Další volební kampaň je v plném běhu a sociální sítě plné úsměvů, gest a póz, ale občan hraje na mediálním smetišti jen roli kulisy, míní Michal Ševčík.
Další volební rok sotva přešel první třetinu a už je to zase tady. Politické strany, hnutí i nejrůznější figurky zaplavují sociální sítě. Selfíčka, úsměvy, triumfální výčty, co všechno „jsme postavili, zařídili, zaplatili“, samozřejmě z peněz daňových poplatníků. A protože nestačí jen beton a asfalt, uklízí se celé Česko! Každý druhý politik s pytlem v ruce, každý jeden a půltý u toho stihne fotku na Instáč.
Výsledkem paradoxně není nějak zářně čistší veřejný prostor, ale digitální smetiště. Pytle s odpadky střídají tváře těch, kteří už někde sedí, nebo by si rádi sedli. Občan, který by měl být adresátem politiky, se v tomhle marketingovém provozu mění spíš v kulisu. Politici dovedli svůj narcismus na sociálních sítích dál než reklamní agentury a možná dál než pubertální exhibice, které se jinak rády alespoň karikují (např. některé političky, které se dennodenně fotí při běhu, v posilovně, při pití kávy, na stěnách kanceláří mají správné státníky, ale pak často nemají vzdělání, které deklarují a ani moc rozumu, zejména když hovoří o tématech, kde jsou potřeba skutečné znalosti, např. o výrobě elektřiny, regulaci marží apod. to pak musí vystačit posedlost Ruskem, ale to nemalé části českých voličů významně stačí).
Oblíbená věta některých komunálních kandidátů zní, že stranická příslušnost na lokální úrovni vlastně nic neznamená. Opravdu neznamená? To je hezká pohádka pro komunální začátečníky a naivy. Politické strany prorůstají systémem odshora dolů, od vlády až po poslední zastupitelstvo. „Nezávislí“ a různá hnutí pro cokoli si mohou vyprávět o autonomii, jak chtějí, ale realita je jiná: dřív nebo později hrají podle not velkých hráčů. A nezáleží, kolik procent si přinesli z voleb. Seděl jsem na zastupitelstvu městské části 6 roků, takže vím, o čem mluvím.
Komunální politika přitom řeší i věci, které jsou až nepříjemně konkrétní. Bydlení, sociální jistoty, bezpečnost, stav veřejného prostoru – není v tom sama samozřejmě a není nezávislá. Místo toho část politické scény raději vede symbolické války, bojuje s památníky, přepisuje historii, nebo se oddává módním agendám, jejichž praktický přínos zůstává podezřele neviditelný (např. tzv. inkluze a desegragece). O to hlasitější je rétorika o rovnosti, pokroku a dobru pro všechny.
Kampaň se rozjíždí. Ještě pár měsíců a bude všude plno moudrých a ochotných lidiček to vzít za nás, tu zodpovědnost. Tak až to přijde, zkuste se nenechat opít rohlíkem, pardon, fotkami s pytlem a koštětem. Volby jsou v říjnu 2026. A rozum se bude hodit víc než nekonečné skrolování odpadem sociálních sítí.