Zatímco Sudetoněmecký landsmanšaft ztrácí někdejší politickou váhu, téma odsunu a „vyrovnání“ se stále vrací v domácích sporech. Co dnes opravdu zatěžuje česko-německé vztahy a co na to levice, se ptá Jiří Málek.
Autor došel k závěru, že je potřeba přilít trochu oleje do ohně, do česko-německé reality. Proč? Představte si, že k nám přijedou „sudeťáci“! Budou poprvé od války u nás slavit svatodušní svátky, tentokrát v Brně. Takže je nejvyšší čas to dále rozvířit. Ale pojďme „in medias res“!
Zde je několik základních autorských tezí:
- Nic nezatěžuje česko-německé vztahy jako aktivity (letos dokonce v moravském Brně, pravda, kdysi se o něm říkalo, že je německé) Sudetendeutsche Landsmanschaft (česky: Sudetoněmecké krajanské sdružení, dále jen SdL). Skutečně?
- Česko-německé vztahy by potřebovaly „zlepšit“ nebo opravit“. V čem?
- Tato problematika je záležitostí levice. Opravdu?
Přesuny obyvatel po druhé světové válce a jejich důsledky
A nyní podrobněji. Jaká je vlastně role SdL v současnosti? Je skutečně hybatelem česko-německých vztahů? Nejdříve si odpovězme, jak to vlastně vidí česká společnost. Zdá se, že to tak ve své většině nevnímá. Pro část hlavně mladší generace, té, která se v „dějinách“ (ani z doby před necelými sto lety) moc nevyzná a považuje za realitu to, co je jí předkládáno na sítích, v médiích, je to „něco“, ale neví co. Jen velmi neurčitě si uvědomuje vztah minulosti a současnosti, historické souvislosti, a naopak diskontinuitu a tak dále. Může nás uklidnit, že ani za „kopečky“ na tom nejsou o mnoho lépe.
V našem případě je takovým historickým kamenem, o který se zakopává, odsun, vyhnání či vysídlení (každý, nechť si vybere pojem podle politické chuti). Abychom to viděli v širších souvislostech, tak druhá světová válka „pohnula“ 30 miliony lidí v Evropě. Ti změnili po válce svá sídla, opustili své domovy, ztratili své kořeny a hledali nové. Část z nich dobrovolně či „dobrovolně“ (jako Němci usazení v obsazených územích na Východě, kdy logicky museli utéci spolu s ustupující německou armádou), větší část ale nedobrovolně, pod tlakem. „Už Hitlerova politika přesídlování německého obyvatelstva i dalších národů dávala tušit, jak se s Němci po válce bude zacházet.“ Takto to uvedl Tymothy Snyder, americký historik a určitě žádný „komunista“. Takových přesunutých lidí bylo nejvíce z Německa. Dále se jednalo o Maďary, Rumuny, ale rovněž o předválečné obyvatele SSSR. Část přesunů byla provedena na základě rozhodnutí vítězných mocností, velké množství lidí šlo bez nějakého „vyššího“ pokynu, spontánně.
V bývalém Československu se jednalo asi o 3 miliony lidí, především německých obyvatel tzv. Sudet, také ale tzv. karpatských Němců a Maďarů ze Slovenska. Odsun byl dlouhodobým názorem exilové čs. vlády, ale nijak nebyl v rozporu s vítězi, kteří ho potvrdili během Postupimské konference. Z Němců 2 miliony odešlo do „americké“ zóny, zbytek potom do „sovětské“. I když se to zdá jako ohromné číslo, je to „jen“ 10 % z „poválečného pohybu“. Pro srovnání původně německých území, která byla vítěznými mocnostmi poskytnuta Polsku jako náhrada za „východní“ polská území až po novou západní hranici (Odra-Nisa, ale i z Východního Pruska) to bylo 3,3 milionu původně německých osob, z nich okolo 60 % odešlo do „americké“ zóny. A jen malý přídavek: Z bývalé československé Podkarpatské Rusi (nyní Zakarpatská Ukrajina) byli přesunuti Lemkové (rusínské etnikum) částečně do tehdy „volného“ západního Polska, další na Ukrajinu a USA a někteří do ČSR. Podíváme-li se na obraz z hlediska celé Evropy, pak náš český problém by byl „evropsky“ docela významný, ne však kvantitou.
