Historik Jiří Malínský nabízí v šestém díle seriálu další pohled na prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka jako na analytika prvního zahraničního odboje.
Válečné vyhlídky
Pokud jde o boj armád obou stran, v jejich aktuálním celkovém souhrnu aktuálních stavů se podle Masaryka může jednat jak na západní, tak na východní frontě o nasazení přibližně 1,5 milionu mužů. Německo bylo podle Masarykova přesvědčení připraveno bojovat až do úplného konce. Spojenci ovšem nemohou nic podcenit: „Rusko má například miliony mužů, ale počet těch, které může skutečně nasadit, záleží na možnostech jejich vlastních a spojeneckých továren je vyzbrojit, a to v nejlepším případě tento počet omezuje.“ (s. 277). Totéž platí i pro západní frontu. Je nutné vzít do úvahy, že Němci opravdu nejsou hloupí. „Zatím není nic jasnější, než že toto je válka na život a na smrt. Nebylo tomu tak na začátku, dnes tomu tak je. Německá brutalita sjednotila spojence v rozhodnutí potřít tento zvláštní způsob militarismu, který je nejen násilím proti lidskosti, ale znamená hanbu vojenské profese. Můžete respektovat statečného vojáka třeba i ve svém protivníkovi, ale voják, který vraždí ženy, je pouze hoden opovržení a musí být co nejrychleji zničen.“ (s. 278). Základním problémem Německa nejsou lidské rezervy, ale disponibilní množství potravin. V jednání říšského sněmu (reichstagu) se, jak si povšiml Masaryk, ve zvýšené frekvenci objevovalo slovo „mír“. Evropské drama vrcholí. V základních vojenských parametrech měli Spojenci viditelnou, někdy až násobnou převahu. Na tom nemohl nic změnit ani nástup nového rakouského císaře Karla Posledního.
Nový panovník vstoupil na trůn ve chvíli zvláště citelného ohrožení podunajské velmoci. Varianty budoucnosti, které se mu nabízejí, jsou nevábné: „Vyhrají-li Spojenci, bude jeho říše rozdělena jako Josefova suknice (biblismus – JM) a Rakousko jako světová velmoc zanikne; vyhraje-li Německo, stane se Rakousko jeho pouhým vazalem, porobeným státem v samé podstatě, když ne podle jména.“ (s. 284). Takto popsaný vnitřní vztah Ústředních mocností má umožnit Drang nach Osten. Boje v západní Evropě ve skutečnosti mají poskytnout prostor pro mírová jednání: „Německo usiluje jedním slovem o kolonizaci Rakousko-Uherska, Balkánu a asijského Turecka, aby tyto země vykořisťovalo.“ (s. 285). Hrubé „odhadové“ údaje mluví jednoznačně: v případě plného uskutečnění německých plánů k 68 milionům Němců přibude 51 milionů obyvatel podunajského soustátí, 25 milionů obyvatel Balkánu a 21 milion obyvatel osmanského Turecka. V tomto ohledu byli podle TGM Němci vlastně nad očekávání upřímní.
Stopy konkretizace pangermanistických výhledů sahají do poloviny devadesátých let XIX. století. Tragédií soustátí zůstává skutečnost, že v Rakousko-Uhersku se nezměnilo nic: „Co zmůže tento mladý muž, jehož jedinou vlohou se zdá být jezdecký výcvik?“ (s. 287). Nešťastný úděl čerstvého rakouského panovníka se zdá být neodvratitelnou jistotou. Tyto nelichotivé názory o upadající monarchii dále TGM dotvrdil v článku s řečnickým názvem Měli bychom se modlit za Františka Josefa? (s. 299–302).
Lidový císař?
Dnes i u nás značnou částí našich lidí nostalgicky vnímaný lidový císař (Volkskaiser) byl podroben prezidentovým nesmlouvavým postřehům: „V povaze rakouského Kaisera žádné ušlechtilé rysy nebyly. Byl to průměrný, lhostejný, tvrdý absolutistický monarcha postrádající lidskost. Počáteční léta jeho vlády byla poznamenána potlačením revoluce téměř ďábelským způsobem. Přikazoval veřejně mrskat slabé ženy. Potvrzoval popravy, které svědčily, že si naprosto nezaslouží být pověřen mocí. Ale rozsudky smrti, které tehdy podepisoval, nebyly ničím ve srovnání s těmi, které schválil v této válce.“ (s. 299). Od prosince 1914 v režii Vídně bylo k trestu smrti odsouzeno a popraveno 80 000 mužů a žen. „František Josef nikdy neodpouštěl. Znelíbit se mu znamenalo vystavit se jeho nelibosti na celý život a byl tak založen, že nemohl nikdy pochopit, jak může někdo s ním nesouhlasit, leda by byl ďáblem posedlý.“ (s. 299). Jeho vnějšková popularita byla založena na pochlebovačnosti, kšeftaření a obchodu pojitelným se jménem dynastie.
Kromě cara byl nejbohatší korunovanou hlavou v Evropě XIX. a počátku XX. století. Kde mohl, uvedl Masaryk, vyhnul se dobročinnosti. Konvenčně idylické líčení rázu jeho osobnosti se míjí s prokazatelnou skutečností. František Josef I. patřil mezi nepřátele lidského rodu. Přes zřejmou převahu černě v Masarykově líčení je nutné přiznat, že v zásadě úplně postihl nesporné absolutistické črty jeho povahy.
Svou proslulou zásadu pod zorným úhlem věčnosti TGM aplikoval na válečnou situaci na konci třetí roku první světové války (Sub specie aeternitatis, s. 315–318). „Myšlenky na smrt jsou úzce spojeny s posledními otázkami smyslu a hodnoty individuálního života a života společnosti. Můžeme odkrýt plán v životě jednotlivce nebo společnosti a v událostech dějin?“ (s. 315). Ve stati psané k 200. výročí úmrtí německého filozofa Gottfrieda Wilhelma Leibnize (1646–1716) zmínil otázku vyššího zacílení pangermanismu: „Pangermanismus není vlastně nic jiného než úsilí vybudovat soustavu teleologie války a lidské smrti,“ (s. 315, pangermáni se mj. prohlašovali za přímé pokračovatele středověké-novověké Svaté říše římské německého národa) tj., že se jedná o odpověď v kontextu potravy pro děla (Kanonenfutter), na niž byli degradovány miliony vojáků obou válčících stran.
Je to jiná cesta k zjištění odpovědi na otázku po zjištění příčiny a viníka války. V choulostivém postavení byly i církve vzhledem ke svým silným vazbám na zřízení a správu válčících států. V případě Rakousko-Uherska to byly stále jeho existující vazby na protireformaci. Obdobnými legendami je protknuto i ruské pravoslaví a ortodoxní (pravověrná) církev. Srovnatelně vyznívá i vnitřní duchovní uspořádání hohenzollernského Německa. Rakouský slovanský katolicismus je oproti oficiálnímu vídeňskému věroučnému pojetí blízkému dvoru vlastně zdravější „neboť se musí bránit silným husitským vzpomínkám a vyslovenému protiklerikálnímu (ne protináboženskému) hnutí.“ (s. 317). Ve válečném Rakousku byl katolicismus zneužíván pro cíle výhradně politické.
Předchozí díly: