Politolog Petr Drulák se zamýšlí nad sérií diplomatických a politických chyb, kterých se americký prezident Trump v poslední době dopustil.
Donald Trump v loňském roce nastupuje do Bílého domu jako mírotvůrce, vyjednavač a bojovník za americký zájem, který rozbíjí globální sítě kontroly informací a propagandy. Nejsou to jen slova. V prvním půlroce se na několika místech planety pokouší o zprostředkování mírových jednání, osm válek sice neukončil, jak se chlubí, ale samotné úsilí si zaslouží uznání. Také dojednává propuštění rukojmích držených Hamásem a obnovuje vztahy s Ruskem. A propagandistický kolos ochromuje odseknutím peněz pro USAID a nevládky.
Kontrast s dneškem nemůže být větší. Bez obhajitelného důvodu spustil či se nechal zatáhnout do mimořádně nebezpečné války s Íránem, jeho pokusy o vyjednávání budí posměch a propagandistické struktury polévá živou vodou. Zdrcující je zejména absence schopnosti vyjednávat, na níž si Trump tak zakládá, a sázka na lži a manipulace, z nichž léta oprávněně obviňuje své nepřátele.
Trump měl pravdu, když soudil, že vyjednávání je zvláštní umění, kterým vládní úředníci a experti obvykle nedisponují. Ale chybí i jeho důvěrníkům, které vyslal do pole vyjednávat s Ruskem, Íránem a Izraelem. Vedoucí duo vyjednavačů, tvořené Trumpovým kamarádem Witkoffem a zetěm Kushnerem, jimž příležitostně asistují ministři Rubio a Bessent, zaznamenává katastrofální výsledky.
V případě Ruska a Íránu se Trumpova administrativa dopouští dvou stejných chyb. Za prvé, ani po intenzivní komunikaci s druhou stranou nechápou její základní motivy a zájmy. Předkládají pak návrhy, které hned na první pohled nedávají smysl. Patnáctibodový plán kapitulace a odzbrojení je dnes pro Írán stejně nepřijatelný jako byly pro Rusko loňské návrhy na příměří. Washington je předkládal navzdory tomu, Rusko opakovaně dávalo najevo, že o příměří nestojí a chce jednat o podmínkách míru.
Druhou chybou jsou činy, které si druhá strana nutně vyloží jako věrolomnost a doklad, že s Trumpem nemá smysl jednat. Krátce potom, co Washington přichází v prosinci s osmadvacetibodovým mírovým plánem k Ukrajině, který konečně představuje realistický základ pro mírová jednání, dochází k vánočnímu útoku na Putinovu valdajskou rezidenci, který v Moskvě vyhodnocují jako pokus o atentát. Útok sice přichází z Ukrajiny, ale Rusové podezírají také západní zpravodajské služby včetně Američanů. Oznamují přehodnocení přístupu k mírovým jednáním. Podobně den potom, kdy Írán nabídne USA v Ženevě nečekané ústupky, které ocení jak ománští prostředníci, tak i britští pozorovatelé, zahájí Američané s Izraelci útok, jehož obětí se stává nejvyšší duchovní vůdce a další špičky íránské politiky. Těžko jednat s někým, kdo na vyhlídky na dohodu reaguje likvidací svého protějšku.
S Izraelem dochází k jiné chybě. Zatímco ruské a íránské pozice Američané spíš ignorují, k těm izraelským jsou až příliš vnímaví. V podstatě je přejímají, a to i na úkor vlastních zájmů. Ale není se co divit, když tři ze čtyř zmíněných představitelů, Witkoff, Kushner, Bessent, jsou židovští miliardáři a přesvědčení sionisté a čtvrtý, Rubio, oportunista, kterého proizraelská lobby Trumpovi do administrativy vnutila. Příklon k netanjahuovskému extrémismu je odvrací nejen od vyhlášeného cíle věnovat Blízkému východu daleko méně strategické pozornosti než v minulosti, ale také od možnosti v tomto regionu diplomaticky působit.
Čím větší jsou zahraničněpolitické neúspěchy, tím větší je potřeba propagandy, která je přemaluje na velká diplomatická vítězství. Před několika dny jsme svědky absurdní situace, kdy si Trump podle všeho vymyslel jednání s Íránem. Označoval je za plodná, čímž odůvodňoval, proč navzdory vlastním výhrůžkám neudeří na nejcitlivější íránské cíle. Ale nikdo jiný o jednáních neslyšel a samotný Írán popíral, že by se vedla. Když vyšlo najevo, že nejspíše blufuje, oznámil, že USA už nad Íránem zvítězily, ale současně se vrátil k předchozím výhrůžkám. I kovaní Trumpovci byli znejistěni.
Ve Washingtonu zjišťují, že k propagandě je třeba přistupovat systematicky. Ministr Rubio minulý týden v tomto duchu zaúkoloval všechny americké ambasády. Diplomaté mají podle instrukce bojovat proti nepřátelským sdělením a nabízet schválené informace, což se ve veřejné diplomacii běžně dělá. Mají však také odhalovat nepřátelské chování a propagovat „americký příběh“ zapojením místních influencerů a akademiků, aby to budilo dojem místní iniciativy spíše než centrálně řízené kampaně.
Diplomatům se rovněž doporučuje Muskova síť X a spolupráce s odborem pro psychologické operace na americkém ministerstvu války, což už jde hodně daleko za obvyklou veřejnou diplomacii. Na samotné ministerstvo zahraničí nastupuje nová náměstkyně pro veřejnou diplomacii Sarah Rogersová, která se hodlá naplno věnovat boji s „antiamerickou propagandou“. Ve Washingtonu by asi nejraději oživili programy a instituce globální propagandy, které loni s takovou slávou rušili. Uvidíme, zda se pod novými názvy vrátí staré struktury.
Američany v propagandě nelze podceňovat. Od dob Edwarda Bernayse, zakladatele public relations a úspěšného tvůrce řady byznysových i politických kampaní, ji nikdo jiný nezvládá s takovým přehledem jako oni. Ale některá selhání ani sebelepší propaganda nezakryje. Pokud Trump radikálně nepřehodnotí svůj přístup ke spojencům i rivalům, vlastní chyby ho brzy doženou. Nejpozději letos na podzim u kongresových voleb.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!