Co je ale důležité, je vědomí, že nejde o nějakou minulou a překonanou „praxi“, která se již nepromítá do současné reality. Etnické přesuny, včetně čistek, jsou efektivní i v současnosti. I když ne tak často v Evropě. Nicméně také naši blízcí spojenci a přátelé, např. na Blízkém Východě, čistí území, jen se práší. A neděje se to nejen tam, ale například také v Súdánu a jinde v Africe. Při této příležitosti se chce říci, že naši Brňáci z Meeting Brno vidí tak akorát do Pohořelic. Také jsme již dlouho neslyšeli o „historií osvědčenou praxi“, která tak efektivně etnicky přerovnávala území bývalé Jugoslávie i pod demokratickou patronací EU. Pověstná byla třeba likvidace tzv. Srbské Krajiny, která je dnes součástí Chorvatska. Bylo tam vyhnáno 250 tisíc Srbů. Pamětníci si vzpomenou i na termín „humanitární bombardování“. Bylo to připisováno Václavu Havlovi. Ten to odmítal. Asi platí, že ne vždy co na mysli musí být i na jazyku. Totiž nikdy se proti takovému bombardování ani náznakem nevyjádřil. Také žádná z válčících stran se nějakými humanistickými ohledy nezatěžovala a ani bytostným humanistům v EU i v jejím okolí (jako tehdy u nás, čekatelů do EU) to nevadilo, snad jen některým podezřelým levičákům.
Vést odborné, hlubokomyslné diskuse o odsunu, vyhnání či (méně expresivnímu) vysídlení z období 1945–1948 lze dlouho a určitě to bude mít ještě řadu výstupů, vědeckých i nevědeckých, či přímo hrubě propagandistických nebo bulvárních. Co tato událost znamená pro naši současnost?
Fakticky nic moc. Zmiňované odpuštění, vyrovnání se s minulostí, náprava křivd i z úst nejvznešenějších, ať již z kruhů politických, aktivistických či církevních, nijak výrazně nedopadá na úrodnou půdu. Toto vyrovnání mezi německým a českým etnikem daleko více probíhá v Kauflandech, REWE či Lidlu na německé straně u regálů s poněkud lepším i levnějším německým zbožím nebo naopak v českých službách jako jsou kosmetické, kadeřnické a jiné, či u českých zubařů nebo v hospodách. A to nemluvě o českých benzinkách. A také naši pendleři (i ti velmi vzdělaní, jako lékaři) jsou v drtivé většině spokojeni s jejich německými zaměstnavateli, a hlavně s německými platy. A asi také není salonfähig mluvit negativně o německé kolonizaci v takové Mladé Boleslavi nebo v podnicích jako je Bosch nebo Siemens.
