Unikátní jazzový průvodce Jana Schneidera dnes přináší skladby Gunslinging Bird, The Glow Of Awareness a Airs à faire fuir.
Jedna z nejdivočejších kompozicí Charlie Minguse nese název „Gunslinging Bird“. Mingusova basová figura je – jak hnedle zjistíte – právem velmi proslulá, a tu naprosto jedinečnou zběsilost, kterou se odlišuje od všech jejích dalších interpretů, jí dodává téměř z řetězu utržený bubeník Danny Richmond. Nádherné je to fázové zpoždění části doprovodných dechů, které stojí za to jmenovitě zmínit (saxofonisté John Handy, Booker Ervin, Benny Golson a Jerome Richardson, trumpetista Richard Williams a trombonista Jimmy Knepper) a chybí již jen jmenovat posledního, čestného liberijského rytíře důstojného Sira Rolanda Hannu u piana. Takto provedené skladbě se v jazzové hantýrce právem říká “nářez”.
Ano, poslední dobou poslouchám často jazzového houslistu Billy Banga, protože zjišťuji, že je mnohem kreativnější, než jsem tušil. Například Bangova skladba The Glow Of Awareness má nejen zajímavé téma, ale od samého počátku člověka zaujmou ty barvy! Je to dáno velmi specifickým složením kapely. Kdy uslyšíte hrát téma trumpetou (Ahmed Abdullah) a houslemi? A pak zaujmou pěkně dynamické triolové vyhrávky bubeníkovy (skvostný John Betsch). Basista William Parker drží perfektně konzervativní basovou linku. Poté přijde moc pěkné houslové sólo, a já se opět popřu, a nebudu posluchače navádět, aby sledovali hudbu od podlahy, tedy od rytmiky, i když ta je krásně jemně dravá, ale ani od vrchu, tedy od sól, i když i to následující trumpetové je úžasně kultivované, ale dovolím si upozornit na nenápadný – ale nádherně a nezvykle barevný doprovod, tvořený velmi vkusně hranou kytarou (Oskar Sandees) a marimbou (Thurman Barker). A jaké zvukové kouzlo nastane, jak jinak ten doprovod najednou vyzní, když po houslích přijde k sólu trumpeta. Ovšem ani kytarista nepřijde co do sólování zkrátka, jako to tak demokraticky v jazzu chodí.
Po dlouhé době se mi přihodilo, že jsem s úžasem vyslechl velmi netradiční adaptaci jedné z geniálních skladeb Erika Satieho. Takto zní nádherná skladba „Airs à faire fuir, No. 1“ s instrukcí „D’une manière très particulière“ z cyklu „Pièces Froides“ v klasickém podání Charlese Koechlina. Avšak takto kreativně, a přitom citlivě – a jak se domnívám, přesně v duchu skladatelově, tedy skutečně „cool“ – si tutéž skladbu zaranžoval soubor Lautten Compagney, specializovaný na barokní hudbu. Vyposlechněte, vychutnejte, srovnejte, posuďte sami. Pěkné chvíle přeji (a napovím, že toho motivu se možná jen tak z hlavy nezbavíte – a snad ani nebudete chtít, vzpomeňte na mě).