Historik Jiří Malínský dnes pokračuje ve svém několikadílném seriálu věnovaném nadčasovým významům vzniku samostatného Československa.
Finis Austriae
Situace byla natolik napjatá, že ji mohla vyhrotit jakákoliv zdánlivě obvyklá událost. 27. října pokračovaly námluvy rozpadající se rakousko-uherské armády: Vlastimil Tusar byl kontaktován zástupci generálního štábu, kteří žádali o uklidňující kroky české politiky, jež by alespoň zbrzdily rychlý rozpad vojsk monarchie; v obdobném duchu byl tento místopředseda poslanecké sněmovny říšské rady také zpraven předlitavským ministrem vnitra Edmundem von Gayerem; italská a balkánská fronta se hroutily a otevíraly cestu do nitra monarchie. 28. října ho o podobné situaci loďstva monarchie v Pule informoval i jeho velitel admirál Franz von Holub. Ještě 27. října Tusar telefonoval tyto zprávy do Prahy dr. Aloisu Rašínovi. 27. října byla také z Vídně odeslána Andrássyho nóta, kterou Vídeň vyjádřila svůj souhlas s Wilsonovými mírovými požadavky. A tak usnesení Národního výboru započít 28. října přebírání moci v Praze se sloučilo s výbuchem živelného českého nadšení po zveřejnění zprávy o obsahu Andrassyho nóty. Nic netušící Vídeň stála tváří v tvář otevřeně probíhajícímu rozpadu monarchie, který v dalších dnech nabral na brizanci. Naopak 28. října měla být inaugurována nová Lammaschova vláda císařem Karlem Posledním; z tohoto důvodu odjel místodržící Richard von Coudenhove ráno 28. října vlakem z Prahy, aby jí byl účasten. Haškova smíchová optika našla svůj výraz i v posledních hodinách existence habsburského impéria.
V prvních hodinách existence Československé republiky byli hlavními hybateli nekrvavé revoluce 28. října 1918 členové předsednictva Národního výboru Antonín Švehla, dr. František Soukup, Jiří Stříbrný, dr. Alois Rašín a dr. Vavro Šrobár, který přijel vlakem ze Slovenska právě v poledních hodinách 28. října a náhodně se v pražských ulicích setkal s dr. Soukupem. Vojenské síly Národního výboru vedli starosta České obce sokolské dr. František Scheiner a starosta Svazu Dělnických tělocvičných jednot českoslovanských Antonín Hummelhans; jednotky, ze kterých se v dalších dnech formovaly pluky Stráže svobody, v prostorách Žofína spravoval Scheinerův spolupracovník kapitán (setník) Jiří Rošický (1884–1942). Sokoly a jednotáře postupně doplňovaly z války se až chaoticky vracející čeští vojáci a posléze i italští a francouzští legionáři.
Přebírání moci
Členové předsednictva rozděleni do 2–3členných skupin postupně přebrali Válečný ústav obilní, který řídil vývozy potravin, zemské vojenské velitelství a posléze i místodržitelství (když se 29. října vrátil do Prahy Coudenhove, na nádraží ho očekávala sokolská stráž, která ho odvedla na místodržitelství, kde v krátké chvíli po vypjaté rozmluvě s členy předsednictva Národního výboru Švehlou, Soukupem, Stříbrným a Rašínem kapituloval). Obdobně proběhlo převzetí českého zemského sněmu, který byl po několik let (od anenských patentů vyhlášených r. 1913) mimo činnost, a zde sídlící zemské správní komise království Českého, jak se oficiálně Čechy až do r. 1918 nazývaly. Při odchodu ze sněmovní budovy si předsednictvo Národního výboru nechalo otevřít jednací sál českého zemského sněmu: „Byl to úžasný, nezapomenutelný pohled. Památná zasedací síň sněmu historického království českého byla za války změněna v skladiště. Několik kroků od úřadovny nejvyššího zemského maršálka byla aprovisace zemské správní komise. Na předsednickému stolci Jiřího z Lobkowicz byly pytlíky s kroupami, na poslaneckých křeslech byly rozestaveny pytle mouky, po zemi se válely brambory a luštěniny a celá síň byla prosycena vlhkým zápachem země a hniloby. Takový byl respekt habsburské monarchie k historické síni české samosprávy …“ Skutečnost, že k převzetí moci se vypravili členové předsednictva Národního výboru taxíkem na trase od Obecního domu do Sněmovní ulice, vážnost i jistou absurdnost této situace jen dokresluje.