Provedeme-li „historické“ srovnání, představme si, že koncem 19. století vážně řešíme hříchy, kterých se dopustili účastníci Vídeňského kongresu po napoleonských válkách (1814-1815), kdy se porcovala Evropa podle přání tehdejších vítězů od Waterloo. To ale neznamená, že určité části historie nelze podle současné (!) potřeby vytahovat. Po napoleonských válkách se během let někteří tehdejší spojenci střetli ve válkách. Prusko-rakouská válka v bitvě u Sadové, druhé největší bitvě 19. století po bitvě u Lipska, stála jen na rakouské straně více než 8000 ztrát a 22 tisíc zajatých. A za padesát let z obou protivníků byli spojenci až do poněkud trudného konce v roce 1918. Od roku 1945 také došlo k řadě událostí a Německo (to západní) nakonec stálo na straně „vítězů“ studené války a tehdejší ČSSR byla v bloku, který byl poražen (i když to tak nevypadalo). A vítězové žádné „staré“ reparace neplatí! Německo, přesněji řečeno jeho podniky, si před koncem století vypořádalo své závazky vůči obětem holokaustu a osobám totálně nasazených na práci v Třetí říši. Ne proto, že si uvědomilo svoji morální odpovědnost, ale protože to poněkud „kazilo kšeft“ a chtěla-li být SRN významným hráčem v G7, pak to jinak nešlo. Tímto krokem také byla pozitivně ovlivněna i mocná lobby na Wall Streetu, či v londýnském City (s výrazným vlivem židovského elementu a jeho organizací). Proto volání po německých reparací, jak slyšíme z Polska nebo i u nás, je sice vlastenecké, ale k ničemu. V situaci, kdy jedna třetina našeho zahraničního obchodu se realizuje s Německem, to nejspíše ovoce nepřinese. To, co bychom měli a chtěli získat od významné sousední evropské mocnosti, je něco jiného. Nejlepší by bylo se přesunout (se souhlasem a podporou SRN) do polohy, kdy třeba jen v některých segmentech budeme rovnocenným partnerem. V praxi by to mělo znamenat trvalé zahraničně politické úsilí hlavně ve vztahu k Německu o určité „zrovnoprávnění“ v ekonomické sféře. Krátce řečeno, o přesun do pozice rovnoprávnějšího a méně submisivního (subdodavatelského) partnera.
V období po únoru 1948 se vztahy s NDR řídily jinými pravidly, šlo o „socialistický internacionalismus“ a otázka nějakých „reparací“ se neotvírala, tehdy šlo o třídní solidaritu, protože jsme byli již třídními bratry. To se v praxi projevovalo i oblíbenou nákupní turistikou tu do Drážďan, tu opačně do českých lázní a slovenských hor. Válečné dědictví sice nezmizelo, ale v tehdejší realitě ve vztazích mezi ČSSR a NDR to vůbec nebylo na stole. Vztahy s odsunutými, vysídlenými mnohdy zužujeme jen na Německo. Část bývalého československého německého etnika odešla i do Rakouska. I tam působí sdružení původně vysídlených. Zde ale jsou velmi málo politicky vlivní a nikdy nehráli takovou vnitrostátní politickou roli jako v Německu. Jsou a vždy byli svým způsobem militantnější (a mají nejspíše blíže k radikální pravici), ale česko-rakouské vztahy neovlivňují (i když by určitě chtěli).
Jakou dnes roli hraje SdL?
Vraťme se k SdL. Kde jsou ty doby, kdy tento subjekt byl schopen hýbat přinejmenším bavorskou politikou a jeho protektoři z německé vlády, především však z Bavorska, se museli podle toho k němu tak chovat, protože jeho hlasy o nich ve volbách relevantně rozhodovaly. Ale „čo bolo, to bolo“. Malé dokreslení. Za jedno z největších koncentrací vysídlených v Bavorsku (a možná v celém Německu) lze považovat město Kaufbeuren. Sem přišla velká skupina bývalých obyvatel českého Jablonce nad Nisou. Bavorsko zde postupně vybudovalo celou novou čtvrť Neu Gablonz (v r. 1965 zde žilo 17 695 obyvatel, celé město mělo cca 40 tisíc obyvatel). A jak to vypadá v roce 2026?
Nejspíše neviditelně, protože v posledních komunálních volbách v této části města vyhrála CSU, stejně jako v celém městě i v Bavorsku (26 %). AfD posílila a je třetí, ale řádově se nelišila od jiných částí města. Stabilní Zelení se umístili jako druhá nejsilnější strana. Oslabili sociální demokraté (jako všude), ale v městské radě (i hlasy z této čtvrti) je i Die Linke a uskupení Sahry Wagenknechtové po jednom křesle. Takže je to dnes už takové standardní bavorské město.
