Tomáš Doležal ve své eseji obhajuje význam obou politických pólů a politických štěpících linií pro fungující demokracii.
Jana Turoňová nedávno ve svém vynikajícím komentáři pro !Argument nazvaném „Politické zmatení a výzvy současnosti“ mimo jiné správně zdůrazňuje, že „současnost charakterizuje politické a pojmové zmatení, které je překážkou k řešení dnešních problémů“. Je to naprosto přesný a důležitý postřeh.
Protože nejen v souvislosti s nedávnou volbou prezidenta republiky, či s veřejnou debatou o současné neúspěšné a nekompetentní politice vlády Petra Fialy, zaplňují mediální prostor některá prázdná a nepravdivá, dalo by se říci, že již téměř již tradiční, rétorická klišé.
Jde například o šermování s termíny jako „hrozba vlády extrémní levice“ či „nebezpečí extrémní pravice“, dle libosti a politické afinity autora. Anebo o oblíbené tvrzení o tom, že „v dnešním době už je dělení na pravici a levici přežitek, který nemá žádný smysl“.
Jak se v tomto všem má laskavý čtenář (resp. posluchač či divák) vyznat?
Web !Argument se odborné debatě na téma vývoje a proměn politických ideologií dlouhodobě poctivě věnuje – a je tak v tomto ohledu v českém mediálním prostředí světlou výjimkou.
Pojmy pravice a levice vznikly historicky na konci 18. století, v souvislosti s Velkou francouzskou revolucí, kdy v Generálních stavech (francouzský legislativní sněm, který fungoval jako poradní sbor panovníka) tehdy zasedali přívrženci nového společenského řádu, tedy příslušníci tzv. třetího stavu (měšťanstvo a sedláci) a radikálové vlevo a zastánci „starého řádu“ a statu quo, monarchisté a tradicionalisté, vpravo.
Zároveň si musíme uvědomit značnou dobovou (i geografickou) podmíněnost (a proměnlivost) významu termínů „pravice“ a „levice“ a také i jejich určitou „genetickou“ rozdílnost.
Levice byla v okamžicích svého zrození (a samozřejmě i dlouho poté) nedílně spjata s pojmy „svoboda, rovnost, bratrství“ a byla definována svým „revolučním“ charakterem ve smyslu snahy o naprosto zásadní změnu tehdejšího společensko-ekonomického uspořádání.
Ruku v ruce s tím kráčelo i spojení levice s obhajobou zájmů nižších společenských vrstev s cílem nastolení spravedlnosti a rovnosti v oblasti přerozdělování ekonomického bohatství a v přístupu k dalším (zejména společensko-politickým) privilegiím.
Termín „levice“ pak postupem doby zastřešoval množství nejrůznějších ideově-politických hnutí, a to počínaje socialisty a sociálními demokraty, přes anarchisty a anarchokomunisty až po klasické komunisty, řekněme „bolševického“ typu.
Jejich společnými charakteristikami byly mj. orientace na ekonomicko-společenský pokrok, boj za zájmy zaměstnanců, za sociální spravedlnost a solidaritu či (později) určitý internacionalismus v mezinárodních vztazích.
Dalším podstatným definičním znakem politické levice se stal i důraz na důležitost role státního, družstevního anebo jiné formy společenského (kolektivního) vlastnictví (myšleno vlastnictví tzv. výrobních prostředků) v ekonomických systémech států.
Zdůrazňována byla i samotná úloha státu v národním hospodářství a prosazovaní tzv. sociálních práv občanů (právo na práci, právo na uspokojivé pracovní podmínky, právo na spravedlivou mzdu, právo na důstojné sociální zabezpečení atd.).
Politická a ideová pravice byla od samých počátků své existence a sebeidentifikace mnohem roztříštěnější a rozmanitější než levá část ideo-politického spektra.
Termín „pravice“ byl prapůvodně užíván pro označení těch politických skupin a myšlenkových směrů, které upřednostňovaly tradiční společenské (i hodnotové) uspořádání, strukturu a hierarchii.
Kromě „zakladatelských“ monarchistických konzervativců do sebe tento termín v průběhu dalšího vývoje absorboval původní klasické ekonomické a politické liberály, křesťanské, či křesťansko-sociální, demokraty či národní a nacionalistické hnutí (v době, kdy tyto pojmy nebyly pejorativními účelovými dehonestačními nálepkami) a tzv. identitáře.
Pokud bychom měli hovořit o základních axiomech a společných myšlenkových a programových jmenovatelích proudů hlásících se k pravici, neměli bychom určitě vynechat úctu k tradičním staletým a věky prověřeným společenským a kulturním hodnotám či zvyklostem (včetně důležité role křesťanské víry), zachování určité formy sociální hierarchie, silný (byť třeba rozsahem agend nevelký) právní stát, řád, spravedlnost, úctu k vlastnictví, práci či podnikání, respekt ke svobodě a základním lidským právům, zejména těm občanským a politickým.
Ve druhé polovině 19. století se poté na těchto „pravo-levých“ základech začaly formovat první klasické ucelené politické ideologie. Téměř ruku v ruce se vznikem prvních (tradičních) politických stran.
Šlo o neoddělitelné procesy. Nejprve se takto ustavila konstitutivní ideologická triáda –konzervatismus, liberalismus a socialismus, později (ve století dvacátém) k ní „přistoupily“ komunismus, fašismus a nacismus. Přičemž poslední dva ze jmenovaných směrů se dodnes – v naprostém rozporu s realitou – směšují či zaměňují.
Co se týče moderních, novodobých politicko-ideových směrů, jakými jsou mj. enviromentalismus, feminismus, euroskepticismus či tzv. pirátství, existují (nejen) v akademické politologické obci vážné pochybnosti o tom, zda vůbec splňují základní kritéria pro to, aby mohly být považovány za komplexní politické ideologie celostního typu na úrovni jejich starších předchůdkyň.
Potom, co se základními pilíři politického života a klíčovými aktéry tvorby zásadních společenských rozhodnutí staly politické strany, začaly se příslušné společensko-vědní obory zabývat jejich podrobnějším výzkumem, včetně pokusů o jejich typologizaci či klasifikaci.
V souvislosti s pravolevou dichotomií, respektive s dělením myšlenkových proudů a inklinací ve společnosti, je snad nejpozoruhodnější teorie tzv. štěpících linií norského politologa Steina Rokkana.
Jakkoli se jedná o práci, která se původně věnovala analýze geneze vzniku prvních novodobých politických stran, můžeme ji plnohodnotně využít i dnes, když hovoříme o charakteru současných zásadních stranicko-politických a ideových štěpeních a rozdílech.
Rokkan v roce 1967 definoval čtyři typy historických štěpících linií v politickém prostoru národních států vedoucím ke vzniku masových politických stran, jakožto akumulátorů zájmů různých společenských skupin. Tato štěpení jsou zároveň produktem národní a průmyslové revoluce a existují ve dvou základních dimenzích: teritoriální a funkční.
Odtud pocházejí i čtyři základní (politické) konflikty, které přetrvaly po mnohá desetiletí, a o kterých můžeme směle a s jistotou hovořit i dnes, byť třeba v trochu jiných konotacích a kulisách.
Jde o tyto konflikty:
- Konflikt centrum versus periferie: tento konflikt se původně odehrával ve smyslu sporu multinacionálních, povětšinou feudálních říší, resp. jejich vládců a národních či národnostních hnutí nejrůznějšího typu. Dnes probíhá mezi stoupenci nadnárodní politické a ekonomické integrace a zastánci primátu suverenity národních států coby klíčové záruky zachování svobody a demokracie.
- Konflikt církev versus stát: Dříve byl typický snahou o oddělení církve a státu, resp. šlo o ukončení dominance církevní hierarchie ve veřejném prostoru. Dnes je do značné míry transformován do hodnotového sporu zastánců společenských tradic –
často vycházejících z víry či věrouky – a hodnotových relativistů.
- Konflikt město versus venkov: Historicky šlo spíše o modernizační spor mezi agrárním způsobem života a moderním kapitalismem, dnes se jedná o více společenský, názorový, hodnotový a sociodemografický konflikt. Jak ostatně bohatě dokládá tzv. volební geografie, o konflikt mezi městskou a venkovskou společností.
- Konflikt zaměstnavatelé versus dělníci: Dříve se jednalo o spíše třídní a sociální spor, dnes je možná výrazněji akcentovaný na linii globální (korporátní) kapitalismus versus národní ekonomika a drobné živnostenské podnikání.
Jakékoli teorie či teoretické koncepty nemohou plnohodnotně existovat a fungovat, nemají-li být pouhou intelektuální exhibicí samy o sobě, bez propojení s realitou. Proto dává dělení na pravici a levici skutečný význam a relevanci až jeho osvojení si a vnímání občany.
Jde o to, zda se lidé dokážou na pomyslné pravolevé škále (či spíše kontinuu) zařadit či (sebe)identifikovat. Prakticky stejně důležitý je i symbolický význam tohoto dělení, například ve formě usnadnění (voličské) orientace v existující politické nabídce.
