Keller bez cenzury: Jan Keller odpovídá nejen na otázku, proč si zase žijeme nad poměry, ale i na tu, proč si nad poměry budeme žít bez ohledu na tom, jaké budou poměry…
Někdy v polovině 90. let minulého století jsme se poprvé dozvěděli, že si žijeme nad poměry. Tehdy tato informace nepůsobila nijak zvlášť depresivně. Právě startoval nový politický a ekonomický systém, který sliboval poměry pro všechny nebývale zlepšit.
Uplynulo více než čtvrt století vylepšování. Tvůrci nového systému ze sebe po pět či šest volebních období vydávali úplně všechno. Výsledek? S překvapením se dozvídáme, že si už zase žijeme až trestuhodně nad poměry.
Co to je vlastně za poměry, kvůli kterým si musíme (téměř) všichni v pravidelných intervalech utahovat opasky? V rovině ekonomické žijeme v podmínkách, které jsou k nerozeznání od situace kolonií. Charakter našeho národního hospodářství je v prvé řadě dán potřebami nadnárodních korporací a zájmy velkých finančních institucí. Fungujeme pro ně zároveň jako skromná a laciná dílna i jako přející a velkorysý daňový ráj. Je to zařízeno tak důmyslně, že naši pracující si žijí nad poměry i přesto, že pobírají jen třetinu mzdy svých západních kolegů.
Závislé postavení se neomezuje pouze na ekonomický rozměr. V rovině právní se projevuje tím, že do našich sbírek zákonů mechanicky překlápíme normy, pravidla a nařízení, která myslí snad úplně na všechno. Z našich právníků, kteří si tak zakládají na svém nezávislém postavení, se stávají obyčejní poslíčci, kteří doručují normy, jež chtějí určovat vše: počínaje demografickým složením populace přes způsob povolené spotřeby nižších a středních vrstev a přes rozsah správných názorů až po vnímání těch nejintimnějších oblastí rodiny a sexuality. Náklady na dodržování všech těch předpisů a norem (v oblasti ekologické, migrační i dalších) spolehlivě zaručí, že si budeme žít nad poměry bez ohledu na to, nakolik se uskrovníme.
V rovině bezpečnosti se naše svoboda omezuje na výběr toho, co vše si zakoupíme za přehnanou cenu ze zbrojních arzenálů firem, jejichž zisky jsou podmíněny přípravou a vedením válek. Jedná se pochopitelně již z definice o války obranné, naši spojenci by nedokázali na nikoho zaútočit. Tyto obranné války mohou probíhat prakticky kdekoliv na světě s výjimkou území největších prodejců zbraní.
Poměry v oblasti ekonomické, právní a vojenské pronikavě zužují prostor, do něhož mohou zasahovat naši politici. Zcela bez ohledu na to, která ze stran je dostala k moci. Tato situace je pro veřejné činitele mimořádně stresující. K tomu, aby odlehčili psychické napětí a zbavili se pocitu nevýznamnosti, mají k dispozici v podstatě jen dva nástroje. Vyvlastnění země od podstatných částí suverenity kompenzují nárůstem počtu ministerstev a nejrůznějších vládních úřadů. Trýznivá bezmocnost těch, kdo v nich sedí, je vyvažována navyšováním jejich platů. Protože zdroje v podobě volných židlí a křesel jsou omezené, musejí z nich politici od úrovně ministerských náměstků níže postupně vytlačovat odborníky.
Tím ovšem vznikají další dva důvody, proč si všichni ostatní žijí stále více nad poměry. Jedním z nich je rostoucí objem prostředků, jichž si vyžaduje finanční saturace všech vzniklých kompenzačních institucí. Druhým jsou finanční ztráty, které vznikají rozhodováním těch, kdo nevidí vůbec žádný rozdíl mezi kompetentností a politickým mandátem.
Situace, která se u nás do této podoby vyvinula, má svou negativní i pozitivní stránku. Dobrou zprávou je, že poměry, ve kterých žijeme, vytvářejí cenné podněty pro rozvoj našeho poznání. Jen malý příklad. Více než sto let ekonomové upřesňovali, které profese zvyšují bohatství národů a které k jeho růstu nepřispívají, pouze konzumují již vytvořené. Dnes se ukazuje, že rozsáhlá debata o produktivní a neproduktivní práci opomenula třetí rozměr – celou sadu vysoce prestižních a skvěle odměňovaných funkcí, jejichž nositelé by společnost poškozovali méně, pokud by pouze nadstandardně konzumovali, a nesnažili se o ničem rozhodovat. Je potěšující vědět, že v této rovině má naše země prakticky nevyčerpatelné rezervy.
Špatnou zprávou je, že dotyční činovníci si to nejsou schopni připustit. Proto můžeme brát za zaručené, že si budeme i nadále žít stále více nad poměry. Zcela bez ohledu na to, jak budeme pilní, pracovití, podnikaví a zároveň skromní a šetřiví. Postavení, do kterého jsme se dostali, a schopnosti těch, které to vyneslo nahoru, to jistí naprosto spolehlivě.