TGM jako analytik prvního zahraničního odboje (7. část)

Jiří Malínský Komentáře

Historik Jiří Malínský nabízí v sedmém díle seriálu další pohled na prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka jako na analytika prvního zahraničního odboje.

K dalšímu průběhu války a rýsující se samostatnosti

Obdobně je tomu v Ruském carství, jehož obyvatelstvo na zápas o úžiny pohlíželo jako na boj křesťanství s islámem. Byla tu ale i rezidua panslavismu. Podobná roztříštěnost v pohledu na válku vládla i ve Francii a s jistým pobavením Masaryk zaznamenal že „je velmi zábavné vidět, jak němečtí katoličtí spisovatelé obviňují svobodné zednáře, že způsobili válku,“ zapomínajíce, že zednářství bylo podporováno řadou německých panovníků, ale také zalitavskými Maďary. Proto TGM – zde se dostával již na pokraj své tehdy nanejvýš tušené pozdější knihy Nová Evropa – soudil, že „Musí se změnit celá duševnost Evropy. Její obroda musí být právě tak mravní a duchovní jako politická. Politika sub specie aeternitatis není toliko možná, nýbrž i nutná, ale může být prováděna jenom na ryze demokratické bázi.“ (s. 318, zvýraznil TGM) a na základě rovnosti.

Poslední čísla prvního svazku trojdílné edice textů Masarykových případně i dalších členů vedení zahraničního prvního odboje byla zveřejněna nebo – pokud šlo o memoranda – distribuována na náležitá místa v řídících orgánech a institucích dohodových mocností, pokud ně dosáhly kontakty vedoucích osobností dotvářející se struktury našeho zahraničního odboje. Právě v tomto čase se jistým pandánem Londýna, kde působil TGM, stávala Paříž, v níž začínalo neméně pozoruhodné působení prezidenta Budovatele Edvarda Beneše, s nímž účinně spolupracoval francouzský občan důstojník a vědec, generál francouzské armády Milan Rastislav Štefánik (1880–1919); poslanec Dürich postupně ustupoval do pozadí. Okamžik, kdy dotírající beznaděj zmáhali vedoucí představitelé zahraničního odboje především silou své vůle a odhodlání, byl také momentem vlastně paralelně probíhajícím seskupováním protidynastických sil doma, v domácím ústředí prvního odboje – v a kolem Maffie.

V květnu 1917 byl publikován již připomenutý dějinný Manifest českých spisovatelů, jehož autorem byl národní umělec, aktivní účastník obou odbojů, novinář, básník a divadelní režisér Jaroslav Kvapil (1868–1950). Manifest byl vyjádřením a odrazem gradující sociální situace v rakousko-uherském týlu i nesouhlasu se stupňující se militarizací valem upadající podunajské monarchie. Pod jejím tlakem docházelo ke kvalitativní vývojové diferenciaci v doposud mlčící většině domácí české politiky, která vedla k vyhlášení Tříkrálové deklarace (6. ledna 1918), Národní přísaze (13. dubna 1918), již jménem národní veřejnosti přednesl autor nedávno vydaného románu Temno, spisovatel tehdy z nejmilovanějších Alois Jirásek (1851–1930) a posléze k divadelním slavnostem, které při příležitosti 50. výročí položení základního kamene ke stavbě historické budovy Národního divadla proběhly v Praze za přítomnosti řady zástupců slovanských národů, mezi jinými i slovenského básníka Pavola Orzságha-Hviezdoslava (1849–1921) ve dnech 16.–18. května 1918 téhož roku. Osudové klopýtnutí Vídně – Czerninova aféra z 2. dubna 1918 – tento rakouskoborný vývoj dále dynamizovalo. Velký význam při prostředkování kontaktů měl i výjezd delegace České strany sociálně demokratické do Stockholmu ve dnech 26. a 27. června 1918, při němž došlo k bezprostřednímu osobnímu kontaktu domácího a zahraničního prvního odboje a následně k veřejnému Šmeralovu doznání, že proti dynastii a dalšímu trvání Rakousko-Uherska je 95 % českého národa. To všechno bylo už v době, kdy se výchozí myšlenky Masarykova strategického a politického plánu měnily před očima ve skutečnost.

