešní „Velký protektor“ již není všemocný, což paradoxně dělá celkovou situaci ještě nebezpečnější. Namístě by byla ostražitost a diplomacie v rámci našich možností, nikoliv silácká slova. Budoucí prezident by měl na vládu působit v tomto duchu, nikoliv ji sekundovat v destruktivní vnitřní i zahraniční politice. Uvědomují si toto vůbec jeho voliči?

Teze pátá

Dva z nosných pilířů „přátelských“ nebo chceme-li „spojeneckých“ vztahů jsou korupce a vydírání.

Kdo by to popíral, je buď naprostý naivka nebo žil do dneška na Měsíci. Nejspolehlivější spojenci nejsou lidé bez poskvrny, ba naopak: ‚mít kostlivce ve skříni‘ (nebo ‚mrtvolu ve sklepě‘ jak říkají Němci) je doslova ideální předpoklad získat ideálního vazala ochotného vykonat jakékoliv přání. Z přání se může stát příkaz, pokud by dotyčný „přání“ ignoroval, a v případě nedorozumění i v tomto případě se začnou vytahovat kostlivci a mrtvoly ze skříní a sklepů – tedy z minulosti. A čím více mrtvol, čím horší jejich stav, tím lépe pro vůdčího protektora. V kriminalistice i politice to znamená jedno: je vydíratelný/vydíratelná, konkrétních příkladů z minulých desetiletí máme víc než dost.

V některých komentářích zejména mladých fanoušků pana generála stálo, že kdyby na něj něco z minulosti bylo, tak by ho NATO určitě nebralo. Pravý opak je pravdou. Tyto a podobné komentáře vychází z předpokladu, že Severoatlantický pakt je instituce stojící na mravním imperativu. NATO ale není ani ozbrojenou složkou Amnesty International a již vůbec není spolkem hlupáků. Hnacím motorem je efektivita při dosahování stanovených cílů všemi prostředky. Generál Pavel nemusí mít z předsametové doby žádný hřích kromě aktivity vůči Západu, a to jeho noví chlebodárci věděli. Převlek kabátu jako takový za mravní poklesek neplatí u jeho voličů, samozřejmě za předpokladu, že nyní oblékl ten správný kabát. Proč by tedy měl platit u vojenského spolku, který potřebuje profesionální přeběhlíky? Ba naopak: Pavel mohl dříve ve výkonu služby prokázat skutečnou profesionalitu. Nicméně tato profesionalita může být v případě potřeby interpretovaná zcela jinak než nyní, stačí k tomu několik drobných detailů vytržených z kontextu, polopravd, a v době internetových komunit se z hrdinného oslavence takřka přes noc stane politický pária.

A kádrováci z NATO nejsou jediní, kteří jistě mají kopu materiálu, tu má z dřívějška jistě i ruská strana. Ústavní činitelé přísahají na Českou republiku a neměli by být vydíratelní  z kterékoliv strany. To platí i pro jejího prezidenta.

Teze šestá

1. G. Masaryk předpokládal „odrakouštění“ generací narozených ve svobodné Republice. Vyžadoval autenticitu osobního jednání, nesnášel „Kocourkov a Hulvátov“. Přeneseme-li tyto požadavky a předpoklady do dnešní doby, zjistíme, že z Masaryka „zbylo jen jméno, nic než pouhé jméno“ (parafráze závěrečné kapitoly Jméno růže od Umberta Eca). Nedokázal ho zabít komunistický režim, smrtelnou ránu mu zasadili dnešní „slušní“ mravokárci, inkvizitoři nových ideologismů.

Teze sedmá a poslední

Více než třicet let po „sametu“ si ve volbách její účastníci otloukají o hlavy minulost namísto koncentrace na plán pozitivní budoucnosti země. Třicet let života v demokracii a právním státě nás nezbavily myšlenkových stereotypů osvojených v době tzv. normalizace, které bylo možno pochopit a omluvit ještě tak dva, tři roky po listopadu 89. Viděno z tohoto pohledu by si tehdejší vládci museli mnout ruce. Konstatování, že ještě v roce 2023 nemají v panujícím systému šanci osobnosti a politické subjekty, kterým by nediktovala postoj k současným problémům a úskalím instrumentalizovaná minulost, které by měly autentickou vizi skutečně demokratické, právní, sociálně vyvážené a suverénní republiky a férovou možností ji občanům nabídnout, není z hlediska budoucnosti země zrovna povzbuzující.