Ladislav Zelinka píše, že válka se snadno a rychle může stát nejen špatně zkrotitelným monstrem, ale ještě se některým politikům hodí… třeba k řešení problémů doma.
Lidé si většinou válku nepřejí. V hlubině jejich psychiky totiž válka představuje stav, kdy lidské bytosti přestávají být lidmi – ztrácejí svou svobodnou vůli a redukují se na pouhý prvek množiny, mechanickou součástku vykonávající určenou operaci. Všechny ostatní válečné hrůzy jsou pak jen vnějšími projevy tohoto odlidštění. A s těmi nesouhlasí lidské vědomí, zatímco s jejich hlubinnou příčinou se pere podvědomí. Přesto války byly, jsou a budou. Mechanismus jejich vzniku totiž v sobě máme zabudovaný stejně hluboko, jako odpor vůči nim. Právě v současnosti si to, bohužel, můžeme ověřit v přímém přenosu.
Na začátku je (jako obvykle) naprostý odpor k válečnému řešení jakýchkoli konfliktů. Bez ohledu na konkrétní století či tisíciletí, ve kterém se příslušný děj odehrává, se veřejné mínění shoduje na tom, že oproti našim primitivním předkům, my neklesneme k tupému násilí, ale budeme postupovat kulturně a v duchu všeobecně přijatých humanistických zásad. A kdo by našemu mírovému úsilí netleskal dostatečně intenzivně, je válečný štváč.
Pak ale (na potvoru) někde nějaká válka vypukne a setká se – jak jinak – se všeobecným odsouzením a opovržením. Následná hysterie zcela překryje jakékoli pokusy o racionalitu a vše se soustředí na vnější/jevovou stránku. Čím marginálnější a nahodilejší projevy nastalého konfliktu, tím větší titulky v novinách. Zanedlouho se podaří vytvořit situaci, kdy jsou sice všichni stále proti jakékoli válce, avšak s jednou konkrétní výjimkou. Neboť v právě probíhajícím konfliktu byly tak flagrantně a nelidsky porušeny všechny lidské/humanitární principy a zásady, že není jiné cesty, než nepřítele vojensky porazit a zničit.
Přímo „přes kopírák“ se okamžitě rozšíří duševní adaptační mechanismus, mající za cíl koexistenci takovýchto dvou protichůdných myšlenkových procesů v jednom mozku umožnit. Nepřítel je odlidštěn a přejmenován (zájmeno „to“, označení „švábi“ atp.). A všechno zlo je naloženo na jeho záda – včetně nepřízně počasí, klimatických změn a zejména plodů našich vlastních blbostí. Lidem se tak, paradoxně, uleví. Je sice válka, ale nebojuje se proti konkrétním lidem, ale proti abstraktnímu nelidskému „tomu“ (švábům, zrůdám a jim podobným) a na jejím konci bude ráj a blahobyt.
Po té ale dojde na lámání chleba. Pokud dotyčná válka rychle neskončí, začnou chybět lidé (na boj i jako kanónenfutr) a peníze, resp. hmotné statky, jež válka požrala. V modelech milovníků naivní demokracie a liberální ekonomiky by v tu chvíli měli obyvatelé/voliči dospět k závěru, že tudy cesta nevede. Že za měsíc, kvartál či za rok se situace moc nezmění, ale mrtvých lidí a promrhaných prostředků bude čím dál víc – a zbytečně. A měli by vyjádřit svou vůli – nejlépe ve volbách. Jenže to se (se železnou pravidelností) neděje. Právě v takovém okamžiku běs války nabízí cestu do pekla širokou, krásně umetenou a osvětlenou 24/365.
Poznenáhlu totiž začnou různé zájmové skupiny zjišťovat, že ta válka se jim vlastně může hodit do krámu. Zákeřné je na tom, že jejich zájmy jsou od válek jako takových mnohdy na hony vzdálené a pupeční šňůra, která je s nimi spojuje, se táhne kdesi skrytě a skoro nikdo si ji neuvědomuje. A opět se s železnou pravidelností tyto postupně se vynořující zájmy začnou potkávat pod společným deštníkem s nápisem „Si vis pacem, para bellum!“ (Chceš-li mír, připravuj válku!).
Právě v této etapě se nakonec rozhodne, zda válka skončí nebo bude pokračovat – ale nikoli z důvodů ideových, nýbrž proto, že (nejprve některým, pak mnoha dalším a nakonec všem) se to mocensko-ekonomicko-politicky hodí do krámu. Teď prosím nikterak nenarážím na vojensko-průmyslový komplex USA, který už má tuto zlomovou etapu dávno za sebou a bez nějakého běžícího vojenského konfliktu už není schopen existovat. Řeč je o jiných subjektech – kupř. o zemích, jež byly dlouhá desetiletí schopny fungovat bez válčení.
Co třeba taková Francie? Země ekonomicky příliš nekvetoucí, erodovaná zevnitř nezvládnutou imigrací a s tím spojenou vnitropolitickou krizí (navíc ji teď vypakovali z Nigeru a odstřihli od levného uranu). Na první pohled by si vlastně žádnou válku ani neměla dovolit – peníze v rozpočtu jako obvykle chybějí a o bojeschopnosti a loajalitě muslimských branců lze pochybovat. Ale tu máš, čerte, kropáč! Patron Francie – Svatý Diviš (Saint-Denis) spolu s Johankou z Arku prezidentským poradcům našeptali spásonosné řešení, už tolikrát vyzkoušené v dějinách. Začněte zbrojit!
Jestliže stojíme na prahu „Svaté války“, nikdo se nepozastaví nad tím, že se všechny použitelné peníze (a hlavně ty, který si na to lze půjčit) nalijí do zbrojního průmyslu. Samozřejmě, že národního – galský kohout není takový blbec jako český lev, aby si objednával nějaká vozítka Bushman v Austrálii. Peníze, proteklé skrze vojenský průmysl, nakopnou domácí ekonomiku, sníží nezaměstnanost a vezmou vítr z plachet Le Penovic famílii. A volby budou v suchu. Takže – i kdyby od zítřka zavládl světový mír – Francie už to má nalinkované. Ledaže by snad Macronovci ony příští volby projeli a ti poplivaní „národovci“ našli jiný „tahák na voliče“. Ale spíše se dá očekávat, že nenajdou, resp. nebudou hledat příliš intenzivně. Když už to Saint-Denis nadělil… no, nevyužijte toho.
Je jen otázkou času, než podobné procesy naskočí v dalších a dalších zemích. Protože využít „para bellum“ pro řešení čistě vnitro ekonomicko-politických problémů je recept tisíckrát osvědčený. Tedy, až na ty konce…
Proto bych se chtěl připojit k těm, kdo vidí ve válkách zlo a nebezpečí nejen pro jejich přímé účastníky, ale i pro zbytek světa. Možná, že je to už s křížkem po funuse. Možná je to hlas volajícího na poušti. Ale přesto – zastavte to, prosím!