Politolog Petr Drulák píše o selhání státu Izraele i západních médií v otázce způsobu využívaného násilí v rámci konfliktu, který vede s Hamásem.
Izrael se stále těší přízni západního mediálního mainstreamu, který neomylně vymlčuje či neutralizuje masové zločiny, jichž se dopouští v Palestině a Libanonu. To však neznamená, že by Netanjahuova vláda byla spokojena s tím, co o ní hlavní angloamerická média píší. Svým jednáním natolik porušuje základní právní normy, k nimž se jako člen politického Západu hlásí, že čas od času se i někdo z jinak krotkého mainstreamu ozve, naposledy přímo z vrcholu americké mediální hierarchie. Vlivné New York Timesuveřejnily 18.5. článek popisující, jak rozsáhle a systematicky Izraelci mučí a znásilňují své palestinské vězně. Kdo přežije, což není každý, si nese doživotní následky.
Když rozzlobený Netanjahu pohrozil žalobou, deník reagoval, že má vše podloženo řadou svědectví. Z Netanjahuovy hrozby se musí upřímně radovat. Dává zdání objektivity zpravodajství, které Izraeli jinak dlouhodobě straní. Navíc Izraelci si v posledním týdnu dali propagandistický vlastní gól, když se Netanjahův ministr Ben Gvir nechal natočit, jak osobně ponižuje vězněné západní aktivisty, kteří do Izraele vyrazili na podporu Palestinců. Sami aktivisté si pak stěžovali na sexuální útoky ze strany izraelských věznitelů. Po zhnusené reakci zahraničních představitelů se i izraelský premiér od svého ministra distancoval.
Ale v propagandistické válce o americké veřejné mínění přichází Izrael i s aktivními tahy. Několik dní před publikací New York Times publikovala svoji zprávu izraelská Občanská komise ke zločinům Hamásu 7. října proti ženám a dětem Zpráva přichází s hrůznými detaily sexuálního násilí, jichž se příslušníci palestinských komand měli dopustit na izraelských ženách. Citace ze zprávy načas zaplnily v květnu západní média; věnoval se jim i deník Štandard. Média si většinou ani nepoložila otázku, co je tato komise zač.
Komisi krátce po útoku 2023 založila a dosud vede izraelská právnička Cochav Elkayam-Levyová. Nejedná se o žádnou oficiální instituci, nýbrž soukromou iniciativu podporovanou izraelskou vládou a soukromými dárci. Začala jako one-woman-show této sionistické aktivistky, která za svoje rozsáhlé propagandistické aktivity, získala v roce 2024 od Netanjahuvoy vlády Cenu Izraele, nejvyšší vyznamenání za kulturní přínos zemi. Nicméně již tehdy čelila kritice překrucování faktů včetně manipulací s fotografiemi i pochybnostem o využití peněz, které získala od dárců.
Pak nebylo o Elkayam-Levyové dva roky slyšet a nyní, když Izrael čelí ze všech stran svědectvím o sexuálním násilí na Palestincích, opět poutá pozornost s novou zprávou své komise. Jakkoliv současná komise na svých stránkách představuje rozsáhlý tým, nenajdeme v něm vyšetřovatele a forenzní experty, bez jejichž znalostí se vyhodnocení svědectví a snímků neobejde. Ale převládají právníci a odborníci na komunikaci, se zkušenostmi z izraelského bezpečnostního aparátu, kteří spíše než spolehlivost informací řeší jak je co nejúčinněji podat. Jen těžko lze k jejich zprávě přistupovat s důvěrou.
Jediným spolehlivým zdrojem o obětech teroristického útoku hnutí Hamás zůstává zpráva komise OSN z května 2024, která byla výsledkem profesionálně vedeného mezinárodního vyšetřování krátce po útoku. Dodejme, že Izrael vyšetřování OSN sabotoval: neposkytnul žádné informace a svým lékařům dokonce zakázal, aby se s komisí bavili. V Jeruzalému prostě nechtěli ztratit kontrolu nad narativem o palestinském útoku. Také muselo vadit, že komise se zabývala porušením lidských práv spáchaných „všemi stranami“ a nikoliv jen Hamásem. I tak komise získala stovky dokumentů a svědectví sedmdesáti obětí.
Její zpráva samozřejmě zločiny Hamásu nijak neumenšuje. 7.10.2023 zavraždila komanda Hamásu stovky žen a mužů, což je samo o sobě vážným masovým zločinem spáchaným na civilistech. Nicméně v otázce sexuálního násilí, které tématizuje zmíněná „občanská komise“ je zpráva OSN maximálně opatrná. Konstatuje, že k němu v průběhu útoků místy docházelo, neshledala však, že by se jednalo o řízenou taktiku, ani nepotvrzuje zprávy o sexuálním mučení, které se v té době hojně objevovaly v izraelských médiích. Nejčastějšími případy, které spadají do kategorie sexuálního zneužití, bylo zneužívání mrtvých ženských těl: jejich mrzačení, odhalování a vystavování jako válečných trofejí. Ale OSN nepotvrzuje hororové příběhy bestiálního mučení, s nimiž od té doby pracuje sionistická propaganda a které dnes opět oživuje „občanská komise“.
Izrael se vyšetřování OSN bránil, neboť věděl, že neposlouží jeho propagandistickým cílům, zejména když z povahy organizace vyplývá, že se bude věnovat i obětem na druhé straně. Zpráva přináší informace o sexuálním násilí páchaném na palestinských mužích i ženách, ať už se jednalo o natáčení sexuálního ponižování či o přímé sexuální mučení. Komise navíc shledává, že na rozdíl od zločinů Hamásu, mají tyto izraelské zločiny organizovaný charakter. Dochází k závěru, že izraelské „genderové násilí proti palestinským ženám mělo za cíl ponížit a degradovat palestinskou populaci jako takovou“. Že sexuální mučení vězňů je politikou židovského státu, potvrzuje i řada následných zpráv a svědectví.
Propaganda šířená západním mainstreamem má pravdu, že nelze klást rovnítko mezi násilím páchaným Izraelem a Hamásem. Je mezi nimi podstatný rozdíl. Izrael je demokratický stát, uznávaný většinou mezinárodního společenství, Hamás je islamistická organizace ozbrojeného odporu, kterou Západ považuje za teroristickou. Proto i očekávání jsou různá. Od demokratického státu očekáváme jiný způsob použití násilí než od islamistických ozbrojenců. V tomto ohledu Izrael naprosto selhává. S Hamásem si nezadá v krutosti, s níž nakládá s civilisty z nepřátelské strany. A žádný výlev sionistické propagandy na tom nic nezmění.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!