Kuba za přihlížení celého světa čelí nejtvrdšímu americkému tlaku za poslední roky a vojenský zásah nelze vyloučit, píše Petr Komers v článku o vztazích mezi USA a Kubou.

Na rozdíl od Venezuely, Íránu či Nigérie nemá Kuba žádné výrazné zdroje cenných surovin, aby představovala atraktivní cíl. Přesto ji Donald Trump ve své útočné rétorice označil za další zemi, v níž Američané hodlají násilím změnit režim. Washington se o to pokouší už více než šedesát let všemi možnými způsoby. Proč nezkusit Kubánce pořádně vyhladovět?

Zesílený tlak na Kubu

Ofenzíva začala ihned po únosu prezidenta Nicoláse Madura: na počátku roku byla Venezuela přinucena zastavit ropné dodávky na ostrov. Kuba tím přišla o nějakých 35 000 barelů ropy denně, tedy asi polovinu své potřeby. Trump současně pohrozil uvalením cel na každou jinou zemi, která by Kubě dodávala tuto životně důležitou surovinu. Na konci ledna to vzdal i druhý největší a dlouhodobý dodavatel, tedy Mexiko. (Mexičané si však vymínili, že místo toho budou posílat Kubáncům pomoc v potravinách a lécích.)

Nedostatek paliva trápí Kubu už mnoho let. Na podzim roku 2024, kdy jsem Ostrov svobody naposledy navštívil, vyrůstaly v některých havanských ulicích vysoké hromady odpadků jen proto, že popeláři neměli benzín. Dopravní letadla musela cestou na Kubu mezipřistávat na Bahamách, aby natankovala na zpáteční let – na Kubě nebyl paliva dostatek. Přibývaly dny, kdy zcela vypadly dodávky elektřiny.

Letošní brutální odstřižení od ropy má ovšem mnohem závažnější důsledky: hroutí se veškerá logistika, rozvoz potravin, zajištění zdravotnictví i dalších odvětví. Zkolaboval turistický ruch, jeden z hlavních příjmů. Více než šedesátiletá blokáda, kterou USA zahájily v roce 1960, náhle vygradovala v otevřenou snahu uvést jeden národ do extrémní bídy.

Americké embargo, trvající už tři generace, nese samo o sobě rysy válečného aktu. Valné shromáždění OSN už mnohokrát za poslední desetiletí přijalo rezoluce vyzývající k jeho ukončení, neboť blokáda odporuje mezinárodnímu právu, Chartě OSN i zásadám nevměšování do vnitřních záležitostí suverénních států. Několikrát hlasovaly proti rezoluci jen dva státy: USA a Izrael. Donald Trump však ještě přitvrdil a jeho utažení kohoutků lze už v mnoha ohledech kvalifikovat jako pokus o genocidu.

Prezident velmoci to však vidí jinak: věří, že kubánský socialistický systém se v této situaci sám sesype a že prezident Miguel Díaz-Canel Bermúdezodstoupí. „Ať už Kubu osvobodím nebo převezmu – myslím, že s ní mohu udělat v podstatě cokoli, co chci,“ prohlásil Trump ve svém typicky nabubřelém stylu a na sociálních sítích dodal, že příštím kubánským prezidentem by mohl být jeho současný ministr zahraničí Marco Rubio. Nicméně kubánský prezident Díaz-Canel opáčil, že se k rezignaci rozhodně nechystá. Dal mezitím propustit 2000 vězňů, což někteří prezentují jako ústupek americkému tlaku, jiní jako snahu ušetřit v tíživé ekonomické situaci alespoň pár pesos.

Když chtěl ještě Trump na Kubě podnikat

Trumpův agresivní postoj vůči Kubě nepostrádá příchuť ironie. V době, kdy se ještě soustředil na své obchody, tam totiž sám plánoval rozsáhlé investice. Už v roce 1998, kdy Trumpovo podnikání právě procházelo krizí, pověřil poradenskou firmu Seven Arrow Investment & Development cestou na ostrov za účelem prozkoumání investičních příležitostí. Tato i další výpravy jeho pověřenců na Kubu přitom porušovaly zásady embarga a musely být kamuflovány jinými úmysly (obvyklým trikem bylo vést je pod hlavičkou tolerovaných enviromentálních aktivit).

Když se Trump v roce 2000 pokoušel o první kandidaturu v politice, na oko se ke Kubě zase otočil zády. V dalších letech však po ostrově opět pošilhával, a mezi roky 2012-2016 jeho manažeři znovu opakovaně cestovali na Kubu zjišťovat podmínky pro stavbu sítě golfových hřišť a nemovitostí. Sám se ještě tehdy o ostrově zmínil jako o „dobré příležitosti k investicím“.“ Tyto průzkumné výlety ale nadále zůstávaly polotajné. Trump se odvážil sponzorovat pouze tehdy, když jeho podnikatelské záměry nekolidovaly s jeho politickými ambicemi. To skončilo při jeho další kandidatuře na prezidenta pro léta 2017–2021, kdy se natotata proměnil v zarytého nepřítele Kuby.

Trump a CANF

Tento radikální obrat souvisel s jeho předvolebními návštěvami mezi kubánskými exulanty na Floridě. Velká část kubánského exilu se soustředí právě tam a nejsilnější hlas mezi nimi mají od začátku militantní odpůrci kubánského socialistického režimu. Svou dominantní pozicí mohou ovlivňovat i postoje Washingtonu. Neboť Florida obvykle patří ke státům, jež mohou znatelně zasáhnout do volby prezidenta, a kubánská lobby jim zde může nejen zajistit hlasy z komunity, ale také poskytnout peníze na kampaň, a nakonec má vliv i v masmédiích.

V roce 1981 byla založena Kubánsko-americká národní nadace (CANF), lobbistická organizace, která si brzy zajistila podporu vlivného Národního fondu pro demokracii (NED), s jehož pomocí dlouhodobě tlačí na posílení hospodářské blokády Kuby. O moci CANF svědčí to, že dokonce i ve Spojených státech se jí často přezdívá „mafie z Miami“.

Řada radikálních ex-Kubánců se přitom i díky CANF postupně infiltrovala až do nejvyšších pater americké politiky: Ileana Ros-Lehtinenová, Lincoln Díaz-Balart, Ted Cruz, María Elvira Salazarová… a nyní samozřejmě Marco Rubio, k němuž se Trump upnul už v minulém období.

V rámci předvolebního turné jsou kandidáti na prezidentství zváni zdejší lobby do kotle, kde většinou slíbí přitvrdit politiku vůči ostrovu – jako kdyby právě to bylo nejdůležitější otázkou voleb. Jenomže v tomto kotli je. A tak Trump nasliboval. Lobby mu za to v obou mandátních obdobích pomohla a sám prezident jí opakovaně vyjádřil vděčnost. A hned po prvním nástupu do funkce ji projevil v červnu 2017 také „Prezidentským memorandem o národní bezpečnosti ve věci posilování politiky USA vůči Kubě“, určeným právě pro floridské podporovatele (a zřejmě jimi i redigovaným). Trump už po nástupu do funkce rovněž přijal delegaci Brigády 2506, tedy veterány, kteří v roce 1961 provedli na zakázku CIA neúspěšnou invazi v kubánské Zátoce Sviní.

Jak změnit Obamovu politiku

Ve svém prvním období však Donald Trump nastoupil po éře Baracka Obamy (2009-2017), prezidenta, který se naopak přikláněl k důstojnějším vztahům s Havanou a uvolnění blokády. Obamově administrativě se v červenci 2015 podařilo po desetiletích obnovit diplomatické vztahy s Kubou, a v březnu 2016 dokonce Obama osobně Ostrov svobody na tři dny navštívil, a to jako vůbec první americký prezident po téměř 90 letech – což už samo ukazuje, jak anomální vztahy mezi oběma zeměmi panují. Moment uvolnění si tehdy očividně velmi užili i Rolling Stones, kteří jen pár dní po Obamově návštěvě odehráli koncert na havanském Náměstí revoluce. Leč nadějné období smiřování nepřežilo prezidentův mandát.

