Prezident USA během eskalace kolem Íránu nejprve hrozil zničením „civilizace“, aby krátce nato vyhlásil příměří a prohlásil ho za vítězství. Politolog Petr Drulák rozebírá, co obrat vypovídá o síle USA, vlivu Izraele i domácí podpoře války.
USA zažily v Íránu divoké Velikonoce. Podle oficiálně nepotvrzených leč věrohodných zpráv se americké komando neúspěšně pokusilo v Isfahánu Íráncům ukrást obohacený uran. Prezident Trump reagoval na své síti i na něho neobvyklými vulgaritami, pak vydal obvyklé ultimátum tentokrát s hrozbou genocidy. Pár hodin před uplynutím ultimáta přišla zpráva o příměří: USA a Izrael zastaví útoky, Írán otevře Hormuzskou úžinu, v Pákistánu začnou přímá americko-íránská jednání a po dvou týdnech se uvidí. Jednat se bude na základě íránského návrhu, který Trump předtím odmítl. Katastrofa, materiální a lidská pro Íránce, morální pro Američany, byla načas odvrácena. Další vývoj rozhodne výslednice dvou protichůdných sil: válkychtivých sionistů a amerického lidu, který válku nechce.
Nejprve k fiasku v Isfahánu. Zatímco západní média referovala o heroické a perfektně zorganizované misi na záchranu pilota sestřelené stíhačky F-15, zprávy íránských médií potvrzené nezávislými západními analytiky (Larry Johnson, Alistair Crook) mluví o událostech ještě o něco dramatičtějších a pro USA méně lichotivých.
Americká komanda identifikovala tunely v okolí Isfahánu jako skrýše íránského obohaceného uranu. Pokud by se jim podařilo ho ze země dostat, Trump by se mohl pochlubit demonstrací amerických schopností srovnatelnou se zajetím venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. Tentokrát to dopadlo jinak. Íránské síly nechaly Američany poblíž Isfahánu přistát a pak udeřily. Američané přitom přišli o desítku letadel a helikoptér, přičemž o lidských ztrátách se jen spekuluje; o amerických ztrátách se vůbec moc nemluví. Každopádně se ukázalo, že americké tvrzení o zničení íránské protivzdušné obrany bylo čistou propagandou.
Nejspíše tento neúspěch stál za Trumpovým vulgárním vzkazem Íráncům na síti Truth Social: „Otevřete tu zkurvenou úžinu, parchanti“. Odhalil také ponižující situaci, kdy nejmocnější stát světa s nejmocnějším loďstvem není schopen se se svými arzenály přiblížit nepřátelskému pobřeží mnohem slabšího protivníka, neboť íránské rakety by z pobřežních bunkrů americké plovoucí pevnosti rychle potopily. Generálové a zpravodajci si byli tohoto omezení vědomi a jistě bylo mezi důvody, které je odrazovaly od války s Íránem; hluboký stát podle všeho válku nepodporoval, což v posledních týdnech vedlo k odvolání několika vysokých důstojníků. Prezident Trump se o limitech americké námořní moci nejspíše dozvěděl až potom, co válku zahájil.
S tím, jak přes Velikonoce rostla jeho frustrace, dále hrubly jeho vzkazy. Dna dosáhl, když Íránu pohrozil zničením „civilizace“, pokud se mu do úterního večera nepodřídí. Kritiku, že jeho hrozby mohou být chápány jako výzvy ke genocidě, odbyl tím, že Íránci jsou „zvířata“. To, že své ultimátum doprovodil hrozbou nejvážnějšího válečného zločinu, jaký si lze představit, na dlouhou dobu poškodí nejen samotného Trumpa ale i USA jako takové. S určitou úlevou je třeba přijmout to, že od provedení nakonec upustil a namísto toho vyhlásil příměří a velké americké vítězství. Tuto úlevu oslabuje podezření, že vojenské schopnosti několikanásobně přesahující schopnost zničit svět, kontroluje někdo s mentální a emocionální stabilitou čtyřletého dítěte.
O žádném americkém vítězství nemůže být ani řeči. Írán se sice nechal přesvědčit, pákistánskými zprostředkovateli ale také Čínou, že má smysl zkusit s USA v následujících dvou týdnech něco dojednat; což po opakovaných amerických podrazech není očividné. Ale jednat se nebude na základě návrhu amerického, nýbrž íránského, který obsahuje řadu bodů, jež byly dosud pro USA nepřijatelné. Zahrnují mimo jiné konec americké vojenské přítomnosti v Perském zálivu, zpoplatnění průjezdu Hormuzskou úžinou ve prospěch Íránu, souhlas s obohacováním uranu, zrušení všech sankcí či ukončení izraelské války v Libanonu. Trumpovi sionističtí příznivci byli tímto „vítězstvím“ tak zaskočeni, že spekulují o tom, že se za kulisami musí odehrávat ještě něco dalšího, neboť si nedokáží představit, že by jejich prezident mohl o něčem takovém vůbec jednat.
Izrael si nepřeje žádnou dohodu s Íránem, a dokonce ani existenci Íránu. Netanjahuaova vláda sní o dlouhé občanské válce, která bude Írán ničit a kterou Izrael bude udržovat při životě. Odtud také přichází největší hrozba mírovým pokusům. Izrael bude dělat vše proto, aby vyhlídky na mír zhatil. Americko-íránské příměří ve středu přivítal zatím nejbrutálnějším útokem na íránské spojence v Libanonu, při němž zabil před dvě stě padesát lidí; jako obvykle převážně civilistů. Írán i pákistánští zprostředkovatelé považují izraelský útok za porušení podmínek příměří. Ve Washingtonu tvrdí, že se příměří netýká, ale pokud chtějí příměří udržet, budou muset svého izraelského chráněnce zkrotit.
Možná se už v USA vytvořila politická základna vzdoru proti sionistickému vlivu. Válka v Íránu je mezi Američany výjimečně nepopulární, což je třeba ve volebním roce brát vážně. To je neobvyklé. Když USA spouští nějakou válku, veřejné mínění se obvykle semkne kolem vlády. Podpora prezidenta alespoň na několik týdnů vystřelí do stratosféry. Na tohle téma byl před lety natočen satirický film Vrtěti psem, v němž prezidentovi poradci z těchto důvodů připravují fiktivní válku. Ve válce s Íránem je tomu naopak. Zatímco Bush junior invazí do Iráku na podpoře 14 % získal, Trump útoky na Írán 4 % ztratil.
Sami Trumpovi příznivci jsou rozděleni. Proti silné skupině křesťanských sionistů stojí ti, jimž vadí, že Trump porušuje slib dát Ameriku na první místo. Namísto toho spustil nevyprovokovanou válku se zemí, která USA neohrožovala. Válku, která Američanům přináší pouze náklady, a navíc probíhá úplně jinak, než jim Trump sliboval.
Trumpovo prezidentství v posledních týdnech utrpělo nevratné škody. Prezident se proměnil na svoji vlastní karikaturu. To Trumpovi nevěstí nic dobrého před volbami, jejichž nepříznivý výsledek může otevřít cestu k tomu, aby ho demokrati potupně zbavili úřadu. Není zřejmé, co se mu v následujících měsících podaří napravit. Ale pokud má mít vůbec nějakou šanci, potřebuje do podzimních voleb mír. Za to bude muset Íránu něco zaplatit.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!