Za povšimnutí stojí v tomto historickém čase také jiná stránka Masarykova duchovního úsilí. Je jí jednak jeho neúmorné heuristické úsilí a důsledné sledování tradice revolučních let 1848–1849. Její nezbytnou součástí se stala jak moskevská pouť r. 1867, tak solidarizování české politiky s francouzskou tragédií r. 1871. A jakkoliv nebyla TGM výslovně zmíněna, inspirací byla i neúnavná aktivita jednoho z vůdců revoluce čtyřicátých let předminulého století radikálního demokrata Josefa Václava Friče (1829–1890). Masarykův posun z jeho pacifistických východisek do revolučních názorů a činů je sám o sobě pozoruhodný. Téměř dokonalá znalost starších i novějších českých dějin v jejich celoevropském (tehdy to mělo platnost globálního rozměru) měřítku byly dalším důvodem přesnosti a zacílenosti Masarykových prognóz, jež nemohly nebýt nepoznamenány dostupností často velmi proměnlivých zpráv i zvratů ve vývoji první světové války.

Za zmínku stojí i kritický vztah prezidenta Osvoboditele k mocnostem Dohody. Vytýkal jim nedostatek koordinace, prakticky naprostou nepřipravenost na válku zejména pozemní a nepřímo i nedostatek osobností na vedoucích politických místech. Až prorocký náboj má Masarykova již zmíněná metafora o Spojencích „Jakmile se jednou rozhodli vyhnat ďábla belzebubem, museli sami hrát ďábla spolu s ďáblem pruským.“ (s. 162) předcházející churchillovský obrat o nutnosti čelit Belzebubovi Mefistem, tj. protihitlerovským spojenectvím se Stalinem. Výhrady k stavu Ruska, který byl stále jednoznačnější a obnažoval zásadní systémové nedostatky v jeho sociálně ekonomické struktuře, už vlastně bezprostředně předcházely druhé – březnové – ruské revoluci. Masarykův věcný přístup k mocnostem Dohody je až nepříjemně variantní při pohledu na současnou českou politiku.

Nelichotivé masarykovské medailony obou posledních rakouských císařů jsou sice ovlivněny tragédií této totalitní světové války, ale současně nejsou v zjevném rozporu s pozdějšími lidskými portréty obou těchto v lepším případě velmi průměrných mužů. Jeho „psychoportréty“ současně paralelně směřují k hloubkové analýze duchovního, hospodářského i militaristického proudu – pangermanismu. Zdá se také, že buržoazně demokratický (liberalistický) revoluční podtext, na němž je Masarykova argumentace založena, skutečně vedl k československé revoluci let 1918–1920.

Revoluce – ano či ne?

Analýza pangermanismu současně předchází prušácké podstatě a její často až rasisticky založené expanzi, která nejprve do Evropy a pak i do ostatních částí světa, především zejména Asie a Afriky, chtěla vnést hospodářské a politické změny světa, které, jak už jsem konstatoval, měly z Berlína vytvořit datem jejího vzniku historicky opožděnou koloniální světovou supervelmoc. Všeněmectví jako jeden z nejvýraznějších projevů pangermanismu se oprávněně jeví jako vývojový předstupeň hitlerovského nacismu. A absence masarykovského „politického a strategického“ plánu Spojenců i nepřipravenost na válku se zdá být z tohoto hlediska předvarováním; Masarykovo pozdější zesílené volání po dovršení války dobytím Berlína se projevilo jako osudové, protože pominutí tohoto činu Spojenci umožnilo zrod nacistické legendy o dýce v zádech (Dolchstoßlegende) a z ní plynoucí vnitroněmeckou lež o vojensky neporažené armádě a fakticky i zemi.