Donald Trump se na rozdíl od Obamy hned po nástupu do prezidentského křesla v roce 2017 obklopil několika osobami, jež prosazovaly protikubánskou agendu. Marco Rubio jako by celou dobu na dodržení Trumpova slibu dohlížel a tlačil; ministr zahraničí Mike Pompeo držel basu, avšak největším jestřábem byl tehdejší poradce pro národní bezpečnost John Bolton, známý svými nekompromisně válečnickými sklony. Bolton proslul mj. tím, že v roce 2002 přijel osobně za brazilským předsedou mezinárodní Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW)Josém Bustanim a vyhrožoval mu, že pokud se nevzdá své funkce, nemůže ručit za osud jeho rodiny. Washingtonu zkrátka vadilo, že OPCW váhá potvrdit vylhané obvinění Iráku z vývoje chemických zbraní, jež mělo sloužit jako záminka k americkému útoku.

Trumpovi dravci však čelili pozůstalé obamovské administrativě, která na znovunastolení nepřátelského trendu vůči Kubě neměla moc zájem. Potřebovali vytvořit aféru, díky níž by mohli proces smiřování s Havanou znovu zvrátit v otevřené nepřátelství, a – jako obvykle – jim s tím pomohla CIA. V roce 2018 se jim podařilo mediálně i v politických kruzích rozvířit už dřívější obvinění, že Kubánci záměrně šíří kolem amerického velvyslanectví záhadné zvuky, jež zaměstnancům způsobují dezorientaci, nevolnost nebo i ztrátu sluchu. Upřímně: co by z toho Kubánci měli v době, kdy se vzájemné vztahy zlepšovaly?A i kdyby měli, nezávislé vyšetřování konkurenční FBI obvinění každopádně vyvrátilo: pokud nějaké zvuky byly, tak leda od cikád.

Jestřábi v Trumpově týmu i CIA však vykonstruovaný případ stejně využili jako záminku k nastolení extrémně konfrontační linie vůči Kubě. Asi stojí za to citovat, jak Marco Rubio svou brilantní rétorikou ze smyšleného obvinění dokázal nastolit pouhými pár větami agresivní, nepřátelskou atmosféru, zavánějící životním ohrožením. (Nejspíš vám jeho rétorická gradace připomene jiné aféry z posledních let, např. kauzu Vrbětice…) Takhle se dá ze smyšleného obvinění vyrobit válka:

 „Ve světle těchto nebezpečných útoků proti diplomatickému personálu USA na Kubě, je slabošské, nepřijatelné a zahanbující, že ministerstvo zahraničí připustilo, aby si Raúl Castro ponechal svůj personál ve Spojených státech, jak dlouho bude chtít. Kubánská vláda nesplnila svou povinnost vyplývající z mezinárodních dohod, podle nichž má zajistit bezpečnost zahraničních diplomatů na svém území. Představa, že Kuba neví nic o tom, jak k těmto útokům došlo a kým byly provedeny, je absurdní…/…/ Dokud osoby odpovědné za tyto útoky nebudou postaveny před soud, musí Spojené státy okamžitě vyhostit stejný počet kubánských agentů, snížit status amerického velvyslanectví v Havaně na Oddělení zájmů a zvážit zařazení Kuby na seznam zemí, které sponzorují terorismus.“

Následovala celá řada kroků zaměřených proti Havaně. Mezi nimi okleštění prakticky všech dosavadních svazků: snížily se částky, které mohly posílat příbuzní z emigrace do vlasti, došlo k zákazu bankovních operací s ostrovem přes třetí země aj. Rostoucí odstřižení Kuby od finančních zdrojů se ovšem netýkalo podpory oposice ani podvratných aktivit proti kubánské vládě. Washington naopak začal financovat nový program na výchovu „vyrůstajících kubánských lídrů“, kteří by v budoucnu vedli Kubu podle přání velmoci.

USAID mezitím rozjela kampaň, která měla ukázat, že tisíce lékařů, jež Kuba vysílá do světa, jsou vlastně svou vládou vykořisťovaní. A jak si přál Rubio, Kuba byla skutečně znovu zařazena na seznam podporovatelů terorismu. Už tehdy Trump prosadil i restrikce proti námořním společnostem, které se účastní dovozu ropy z Venezuely na ostrov.