SdL už není to co bývala. Dovede zorganizovat národopisnou slavnost, zavzpomínat si na „starou vlast“, Vaterland, obléknout se do kroje, připomenout si sousedy, případně si někteří zanadávají na „hrozné Tschechei“ (zvláště po několika pivech). Ale politiku i česko-německé vztahy ovlivňují stále méně. Potřebuje-li zemský prezident (z CDU) „zachránit“ pracovní místa ve spolkové zemi v podniku vlastněných shodou okolností Agrofertem, tak se vypraví na jednání do Prahy a určitě si sebou nebere okrojované členy SdL. Že časy se mění lze doložit i v mnoha dalších oblastech, třeba na příkladu takového Hanse Globkea. Byl to významný hráč poválečné západoněmecké politiky, který v té době stál po boku (skutečně velmi blízko) prvního spolkového kancléře Konrada Adenauera. Dnes by si ani neškrtl, protože už tu jsou „noví lidé“. Tehdy byl „nepostradatelným“ člověkem se vskutku dialektickou minulostí – pracoval po prohrané první světové válce na ministerstvech vnitra, pokračoval i za nacistického režimu v říšském ministerstvu. Mimo jiné tu spoluformuloval tzv. norimberské rasové zákony. Po další prohrané válce se zapojil do demokratizačního procesu budování demokratického (?) Západního Německa jako státní sekretář spolkového kancléřství, kde působil až do 60. let minulého století. Drobné problémy mu dělali ti za železnou oponou, kteří neúnavně připomínali jeho nacistickou minulost. Ale (západo)německá demokracie to ustála. V době norimberských procesů byl svědkem obhajoby i obžaloby.
Ale podívejme se i do vojenství. Brzy po vzniku NATO byli do významných velitelských funkcí této organizace povoláni také důstojníci nového Bundeswehru, dříve bývalého Wehrmachtu. Ti prokázali své vojenské schopnosti už při bránění postupu spojeneckých sil od Normandie do centra německé Říše a postupujícím jednotkám působili citlivé ztráty. Ale i v NLA NDR se uplatňovaly válečné zkušenosti a maršál Paulus (ten od Stalingradu) přednášel na Vysoké policejní škole NDR v Drážďanech. Dnes, kdy je již dostatek nových generací a došlo ke generační výměně, jsou staří kádři mimo hru. A to mimo jiné vede k tomu, že ještě nedávno byl souzen strážný v koncentračním táboře, kterému v době služby bylo cca 17 let a tomu se to narovnalo v plné míře, aby bylo „spravedlnosti“ učiněno zadost. Týká se to i těch, kteří z velmi pragmatických důvodů trestat dříve nebylo vhodné a účelné (a vlastně ani možné). Měl smůlu, žil moc dlouho. Tyto příklady nejsou jen historií. I my z naší relativně nedávné minulosti víme, že efektivní využití použitelných (staro)nových kádrů není tak vzácné a také, že teď teprve je čas „trestat“ čtyřicet let staré hříchy (tedy u těch, kdo se dožili), protože to nepřivede k žádným významnějším politickým problémům.
Česko-německé vztahy dnes: ani špatné, ani výborné
Odsun byl mnohovrstevný proces. Z poválečného Československa odešlo na 3 miliony lidí, ale byla i část původně německé populace, která by také ráda odešla, ale Československo si nemohlo dovolit odchod všech specialistů a profesí, bez kterých by ekonomika (hlavně v pohraničí) měla velké problémy. Těch bylo podle odhadu možná až téměř půl milionu. Část etnických Němců, která po roce 1948 zůstala v ČSR většinou odešla počátkem 60. let. Jeden zajímavý poznatek udělal sociologický výzkum, který publikovala IDEA CERGE-IE (2022). Z něj vyplynulo, že způsob odsunu se lišil podle toho, kdo příslušné území osvobodil. V části, kde byla americká armáda, byl odsun „měkčí“, (údajně) více se rozlišovalo mezi „sympatizanty nacistického režimu a antifašisty“ v první fáze tzv. násilného odsunu. V další fázi organizovaného odsunu Rudá armáda na svém teritoriu rekrutovala sudetské antifašisty především pro vytvoření komunistické struktury v jejich německé zóně (později přetvořenou na NDR).