Appeseament třicátých let, který bezprostředně začal popřením ženevského kompromisu a pak pokračoval Locarnem, bezkrevným přihlížením západních demokracií na východě k japonské okupaci severovýchodní Číny a posléze spěl k Mnichovu, vedl, podobně jako v první světové válce, k vysokým a zbytečným desetimilionovým ztrátám jak vojenským, tak civilním (soustava zejména vyhlazovacích koncentračních táborů německých i japonských). Nemluvě o hospodářských propadech často scelovaného periodického období let 1914–1951. Opakování starých chyb tedy mělo už pro jejich dnes historické současníky rovněž osudovou, tragickou příchuť.

Také není možné nekonstatovat ne sice splynutí, ale do značné míry prolnutí Masarykovy prvoodbojové a Benešovy druhoodbojové koncepce a celé řady buď shodných, nebo blízkých rysů a znaků, které ji (je) charakterizují. Platí to v obou případech i pro jejich sdílení rusofilských prvků i pro jejich syntézu s přístupy západních demokracií, tj. pro hlavní kámen globálního systému kolektivní bezpečnosti. Masaryk, který byl u podpisu první československo–sovětské (ruské) smlouvy roku 1935, se v této věci o rok dříve, při oficiálním navázání diplomatických styků a inauguraci prvního sovětského (ruského) vyslance Sergěje Sergějeviče Alexandrovského (1889–1945, oběť stalinských zločinů, rehabilitován 1956) vyjádřil 18. července 1934 naprosto jednoznačně. Na uvozující česky pronesené věty sovětského diplomata „Boj československého národa za osvobození, ve kterém jste vy, pane presidente, hrál tak významnou úlohu, byl vždy doprovázen zájmem a sympatií národů mého státu!“ Masaryk rovněž česky odpověděl: „Navázání přátelských styků bylo také prvním cílem samostatné republiky Československé už od roku 1918 a boj o mír a účinnou mezinárodní spolupráci bude nyní jistě hlavním společným zájmem obou našich států. To nás bude v budoucnosti sbližovati stále více a více! Vše to je dáno prostě tradicí a vzájemnými sympatiemi národů s obou stran, sympatiemi, jež u vás – jak správně říkáte, pane vyslanče – doprovázely už náš boj o samostatnost!“ (František Soukup, Revoluce práce II, Praha 1938, s. 1518). 

Ztráta historické paměti nejen mezi soudobým českým obyvatelstvem, ale velmi často i v prostředí západních polistopadových tzv. politických elit, která se v povážlivé a zdá, že v stále stoupající míře projevuje od devadesátých let minulého století, nese také „své“ plody. Zatím „pouze“ v statisících utracených lidských životů a materiálními ztrátami, které jdou spíše do bilionů než miliard amerických dolarů. V tomto ohledu Masaryk vlastně i po stu letech zůstává autorem až pozoruhodně současným.

Bylo štěstím našeho národa a státu, že s pražským profesorem a posléze budoucím prezidentem Osvoboditelem již tehdy spolupracoval obdobně založený polyhistor svého druhu. Edvard Beneš, v té době již vyzrálý, nesporně mnohostranně vzdělaný odborník, který v pařížském centru pozoruhodně doplňoval svého staršího přítele, i v dalším životě svým způsobem a po svém kráčel dále jeho cestou. Pozoruhodně tuto souvislost postřehl Benešův a Masarykův kolega z filozofické fakulty Univerzity Karlovy profesor František Xaver Šalda (1867–1937) ve své benešovské eseji z r. 1936: „Vzdělává politiku vědecky jako jeho mistr, zakládá ji na obšírném a všestranném šetření skutečnosti, na konstatování a soupisu i rozboru faktů, tedy na pravém odbornictví, ale myslím, že i umělec dostává se u něho často více ke slovu. Vzdělává ji také jako umělec, který podle jeho vlastních slov vkládá ´svého ducha, svou duši, své pocity, své plány, svou individualitu, své já do daného materiálu společného života.´“ 

Předchozí díly:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.