Neděle patří opět jazzové hudbě a pravidelnému pořadu Jana Schneidera, který zasvěceně provede zájemce labyrinty tohoto žánru.
Stan Getz hrál zdánlivě především jen decentně: tajemství působivosti jeho sól spočívalo – kromě fenomenální kreativity – také v dynamice. Začínal pěkně potichu, a tak měl mnohem více prostoru k zesílení, aby mohl pořádně „zapůsobit na holky“ (neboť kolem toho se živý jazz točí, řekněme si to nekorektně otevřeně – ostatně sám původ slangového výrazu „jazz“ je toho důkazem). V rozkošné skladbě vibrafonisty Gary Burtona The Singing Song to Getz předvádí dokonale, včetně efektní pasáže, kdy zatroubí jako u Jericha. K tomu ho doprovází spolehlivý kontrabas Gene Chirica a pěkně dynamické bicí Joe Hunta.
Umění jednoho z nejlepších bigbandových bubeníků Mela Lewise občas krásně vyniklo v malých skupinách. Zde předvedl nádherně akusticky vymazlené sólo na bicí, po němž následuje skladba Neala Heftiho “Cute” (spoluhráči jsou Horst Jankowski na piano, Jean Toots Thielemans na harmoniku, Mads Vinding na kontrabas a Pierre Cavalli s kytarou). A na závěr této skladby dá Mel Lewis se sobě vlastní samozřejmostí a lehkostí ještě velejemné sólíčko se štětečkami (to neobvyklé slovo volím proto, abych se vyhnul víceznačným štětkám).
Mal Waldron je pianista, který – když pánbůh rozdával nadání a tvořivost – dostal všeho tuplovaně. Navíc nebyl tím, kdo by byl stále v popředí, ale o to více hudebníků ovlivnil a inspiroval a ještě více posluchačů potěšil. Jeho Reminiscent Suite není hudbou pro soaré v dívčí škole, je to pořádný freejazzový nářez – a je pozoruhodné, že těmi skvěle konspirujícími (con+spiro=spolu dýchat) hudebníky jsou samí Japonci: famózní trumpeťák Terumasa Hino, tenorsaxofonista Takao Uematsu, neskutečně vynalézavý kontrabasista Isao Suzuki, a pološílený bubeník Motohiko Hino. Nicméně – suita je dlouhá, má tři části, a ta poklidná poslední je poesie sama! Takto se hrálo v Tokiu v roce 1972.