Během let došlo k asimilaci. V roce 1950 se k německé národnosti přihlásilo jen 160 tisíc občanů Československa a v roce 2001 již pouze necelých 40 tisíc. Jak se to vše projevilo? Studie uvádí, že: „Výsledky svobodných parlamentních voleb po roce 1993 shodně ukazují na vyšší voličskou podporu KSČM v částech Sudet osvobozených americkou armádou. Na každých deset nevysídlených antifašistů dnes připadají navíc 3-4 hlasy pro KSČM. U podpory ostatních současných stran, včetně středo-levicové ČSSD, se podobný efekt neprokazuje. Z dat obecních voleb mezi lety 1994-2018 bylo zjištěno, že v části Sudet s větším podílem antifašistů je pravděpodobnost existence aktivní buňky KSČM v obci o 12 % větší“. Určitě zajímavé.
SdL se také musí starat o „pobyt na slunci“. K tomu hledá spojence i u nás. Ale čísla hovoří o tom, že česko-německé vztahy jsou v podstatě bezproblémové. Ani přehnaná láska a obdiv, ani přesný opak. V roce 2023 bylo Německo ve středu hodnocení různých států ze strany českého obyvatelstva. Sympatie projevovalo Německu 50 % našich občanů, „ani-ani“ 26 %, nesympatie 15 % a zbytek „nevěděl“. Školním hodnocením by to vyjádřila známka 2,45. Nejlepší bylo Slovensko s 1,80, těsně před Německem byla například Francie 2,43, za ním Maďarsko s 2,66. Horší trojku měl i Izrael (3,26) nebo Ukrajina (3,45). Také ze strany Němců nejsme na tom ani výborně ani špatně. Spíše se zdá, že pro naše sousedy jsme daleko méně viditelní, než je to naopak.
Je tedy možno vidět, že vše je složitější, než to vidí třeba Meeting Brno či kritici květnového setkání SdL v Brně. Stavět svoji politiku získávání širší odezvy politických aktivit svých stran a hnutí mezi českou společností cestou vymezování se k aktivitám vysídlených Němců, se zatím moc nejeví jako efektivní ani taktika ani strategie. Naopak se toto „odvedení pozornosti“ od podstatnějších otázek a problémů česko-německých vztahů a těch především v širších souvislostech EU (kdo bude v EU dominovat, kdo „povede“ unijní Evropu) vyplácí politickému mainstreamu. Je jasné, že Německo si přeje „klid“ na svém zadním dvorku. Je pro to ochotno i něco udělat a obětovat. Ale určitě kvůli tomu nebude platit nějaké „reparace“. Má a v blízké budoucnosti bude mít více problémů a starostí s partnerem, jehož váha je ve srovnání s ČR daleko větší, s Polskem (je naším třetím největším obchodním partnerem a dynamicky se rozvíjí). Pro naši zahraniční politiku to znamená, že se na tom dá určitým způsobem vydělat, ale také nás tyto těžké váhy mohou převálcovat. Středoevropský prostor je v mnoha oblastech, jako je energetika, dopravní koridory, udržitelnost životního prostředí a mnoho dalšího důležitou součástí celoevropského řešení, ale také zdroj mnoha „nesouladů“ s bruselskou administrativou. A hledání spřízněných velkých hráčů je velmi citlivým úkolem. O česko-německých vztazích se rozhoduje v Berlíně, ve vládních kruzích i hospodářském zázemí německého státu, kam hlas vysídlenců dolehne jen výjimečně. Do těchto vztahů vstupuje i „Brusel“ se všemi složitostmi vztahů a zájmů. A v nich organizace přesídlenců jsou skutečně marginální a maximálně použitelné jako jeden z mnoha nástrojů, hlavně propagandistických (třeba i nátlaku).
