Politolog Petr Drulák vysvětluje, proč nediplomatické jednání diplomatů není ani omyl a ani náhoda.
Diplomacie má tlumit konflikty. Diplomaté proto obvykle komunikují uměřeně a snaží se vyhýbat ostrým slovům. Pokud například nejvyšší političtí představitelé pronesou taková slova, která si druhá strana může vykládat jako nežádoucí obrat, pokouší se diplomaté vysvětlit, že vyřčená slova jsou vytrhávána z kontextu či chybně vykládána. Prostě omezují škody. Na druhou stranu občas se diplomatičtí profesionálové pustí do nediplomatické rétoriky. Vyjma případů profesionálního selhání jde buď o demonstraci síly nebo službu cizím zájmům.
Když před lety francouzský prezident Macron prohlásil, že NATO je ve stavu mozkové smrti a že Američané mohou představovat hrozbu Evropě, šli jeho diplomaté při napravování škod tak daleko, že je Macron musel veřejně napomenout. Když ke konci února prohlásil, že nevylučuje vyslání francouzských vojáků na Ukrajinu a zůstal sám, ujišťují, že Francie nic takového nechystá a varují před ruskou propagandou.
Na americkém ministru zahraničí Blinkenovi bylo loni vidět téměř fyzické utrpení, když prezident Biden po jinak celkem úspěšném setkání se Si Ťin-pchingem označil svého čínského protějška na tiskovce za „diktátora“. Blinken věděl, že Číňané dobře chápou, že zde nejde o politologickou úvahu nad odlišností amerického a čínského režimu, nýbrž o urážlivý výrok na jejich adresu. Ta část amerického aparátu, která má zájem na slušných vztazích s Pekingem, jistě v zákulisí Číňany ujišťovala, že nešlo o promyšlený útok, nýbrž další z Bidenových úletů.
Co když však diplomaté postupují opačně? Jsou situace, kdy diplomat může mít instrukci chovat se nediplomaticky, aby dostal druhou stranu pod tlak. Často tímto způsobem dávají najevo mocenskou převahu západní velvyslanci ve střední Evropě. Naposledy to udělal britský velvyslanec v Bratislavě, když veřejně poučoval premiéra Fica o Ukrajině. Když něco podobného dělal před lety americký velvyslanec v Praze, prezident Zeman dal najevo, že se s ním nehodlá bavit. Podobně odkázali do příslušných mezí amerického velvyslance v Budapešti.
Ale o pokusech velvyslanců demonstrovat sílu vědí své i v Berlíně. Před lety těžko vydýchávali aroganci, s níž je úkoloval Trumpův nominant Richard Grenell. Po ruské invazi na Ukrajinu zažili něco podobného od ukrajinského velvyslance Andreje Melnika. Veřejně urážel německé politické představitele, kteří nesouhlasili s neomezenou podporou Ukrajiny. Pokud by mu do plachet vanul pouze vítr z Kyjeva nic podobného by si dovolit nemohl, zakrátko by se stal v Německu nežádoucí osobou a balil by kufry. Melnik však věděl, že za ním stojí i Washington. Kufry musel sbalit, až když začal veřejně oslavovat Banderu. I Američané chápou, že v Německu, na rozdíl od takové Kanady či Pobaltí, zatím stále ještě nelze uctívat nacisty, byť by se jednalo o zasloužilé rusobijce.
Melnik, mezitím povýšený na náměstka ukrajinské diplomacie, obhajoval zájem své vlády za podpory ochranné velmoci. Ale jsou případy, kdy diplomaté svojí dobře propočítanou neomaleností zájem svého státu poškozují. Příčinou mohou být zájmy mocných ochránců, které v očích těchto diplomatů převažují nad vším. Sem nejspíše patří nedávný útok chorvatského ministra zahraničí Grliće-Radmana na srbského prezidenta Vučiće. Chorvatskému ministrovi vadil srbský přístup k Ukrajině a Vučiće označil za ruského satelita, který si bude muset vybrat mezi Evropou a Ruskem. Připomíná to neslavný výpad slovenského ministra zahraničí Káčera proti Orbánovi loni v únoru. Nejprve tvrdil, že Maďarsko si nárokuje kus Ukrajiny a pak se dokonce na adresu sousedů vyjádřil vulgárně.
Oba případy jsou jako přes kopírák. Káčer i Grlić-Radman jsou diplomaty s velvyslaneckou zkušeností, věděli, co dělají. Na svých diplomatických misí byli socializováni do západních struktur, Chorvat v Berlíně, Slovák ve Washingtonu. Oba nevyprovokovaně zaútočili na sousední stát kvůli postoji k Ukrajině tedy otázce, která se sousedských vztahů netýká, ale která patří k hlavním zájmům Washingtonu v regionu. V obou případech cílili na politiky, kteří Washingtonu dlouhodobě leží v žaludku. V obou případech poškodili křehký sousedský vztah, který jejich předchůdci usilovně budovali. Nejednali jako svéprávní zástupci svéprávných vlád, nýbrž jako američtí agenti.
Na celé věci neznepokojuje nejvíce to, že Američané mají ve střední Evropě na důležitých místech své lidi, to na půdě atlantického impéria nepřekvapuje. Znepokojivý je směr, kterým se jejich loutky pohybují. Když v devadesátých letech Američané do střední Evropy přicházejí, dávají jasně najevo, že zde chtějí stabilitu a žádné lokální konflikty. Tlačí na urovnání sousedských sporů. Dnes se to obrací opačným směrem. A to je vážnější problém než nediplomatičtí diplomaté.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen ke sdílení na další weby.