Kuba a USA

Kuba leží pouhých 150 km od floridského pobřeží USA, a tak není divu, že od revoluce v r. 1959 její existence Washington trvale irituje. Ostatně podle Monroevy doktríny z r. 1823 představuje celý americký kontinent zónu severoamerického vlivu, do nějž nemá nikdo jiný zasahovat. Tato doktrína vedla USA v minulých dvou staletích k tomu, že z Latinské Ameriky vytvořily v podstatě koloniální říši, v níž samy rozhodují o tom, jaké režimy zde budou dovoleny a jak budou řízeny jejich ekonomiky. Často se to neobejde bez spousty krve.

Politolog Jaroslav Fiala ve své knize Jak se zbavit Castra zmiňuje závěry britského historika Johna H. Coatswortha, který napočítal, že „jen v letech 1948-1990 Spojené státy v Latinské Americe svrhly či pomohly ke svržení nejméně 24 vlád a že v letech 1960-1990 počet obětí a míra politicky motivovaného násilí v latinskoamerických státech spřátelených s USA jednoznačně převýšila politické násilí v (tehdejším) sovětském bloku.“  Odstraňování prosociálních vůdců typu Jacoba Árbenze Guzmána (Guatemala), Salvadora Allendeho (Chile), Omara Torrijose (Panama) či podpora a výcvik tajných služeb a paramilitárních jednotek řady brutálních pravicových režimů (operace Kondor v 70. a 80. letech) se staly běžnou praxí při prosazování této politiky.

Fidel Castro a jeho následníci si přitom vždy byli vědomi nebezpečí, které pro ně toto sousedství znamená. I když zaujímali hrdý postoj, vždy se úzkostlivě snažili severnímu sousedovi neposkytnout žádnou záminku k nějaké radikální akci. Kuba se dokonce ráda chlubila tím, že 11. září 2001 byla první zemí, která vyjádřila solidaritu Washingtonu, a stejně tak USA jako první nabídla rozsáhlou zdravotnickou pomoc v roce 2005, kdy americká vláda nezvládala situaci kolem škod způsobených hurikánem Katrina – tuto pomoc Washington nepřekvapivě odmítl.

Před rokem 1959 Kuba fungovala jako kolonie: většina exportu (73 %) i importu (70 %) probíhala právě s USA. Po nástupu Castrova režimu došlo ke znárodnění amerických podniků, které vydělávaly především na cukrové třtině a produkci cukru. To se neodpouští. Co hůř, kubánský socialistický režim a jeho odolnost vůči USA už 60 let vytvořila vzor, který inspiroval mnohé levicové a vlastenecké vlády nejen v Latinské Americe. Model nepokořeného režimu, kde je zdravotnictví i školství na všech stupních zcela zadarmo (ještě před covidem vydávala Kuba téměř 13 % HDP na vzdělání, 3x víc než třeba Polsko; podle Světové banky má Kuba jako jediná země Latinské Ameriky a Karibiku vzdělávací systém vysoké kvality); kde byl prakticky vymýcen analfabetismus; kde se lidé dožívají nejvyššího věku v celé Latinské Americe a kde každá rodina má svého vzdělaného lékaře; kde fungují – také zadarmo – špičkové hudební školy a masově se podporují sportovní aktivity… tento model zůstal svého druhu vzorem, a to i přesto, že kubánský režim má řadu vad na kráse a hospodářsky se od pádu socialistického bloku v r. 1989 potácí v nedostatku a země doslova chátrá.

