Jiří Malínský ve svém komentáři k projevu Petra Pavla ukazuje na to, co v prezidentově sobotním projevu z hlediska hledání historické kontinuity chybělo.
Tóny hymnických skladeb i rozdílení namnoze zasloužených státních vyznamenání skončilo; znovuvzkříšená česká státnost byla uctěna i ve svém původním československém provedení. Prezidentův projev dostál v zásadě většině tradičních, vědecky prověřených základních kriteriálních hodnost naší země. Přesto – bohužel – tu i jinde zazněly i nedomyšlené myšlenky a řada věcí, spolutvořících stále krátkou historii naší země, naopak nebyla řečena vůbec.
Nejvíce „upoutalo“ zarputilé mlčení o prezidentu Budovateli Edvardu Benešovi, Masarykovu příteli a dědici. Legie sice dotčeny byly, avšak o původcích obou jejich historických forem nepadlo slovo – TGM byl zmíněn více všeobecně, EB i armádní generál Ludvík Svoboda, prezidentovi historičtí kolegové, vůbec.
Zásluhy Edvarda Beneše o obnovu státu jsou kromobyčejné; Masarykův výrok, že bez Beneše bychom republiku neměli, je nejen ilustrativní. Ještě větší zásluhy má skromný Středočech o vzkříšení československé státnosti na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století. Je smutné, když daleko přesněji a informovaněji o nich ve svých memoárových prózách psali laureát Nobelovy ceny za literaturu sir Winston Churchill a francouzský válečný hrdina, architekt Páté francouzské republiky generál Charles de Gaulle. Se jménem prezidenta profesora Beneše je vůbec potíž: na vyznamenání je příliš velkou a silnou osobností, vůli k vytvoření řádu pojmenovaného po něm bychom museli hledat s lucernou za bílého dne.
V prezidentově projevu se jaksi vytratil další rok úspěchů: rok 1945. Rok osvobození nejen našeho, ale evropského. Osvobození Československa vojsky nejen Rudé armády, ale i armády americké. Národ a stát, nejen náš, byl hloupostí velmocenských evropských demokracií předhozen hitlerovskému režimu a s ním i jeden z tehdejších největších arzenálů – československý zbrojní průmysl. Už proto by tradice Spojených národů, vytvořená prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem, neměla být zapomínána. Stejně tak jako nesmrtelná Benešova slova pronesená nad Masarykovou rakví 21. září 1937: „Věrni zůstaneme!“ Tato slova se stala heslem demokraticky smýšlejících, cítících a jednajících hrdinů i obětí našeho druhého – benešovského – odboje.
Tvrzení, které po bůhvíkráté zopakoval vedoucí katedry politologie ústecké univerzity Daniel Kroupa, že První republika údajně nebyla s to vyřešit národnostní otázku zejména ve vazbě na české a slovenské (nikoliv sudetské) Němce, jsou totiž jen opakování propagandistických blábolů nacistických válečných zločinců Konráda Henleina (česky Slepičky), Adolfa Hitlera a Karla Herrmanna Franka, později pak některých také českých ne zcela dovzdělaných mozků. Když 19. srpna 1936 Beneš na vstupní plošině liberecké radnice na náměstí kdysi Staroměstském (Altstädter Platz), jež dnes nese jeho jméno, jasně v obsáhlé projevu německy zdůraznil před tváří tehdy většinově německého města, že jsou tři evropské státy, které jsou obzvláště úspěšné v řešení tohoto problému: mimo Československo to byly Belgie a Švýcarsko.
Poslední „drobností“ v prezidentově projevu byla délka polistopadového období: ne 30, ale 34 let. V tom „nepatrném“ rozdílu je obsaženo základy polistopadové demokracie kladoucí působení dvou Čalfových vlád hájících kontinuitu československé státnosti včetně vstupu naší země do západoevropských struktur.
V osvojování kontinuity československé státnosti a dnešního státního území jsme za 34 let přece jen učinili jisté pokroky. Otázkou je, nakolik jsou to už kroky a nakolik stále ještě velmi nejisté potácení, z něhož zbývá ne čechoslovakismus (to je fašistický ľuďácký termín), ale právě masarykovské, benešovské a štefánikovské českoslovenství, tj. česko–slovenská vzájemnost.