Mnohé objektivně a vědecky se tvářící texty na dané téma jsou navíc často od samého počátku determinovány svou normativní povahou a snahou o adoraci – respektive naprosté zadupání do země – jednoho vybraného politického směru.
Přestože je tedy možné konstatovat, že tradiční dělení na politickou pravici a politickou levici svůj smysl a obsah neztratilo, k plnohodnotnému vnímání a hodnocení současných politicko-ideových sporů a konfliktů už nám, z mnoha důvodů, nemůže stačit. Je tomu tak částečně i proto, že život už je, řečeno s Milanem Kunderou, „jinde“.
Pokud máme definovat zásadní dělící ideové příkopy v politické aréně dneška, můžeme tak pracovně (i v návaznosti na „čtvero štěpení“ Steina Rokkana) učinit například takto:
- Vztah ke kulturně-civilizačním hodnotám, tradicím a podobě uspořádání společnosti.
- Vztah k národní suverenitě, národnímu státu, národnímu zájmu a nadnárodní politické a ekonomické integraci.
- Vztah ke globálnímu a korporátnímu kapitalismu a trhu, resp. k sociálnímu státu a sociální spravedlnosti.
- Vztah ke svobodě a lidským právům a k jejich omezování.
Pokud bychom si pak měli na jednotlivé „strany barikád“ dosadit konkrétní politické subjekty či politické ideologie, docílíme docela zajímavých „spojenectví“.
Bok po boku by stáli například euroskeptici, patriotické politické formace, tradicionalisté, (ultra)konzervativci a část klasické staré socialistické levice – a naproti nim mj. neoliberálové, sociální liberálové, většina evropských socialistických a sociálnědemokratických stran, multikulturalisté, zelení či piráti.
Obdobné sestavy bychom zřejmě identifikovali na pomyslných bojových liniích, i kdybychom jako dělící kritérium zvolili například vztah k rovnosti, majoritám, minoritám a jednotlivým „generacím“ lidských práv, kdy by se na protilehlých stranách pomyslné bariéry nacházeli stoupenci rovného přístupu k právům a povinnostem odmítající pozitivní diskriminaci jakékoli společenské entity a zastánci respektu k základním občanským, politickým a sociálním právům – a v opozici k nim by pak stáli zastánci plošné privilegizace všemožných menšin, často i umělých, definovaných například na základě tzv. genderu či sexuální orientace nejrůznějšího typu.
I na základě výše použitých „pohledů politickým mikroskopem“ vidíme, že levice a pravice nejsou jen synonymy pro politické ideologie, ale že jde spíše o prostorové metafory, které nikdy nebyly pevně a rigidně definované.
Vždy se jednalo o relativní, nikoli o absolutní, termíny, které by měly být (občanům-voličům) nápomocny při popsání sporů mezi politickými postoji, idejemi a programy, jež jsou přítomny v dané (demokratické, s volnou soutěží politických stran) společnosti.
V tomto kontextu je docela vypovídající, i při vědomí určitého zjednodušení, citát italského politologa Norberta Bobbia, autora velmi ceněné monografie „Pravice a levice: důvod a smysl rozdělení politické scény“: „Všechno v demokratické politice musí být buď levicové, anebo pravicové a nic nemůže být levicové a pravicové zároveň.“
Z výše uvedeného mj. vyplývá, že dělení politického spektra na pravici a levici nepozbylo smyslu a není překonaným dogmatem. Musí ale vycházet z úcty k faktům, z terminologické a obsahové přesnosti a preciznosti, z předem jasně určených a zdůvodněných kritérií.
Má navíc smysl možná o to větší, oč silnější byla a je snaha o vyprázdnění a zatemnění těchto termínů, která se projevila i v praktickém politickém provozu mj. tím, kam tradiční levici „unesli“ svými neoliberálními reformami například Bill Clinton, Tony Blair či Gerhard Schröder a další, kteří dali téměř zapomenout na to, co bylo po desetiletí základní konstituantou levicové politiky, tj. na primát sociálních práv a obranu práv zaměstnanců.
Zmíněná snaha o vyprázdnění a zatemnění termínů se na druhé straně spektra projevuje například tím, jak je ve veřejném diskursu pravice čím dál silněji, záměrně a jednostranně, ztotožňována s ekonomickým liberalismem a primátem tzv. volného trhu.
Až by se kolikrát chtělo zvolat:
Levice, která opustila pracujícího neprivilegovaného člověka a vzdala se obhajoby jeho sociálních práv proti velkému kapitálu, už nemá právo nazývat se levicí. Stejně tak jako pozbyly právo být nazývány pravicí ty subjekty, které opustily Boha, ve smyslu věčných mravních, morálních a etických hodnotových principů.