Levicový pohled
Jak se k tomu všemu staví levice na obou stranách hranice? V českém případě lze říci, že určitou trvalejší pozornost věnují česko-německým vztahům i jejich historii sociální demokraté. Pravidelně přinášejí do českého levicového prostředí historické práce a analýzy. Lze například připomenout vydání životopisu kdysi významného československého sociálně demokratického funkcionáře Wenzela Jaksche, posléze jednoho z předních funkcionářů SdL v 60. letech. V ČR aktivně působí sociálně demokratická německá Nadace Fridricha Eberta, jenž publikuje, uvádí zajímavé německé publikace, zve zajímavé německé hosty a spolupracuje s Masarykovou demokratickou akademií. Ostatní levicové struktury v Česku a v Německu se tváří, jako by vzájemně neexistovaly. Radikální levičáci, kteří jsou blízko KSČM (ale nejedná se jen o „komunisty“) jsou schopni se jednou za čas sejít na protestní demonstraci, ale například na hlubší historické analýzy (např. německá část předválečné KSČ byla velmi významnou složkou strany) nejsou síly nebo chuť. Nepokládají si na příklad takové otázky jako, co se stalo v předválečném dělnickém hnutí, když v mostecké stávce (jediné úspěšné stávce ve Velké krizi v Evropě) většinu stávkujících tvořili němečtí obyvatelé Sudet a měli podporu celé ČSR a pak jen za pár let většinově podporovali separatistické německé subjekty (jako byla Sudetendeutsche Partei) a mnozí z nich oslavovali připojení k Říši po Mnichovu v roce 1938? Kde došlo k chybě a kde ji udělala československá levice?
A co současnost? V posledních desetiletí bylo vzájemné setkávání takových subjektů jako KSČM a Die Linke (Levice) velmi vzácné, o nějakých politických diskusí a hledání kooperace například v rámci evropských levicových struktur jako je Transform, strana Evropská levice se v posledním desetiletí téměř nedá mluvit. V další části německé levice je tato problematika neviditelná a přehlížená. KSČM sice považuje v Německu za svého partnera DKP (Německou komunistickou stranu), jedná se ale o výrazně marginální německý politický subjekt. Některé naše levicové stranické organizace (hlavně v pohraniční oblasti) sice udržují více či méně sporadické kontakty a „družbu“ s německými nebo rakouskými partnery (v Die Linke, KPÖ), ale bez jakékoliv podpory z vyšších stranických struktur po obou stranách hranic. Německá levice (Die Linke) v Praze sice má tykadlo její Nadace Rosy Luxemburgové, ale o její existenci a místní činnosti ví jen skuteční fajnšmekři. Pokud se nenajdou pragmatické přístupy ke komunikaci levičáků přes hranici a o tom, co by chtěla a měla levice společně řešit či diskutovat, pak té české levici zbude jen čas od času si na komorním shromáždění připomenout 15. březen a vznik protektorátu nebo vyjádřit další vážnou „kritiku aktivit SdL a dalších revanšistů“ v Česku. To ovšem dá smysl existenci takovým organizacím jako je Meeting Brno, které se budou snažit prokázat, že jako neziskovka peníze skutečně potřebují, aby postavili hráz „komunistům“. Nicméně velká většina našeho národa si čas od času pojede nakoupit za kopce nebo ti, kteří mohou, si pojedou vydělat do Německa.
A co němečtí sousedé sousedů? Zdá se, že levicové síly si tam vystačí samy se svými problémy. Takže širší přinejmenším středoevropské souvislosti nechají jiným německým politickým silám. Pak se ovšem mohou divit, kde se bere taková podpora politickým subjektům jako je AfD i z Česka (a dokonce od těch, kteří jsou levičáci). Je to dosti krátkozraké. Německé vládní struktury však velmi promyšleně uplatňují německou zahraničně politickou strategii a její koordinaci svými diplomatickými zastoupeními bez ohledu na to, o jaký se jedná místní konkrétní německý subjekt v cizině (jedno zda zprava či zleva). Není to ale levicový zájem, je to zájem vládnoucích německých struktur. Snad i levice procitne a bude hledat cesty k sobě a ne důvody, proč se vzájemně přes kopečky nebavit. Možná by to chtělo v českém případě vedle proklamovaného vlastenectví také trochu levicového internacionalismu a na německé straně zase méně ostentativního nezájmu ohledně toho, co se děje u sousedů v levici. A také by to chtělo více uvědomění si, že chceme-li budovat levicovou Evropu, je dobré s tím začít u sousedů.