Jak zničit kubánský režim

Washington dělal od počátku, co se dalo, aby Ostrov svobody dostal na kolena. Nejpohnutější období nastalo za bratří Kennedyů, kteří zdědili záškodnickou politiku po Eisenhowerovi. Robert Kennedy osobně dohlížel na Operaci Mangusta, která měla Kubu poškodit sérií sabotáží a násilných akcí. V dubnu 1961 na ně navázalo vylodění 1400 najatých žoldáků z kubánské emigrace na jižním pobřeží (v Zátoce sviní), které ovšem ostrované během tří dní porazili. Nepomohlo ani to, že útok podpořily bombardéry B-26 lstivě označené kubánskými státními symboly. K invazi se nakonec nepřipojil ani vnitřní odpor obyvatel, ani slíbená vojenská pomoc amerického vojska, které John F. Kennedy stáhl. Tato ostudná porážka se stala součástí určitého komplexu, který si USA odnesly (stejně jako z Vietnamu či z Íránu) a zřetelně jim leží nadále v žaludku.

O plánu na tentokrát přímou vojenskou invazi v roce 1962 informovala Havanu sovětská rozvědka, což vedlo Moskvu k rozmisťování raket středního doletu na ostrově. V době studené války šlo jistě i o šachovou odpověď SSSR na to, že USA už tehdy měly podobné nosiče umístěné v Itálii i v Turecku. Vznikla z toho slavná jaderná krize. Kennedymu se podařilo dosáhnout stažení sovětských raket mj. i za cenu slibu, že USA na Kubu nezaútočí. Tento slib je zatím dodržován až dosud.

To ovšem neznamená, že se Washington nesnažil pokořit Kubu jinými způsoby. Zejména na počátku byly provedeny stovky sabotáží a bombových útoků, jež stály tisíce životů a měly vyvolat rozvrat kubánské společnosti. V roce 1971 byl na Kubu záměrně zavlečen virus prasečího moru, což vedlo k vybití více než 50 tisíc prasat. V roce 1981 se na Kubě rozšířil laboratorně vytvořený typ II viru horečky dengue, jímž se nakazilo 350 tisíc lidí. Obě akce potvrdili jejich původci (v prvním případě CIA, ve druhém případě teroristé z exilové organizace Omega 7).

USA vymýšlely i nesčetné záminky ke zmíněné přímé vojenské invazi. Uvažovalo se například o falešném útoku na americkou základnu v Guantánamu. Nebo o potopení lodi s kubánskými uprchlíky, které by se svedlo na Kubu. Operace Northwoods z roku 1962 dokonce zcela vážně nastolila plán na sestřelení amerického civilního letadla, nejlépe se studenty, z něhož by také byla obviněna Kuba – pobouřená veřejnost v USA by zajisté invazi podpořila.

Ve většině teroristických akcí vůči Kubě, naplánovaných především v CIA, se angažovaly skupiny radikálních emigrantů, kteří nenáviděli nový režim. V již zmíněné Kubánsko-americké národní nadaci se soustředilo mnoho z ukřivděných: jejím prvním šéfem byl například Jorge Mas Canosa, syn důstojníka Batistova vojska. A někteří si z války proti Fidelovi udělali životní program. Mezi nimi obzvláště vynikali Luis Posada Carriles a Orlando Bosch. Nadací placený Posada Carriles byl hlavním původcem atentátu na kubánské civilní letadlo, které v říjnu 1976 letělo z Barbadosu na Kubu. Zahynulo při něm 73 lidí včetně kubánského šermířského národního týmu a zahraničních studentů. Přestože byl tento bývalý agent CIA z atentátu usvědčen, nebyl Kubě vydán a poměrně v pokoji si až do své smrti v r. 2018 dožíval na Floridě. Ještě koncem 90. let se snažil o umisťování bomb v kubánských hotelích, kterými by poškodil tamní turistický ruch. Proč USA nejsou na seznamu zemí podporujících terorismus?

Fidel k oddělání

Jednou z cest, jak se zbavit nepohodlného kubánského režimu, měly být i nesčetné pokusy o atentát na Fidela Castra, který neuvěřitelných 47 let (1959–2006) vydržel v čele kubánského režimu. Byly nařizovány za vlády hned 4 amerických prezidentů (Eisenhowera, Kennedyho, Johnsona a Nixona). Charismatický kubánský vůdce čelil podle oficiálních soupisů více než 630 (uvádí se přesně 634, jindy 637 či 638) pokusům o zabití. CIA se za účelem vraždy kubánského vůdce neváhalo spolčit ani s mafiánskými bossy (John Roselli či kmotr Sam Giancano), kteří měli k pomstě své vlastní důvody: revoluční režim jim totiž zabavil výnosná kasina v Havaně.

Mezi nejkurioznější pokusy o atentát na Fidela patří příběhy o otrávených doutnících, o psacích perech, o otrávených tabletách, které zamrzly v lednici dřív, než je číšník stihl hodit do Castrova drinku, či o infikovaném potápěčském skafandru, který měl být Castrovi darován při předávání zajatců, což je drzost, jež asi nemá ve světě diplomacie obdoby. CIA k vraždě najala i Castrovu německou milenku Maritu Lorenzovou, která se však k činu neodhodlala, neboť si v poslední chvíli uvědomila, že kubánského vůdce miluje. Pokusy o ztrapnění Castra pomocí vypadaných vousů či omamných látek ve studiu také zkrachovaly.

Ačkoli nás tento výčet může i pobavit, ve skutečnosti vypovídá hlavně o bezohlednosti, s níž USA neváhají prosazovat svou hegemonii. Co kdyby se o zlomek z toho pokusila jen jiná země světa?

Embargo

Kubu v minulém Trumpově období zachránilo několik věcí: z velké části přežívající administrativa z Obamova období, propuštění Johna Boltona z funkce, a nakonec i omezená délka Trumpova mandátu. Po svém návratu do prezidentského postu v roce 2025 se však Trump znovu vrátil ke své nekompromisní protikubánské linii – stejně jako k té protiíránské a protivenezuelské.

Odstraněním Madura ve Venezuele započal Trump i útok na Kubu. Dne 29. ledna t. r. Podepsal prezident USA Výkonný příkaz 14380 k uvalení dodatečných cel na zboží dovážené ze třetích zemí, které přímo či nepřímo dodávají ropu na Kubu. Bílý dům označil tento krok za nezbytný k řešení „neobvyklé a mimořádné hrozby pro národní bezpečnost USA“ – jak vidno, Trumpova kamarila si už ani nedává práci s výrobou věrohodných argumentů. Jakoupak hrozbu Havana pro Washington představuje?

Toto ropné embargo proti Ostrovu svobody znamená další posílení nekonečné blokády, kterou USA oficiálně spustily už v roce 1962 (fakticky o dva roky dříve). Kromě nejrůznějších dalších omezení bylo už tehdy Kubě zakázáno používat ve svých transakcích americký dolar, což jí po celá desetiletí komplikuje nejen obchody, ale i možnost získat úvěry ze zahraničí, včetně úvěrů od mezinárodních institucí. V oblasti zboží embargo zasáhlo mj. také dovoz důležitého zdravotnického vybavení amerického původu. Po Karibské krizi sice tehdejší Sovětský svaz a s ním i celý socialistický tábor hodil záchranný kruh kubánskému režimu, to však znamenalo novou jednostrannou orientaci (před revolucí byla Kuba ekonomicky těsně vázána na USA). Sankce dál zůstávaly.

Po rozpadu socialistického bloku v roce 1989 ostrov zažíval extrémně těžké chvíle: dovoz potravin i ropy, zajišťovaný především spřátelenými socialistickými zeměmi, klesl zhruba na polovinu. Leckdo předpovídal i rychlý pád Kubánské republiky. Washington v roce 1992 (tzv. Toricelliho zákon) pro jistotu ještě přitlačil na pilu a svoji blokádu citelně rozšířil – zesílené extrateritoriální embargo od té chvíle uvaluje sankce i na třetí země, které hostí dceřiné společnosti kubánských společností, a na lodě, které obchodují s Kubou. Další zpřísnění přišlo v roce 1996 s tzv. Helms-Burtonovým zákonem.

Devadesátá léta byla pro Kubu „zvláštním obdobím“, kdy Fidelův režim musel vyhlásit řadu úsporných opatření. Nebyl dostatek potravin, paliva ani elektřiny. Ostrovu pomohlo až otevření turistům na konci 90. let. let. Jejich počty rostly trvale až do doby nástupu covidu (s vrcholem v r. 2018, kdy přijelo na Kubu 4,75 milionů návštěvníků). Tehdejší optimismus posílilo i uvolnění sankcí ze strany Obamovy vlády. Kuba se viditelně zotavovala, mj. se podařilo zrekonstruovat historická centra celé řady kubánských měst. Covid ve spolupráci s Trumpovou první vládou však kubánskou ekonomiku opět srazil na kolena. Jedním z pozitivních kroků, které kubánská vláda stihla podniknout ke zotavení, bylo v roce 2021 rozšíření soukromého podnikání prostřednictvím mikro-, malých a středních podniků (tzv. MIPyMES), inspirovaného mexickou zkušeností. Právě ty dnes hrají důležitou roli v dovozu potravin, neboť nejsou tak přísně omezovány embargem.

Rok 2026

Trump svým novým tažením proti Kubě zasadil ostrovu tři mimořádně bolestné rány: za prvé prakticky odstřihl ostrov od ropy. Třebaže Kuba má i vlastní těžbu této cenné suroviny, není příliš kvalitní a stačí jen z 28 % pokrýt její minimální potřebu, která se odhaduje na 100 tisíc barelů denně. Zastavené dodávky z Venezuely a Mexika dokázaly zajistit 78% spotřeby.

Zastaralá energetická infrastruktura přitom funguje do značné míry také na elektřině získávané z fosilních paliv. Kubánská vláda se sice v posledních letech snažila o rozšíření výroby elektřiny z dalších zdrojů, což vedlo i k otevření prvního většího solárního parku u Havany, ale její plán, aby obnovitelné zdroje dokázaly zajistit celých 37 % produkce elektřiny už do roku 2030 má zatím daleko ke splnění.

Druhou ranou pro kubánskou ekonomiku je naprostý krach turistického ruchu, který představoval významnou položku příjmů. Zatímco před covidem narostl počet návštěvníků Ostrova svobody na zhruba 4,5 milionu osob, po covidovém útlumu narůstal jen pozvolna: v roce 2021 to bylo jen 583 tisíc, v roce 2022 pak 1,6 milionu a v letech 2023 a 2024 znovu přesáhl 2 miliony. V okamžiku, kdy nefunguje elektřina, doprava ani distribuce potravin, jsou však naděje na další růst nyní zmařeny. Kubánské cestovky samy většinou odrazují zájemce od návštěvy.

Třetí ránu pak představuje další Trumpova pohrůžka určená zemím, jež přijímají kubánské lékaře. „Lékařský internacionalismus“ byl součástí kubánské politiky již od roku 1960. Fidel Castro přikládal lékařskému systému obrovský význam a je zcela jisté, že kubánští doktoři pomáhali milionům lidí po celém světě (uvádí se až 70 zemí). Nebyl to Západ, ale Kuba, která poskytla v Pákistánu v roce 2005 největší pomoc a v Haiti v roce 2011 po ničivých zemětřeseních. Kubánští lékaři také mají největší zásluhy na vymýcení Eboly v Africe, ani nemluvě o statisících úspěšných operací týkajících se oslepnutí v Latinské Americe i dalších zemích světa. Kuba také provozovala v řadě zemí světa společné podniky na výrobu léčiv, ústavy a kliniky (kromě Latinské Ameriky například v Číně, Alžírsku či Íránu). V samotné Kubě připadalo ještě před covidem 721 lékařů na 100 tisíc obyvatel, což bylo 2,5krát víc než třeba ve Spojených státech. Kvalitní lékařské vzdělání bylo na Kubě poskytováno nějakým 17 tisícům zahraničních studentů-mediků, a to zcela zdarma. Vysíláním lékařského personálu si Kuba také přilepšovala ekonomicky. Speciálně venezuelská ropa byla splácena recipročně právě působením tisíců kubánských lékařů v této zemi.

Trumpův tlak však nyní přinutil celou řadu zemí, aby se pomoci kubánských lékařů vzdaly. Mezi prvními, které Washingtonu ustoupily, byly Jamajka, Honduras a Guyana. Naopak Mexiko kubánské lékaře nevyhostilo.

Další smolné okolnosti

Kuba trpí svou polohou izolovaného ostrova – pro USA je poměrně snadné ji námořně blokovat a kontrolovat veškerou dopravu na Kubu. Její ekonomiku navíc pravidelně poškozují četné hurikány a tropické bouře. Například v září 2022 způsobil hurikán Ian první rozsáhlý blackout. O dva roky později se přes ostrov přehnaly hned dva další hurikány Oscar (říjen 2024) a Rafael (listopad 2024). Aby toho nebylo málo, ještě v listopadu 2024 zasáhla provincii Granma dvě silná zemětřesení o síle 5,9 M a 6,8 M. Ke kolabujícímu stavu energetické infrastruktury přispěl i požár skladovacích ropných nádrží v Matanzas v roce 2022, způsobený bleskem, který si vyžádal oběti a vážné škody na životním prostředí.

Severoameričané přitom mohou moře kolem Kuby kontrolovat snadno i díky své základně v Guantánamu, což je oblast zvíci 117 km², kterou si USA vymohli před jedním a čtvrt stoletím na Kubě po americko-španělské válce, když ji donutili doplnit Ústavu o tzv. Plattův dodatek (1901; základna byla ale oficiálně zřízena až o 2 roky později). Od Bushe mladšího tato základna nechvalně proslula jako mučírna osob důvodně i nedůvodně podezřelých z terorismu. Kubánci považují americký nájem za okupaci a porušení mezinárodního práva.

Co dál

V záplavě zpráv, informujících nás o stále bídnější hospodářské situaci na Kubě, může překvapit nová zpráva přímo z ostrova: na konci dubna oznámila rafinerie Hermanos Díaz v Santiagu de Cuba, že se jí podařilo přizpůsobit výrobu zpracování domácí ropy a je schopna produkovat naftu, topný olej i motorovou naftu. V této chvíli zásadní událost.

Mnozí tvrdí, že kubánská ekonomika je na dně hlavně vlastní vinou. Jenomže drastické embargo, které USA uplatňují na tento osamocený ostrov už více než 60 let, by dávno hospodářsky udusilo a zničilo jakoukoli jinou zemi. Kubě se občas dařilo oslabit vliv embarga jeho obcházením, ale to nestačilo. Její hospodářství v této extrémní situaci vykazuje četné anomálie, s čímž si režim nedokáže poradit, a to těžce dopadá na místní obyvatele. Jenomže běžet závod se svázanýma nohama, a ještě muset přeskakovat házené klacky není snadné. Odolnost Kuby je v tomto smyslu víc než obdivuhodná, i když cena za vlastní suverenitu je velmi vysoká.

Mnozí také tvrdí, že kubánský režim se drží jen proto, že neustále zveličuje americké nepřátelství. Košatý příběh o vztahu USA ke Kubě však vypovídá daleko víc o nenávistné hysterii Washingtonu vůči Ostrovu svobody než naopak. Velkohubý Donald Trump v roce 2026 vyhlašuje, že si s Kubou udělá, co chce – zhruba stejně, jako se jeho předchůdce Lyndon Johnson v roce 1963 ptal: „…co bychom měli udělat, abychom Kubáncům skřípli koule?“ Rétorika ani arogance amerických prezidentů se příliš nezměnila.

Podle některých posledních informací ze zákulisí americké politiky Donald Trump zcela vážně zvažuje vojensky napadnout Kubu. Možná o to víc, že věří, že tím zahladí neúspěch v Íránu. Kubánský prezident Miguel Díaz-Canel na to NBC News 12. dubna odpověděl: „Pokud se to stane, bude boj, bude to boj a my se budeme bránit, a pokud budeme muset zemřít, zemřeme, protože jak praví naše národní hymna: Zemřít pro vlast znamená žít.“ Americký Senát 28. dubna zablokoval rezoluci, jež by prezidentu Donaldu Trumpovi zabránila bez souhlasu Kongresu vojensky napadnout Kubu. Vzápětí USA znovu o něco rozšířily sankce. Mírový prezident Trump se už stihl podepsat pod 10 útočných válek. Co znamená jedna válka navíc?