Ve dnech 28.–30. října 1918 plnily národní výbory funkce revolučních orgánů vznikající Československé republiky. Nejrozhodnější momenty se odehrávaly v Praze. Zázemí českých bank, zejména Preissovy Živnobanky, bylo rezervoárem, který překlenoval několikaměsíční přechod od rakouské k prvorepublikové koruně a také finanční hotovosti. V Plzni byl převrat proveden 29. října stejně jako v Českých Budějovicích. Na radnicích byly vztyčeny české prapory, moc přebíraly správní výbory a komise, etnicky české vojenské jednotky přecházely hromadně na stranu revoluce. Obdobně události probíhaly i v Brně, Moravské Ostravě, Ostravě-Vítkovicích a Olomouci a doposud německé radnice přecházely do českých rukou v souladu s dosavadními neuznávanými majoritami, které většinou postrádaly všeobecné hlasovací právo. Totéž platilo i o moravské zemské správě a moravském zemském vojenském velitelství. Do popředí se dostávala jména budoucího plzeňského premiéra sociálního demokrata Luďka Pika (1876–1948), národního demokrata prof. dr. Jaroslava Stránského (1884–1973), předsedy olomouckého Národního výboru národního demokrata dr. Richarda Fischera (1872–1954) či poslance říšské rady a budoucího ostravského primátora sociálního demokrata dělníka Jana Prokeše (1873–1935). V německočeských městech bylo obyvatelstvo konsternováno vývojem událostí a dočasně nerušilo nadšené vystupování českých hraničářských menšin.
Dalším momentem rozpadu bylo hospodářské zhroucení Ústředních mocností provázené stupňující se sociální radikalizací; neomezovalo se jen na Vídeň, Berlín, Sofiji a Istanbul, ale dotklo se i dohodových zemí a bylo jen otázkou času, kdy dorazí do formujícího se Československa. Euforická atmosféra prvních hodin republiky byla dále oživena zprávami navrátivších se členů ženevské delegace s Masarykovou prozatímní vládou, která už sjednávala za mořem první úvěry nalévající sílu do hospodářství sotva vznikajícího státu. Bylo usneseno – a takto to vstoupilo i do obou prvorepublikových ústav, do té z r. 1918, i do té z 29. února 1920 – že Československo bude demokratickou parlamentní republikou, předsedou jeho první vlády se stane dr. Karel Kramář a ztělesněním ožívající české země a vznikající československé státnosti její první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Součástí republiky se měla stát – o tom v české reprezentaci nebylo sporu – i pohraniční území samozvaných nových korunních zemí.
Počátky prvorepublikové veřejnosprávní administrativy
30. října se na návrh předsednictva Národní výbor usnesl, že se rozšíří znásobením počtu svých členů na Revoluční národní shromáždění (název byl převzat z francouzské revoluční inspirace z r. 1791, poslanci byli podle poměrného počtu přidělených míst stanoveného výsledky voleb do říšské rady r. 1911 voleni politickými stranami). Více – 54 – míst bylo výslovně vyhrazeno slovenským zástupcům; celkem je tvořilo 256 poslanců. První slovenští poslanci vyslaní do Prahy Slovenskou národní radou dorazili do hlavního města, bouřlivě pozdravováni českými přáteli, 1. listopadu. Do lavic v budově historického českého zemského sněmu poprvé zasedlo i osm žen, mezi nimi i prezidentova starší dcera sociální demokratka dr. Alice Masaryková (1879–1966). 14. listopadu byla schválena prozatímní ústava, oficiálně vyhlášena Československá republika, zvolen předseda Revolučního národního shromáždění sociální demokrat František Tomášek a následně i vláda vedená národním demokratem dr. Karlem Kramářem (při této příležitosti Kramář výslovně uvedl: „Věrni své minulosti i svým demokratickým tradicím nechceme své krajany německé – postaví-li se loyálně na půdu našeho státu – nijak zkracovati v kulturním a jazykovém jejich vývoji.“) a posléze aklamací prezidentem Masaryk. 20. listopadu se Masaryk lodí vydal do vlasti, 29. listopadu dorazil do Londýna; do Prahy přijel po čtyřech letech přes spojeneckou Itálii 21. prosince 1918.
Slováci po celou dobu vládli soustavným kontaktem s českou politikou prostřednictvím své vídeňské skupiny; zásadní úlohu měl žurnalista dr. Milan Hodža (1878–1944) (Staněk výslovně uváděl, že autorem slovenských pasáží jeho vystoupení na říšské radě byl právě Hodža), dále dr. Ivan Dérer, Kornel Stodola a mimoto do Vídně dojížděli sociální demokrat Emanuel Lehocký, národniari dr. Milan Ivanka (1876–1950), dr. Vavro Šrobár, Matúš Dula (1846–1926) a řada dalších. Potřeba silného politického gesta stála i před slovenskou politikou: 29. října svolal Dula do Martina (Turčianského Svätého Martina) schůzi Národní rady. 29. října se v ředitelně Tatrabanky konala předporada, na níž byl schválen text rezoluce, který ve vlaku během cesty do Martina napsal evangelický farář Samuel Zoch (1882–1928). Jednání Národní rady se konalo ve dvoraně Tatrabanky za hojné účasti veřejnosti. Text Zochem sepsané deklarace byl schválen, ale ve vytištěné podobě byl změněn jeden odstavec se zmínkou o odpovědi prezidenta Wilsona a Andrassyho nótě; Slováci o ní nebyli hned informováni. Tato Deklarácia slovenského národa, známá jako Martinská deklarace, jíž se Slováci přihlásili k českoslovenství, byla vyjádřena i ve slovech v té době mimořádně populárního kněze Andreje Hlinky (1864–1938): „Nás nik a nič viac nerozbije, nech sme akejkoľvek konfessie, alebo sociálnych názorov, ktorí cítime v žilách svojich slovenskú krv, sme jedni a jedni ostaneme.“ Pro další jednání s Prahou byla v Martině zvolena dvacetičlenná Slovenská národní rada.
Současně začalo pracovat ministerstvo zahraničí vedené Edvardem Benešem. 5. listopadu se Beneš účastnil prvního jednání o příměří s Německem, 25. listopadu stanovil na Benešovo naléhání maršál Ferdinand Foche (1851–1929, za První republiky nesla jeho jméno dnešní Vinohradská třída v Praze) demarkační čáru mezi Slovenskem a Maďarskem. Beneš se v Paříži průběžně připravoval na počínající mírová jednání. 11. listopadu podpisem příměří skončila první světová válka. Pro oba císaře – německého Viléma II. a rakouskouherského Karla Posledního – to znamenalo faktické demise na jejich feudální trůny a pro obě země ustavení parlamentních demokratických republik.
5. listopadu se do vlasti po strastiplné cestě vrátila do vlasti plna nadšení ženevská delegace vedená dr. Karlem Kramářem. Jeho euforické vystoupení zaslouží alespoň částečné zpřítomnění: „Nemluvím ani o Masarykovi, jenž vyjel ven s velkým fondem vědeckým a měl vysoké postavení. Ale myslete si, takový Beneš, který s pinglíčkem na zádech přišel do Švýcar, neměl tam nikoho a pomalu to přivedl tak daleko, že spojenecké vlády uznaly samostatnou československou vládu a jeho ministrem zahraničních věcí, že přijímají naše československé pasy, že je vidují jako diplomatické pasy, že dávají agrément našim zástupcům v Londýně, Americe, Paříži, Italii – to je něco tak velkolepého … Nyní se ukázalo, že to nebyla pražádná chyba, když jsme se zde zavázali navzájem, že to, co naši lidé za hranicemi udělali, budeme honorovati. Ukázalo se, že jsme udělali dobře.“ Vysoce oceňován byl i dr. Štefan Osuský a fakt, že zahraniční odboj, řečeno také Kramářovými slovy, od nikoho nevzal haléř.
Předchozí díly: