V novém seriálu se historik Jiří Malínský věnuje osobnosti a kariéře českoněmeckého politika a spoluzakladatele KSČ Karla Kreibicha (1883–1966).
První světová válka
28. června 1914 Kreibich zhlédl ochotnické představení žitavských ochotníků; hráli Schillerova Viléma Tella. Sarajevský atentát nenechal liberecké sociální demokraty lhostejnými; KK tento bolestný stav zasazoval do širších dobových kontextů a hrozby první světové války. Válečná hysterie sílila a rostla; zpráva o sarajevském atentátě vyvolala zběsilou protisrbskou štvanici. 26. července 2014 byla vyhlášena všeobecná mobilizace; vzápětí byl zastaven Vorwärts. Pro socialistické hnutí zvláště po vypovězení války Srbsku to znamenalo výzvu; liberecká levice byla pozvána na vídeňské jednání předsednictev sociálně demokratických klubů. Bohumír Šmeral byl pln obav o český národ; tak utkvěl v Kreibichově vzpomínce. Současně to byl pád iluzí: austroněmecký předák Karl Seitz (1869–1950) sice napsal o dělnické třídě „Ona si je vědoma své síly, ví, že může všemu zabránit, jen kdyby chtěla, kdyby prokázala odhodlání, odvahu a disciplínu.“ (s. 249) Kodaňské i basilejské iluze však tály jako jarní sníh. Naopak se socialisté znacionalizovali až neuvěřitelně. Arbeiter-Zeitung 5. srpna 1914 psaly „Tento den nikdy nezapomeneme. Jakkoliv železné kostky budou vrženy – a s nejvřelejší vroucností našich srdcí doufáme, že budou vrženy pro vítězství svaté věci německého národa …“ (s. 250) tak, že se nemohly vyjádřit výstižněji.
Mezitím se vyjasnila situace kolem Vorwärtsu: na základě Seitzovy intervence začala ještě v srpnu vycházet Reichenberger Abendpost (Liberecké večerní zprávy). Vzdělávací výbor, platforma liberecké levice, získal u pravičáků pověst klubu pletichářů, který vystupoval na vnitrostranických fórech s polemickými vývody oslabujícími politiku nejen Adlerova vedení. Na jednání růžovodolského zastupitelstva vystoupil 18. listopadu 1914 KK proti válce: „Pan Karel Kreibich prohlašuje, že hlasuje proti tomuto návrhu zejména proto, že u této miliardové půjčky chybí jakékoliv záruky, protože tato válečná půjčka není schválena parlamentem, což se nestalo ani v zaostalém Rusku.“ (Zastupitelstvo mělo přispět k upsání válečné půjčky.) Tento údaj je spolehlivě ověřen ze zápisů růžodolského zastupitelstva; Vrba si tím nebyl jist.
První měsíce světové války byly pro Kreibicha životem v hlubokém týlu; z českého prostředí k němu doléhalo výmluvné heslo „Nastupujeme jako draci, útočíme jako raci.“ (s. 252) Spontánní lidový český odpor byl až příliš patrný. KK se podařilo vyhnout službě u austroněmeckého pluku a protekcí se dostal 13. srpna 1915 do české jednotky; bylo to až poté, co zveřejnil článek věnovaný 500. výročí Husovy justiční vraždy provázený verši „An allen Ufern blüht der segensvolle Rhein. / Warum? Man warf dereinst des Husschen Asche drein.“ (s. 253, v českém převodu „Na všech březích kvete požehnaný Rýn / Proč? Byl do něj kdysi vhozen Husův popel.“) A tak první světovou válku prožil tento německočeský revoluční socialista mezi svými českými druhy.
Kreibich se učil českým písničkám. Formy rezistence byly různé: ve vhodném okamžiku jeden z jeho českých druhů při pořadovém výcviku velel česky podle Tyršova překladu německých povelů. Po školení jednoročních dobrovolníků v Egeru (Jáger) se poprvé v životě se hlásil v umrtvujícím prostředí maďarského zupáctví jako Čech; nemohl zradit své české kamarády. Nakonec byl vyřazen jako četař. Následně však nebyl uznán dostatečně dobrým pro udělení aspirantury (čekatelství důstojnické hodnosti) a posléze byl odeslán na frontu. Neskončil však na té očekávané východní, ruské, ale nečekaně na té jižní, italské. Alpská bojiště se mu stala až do konce války životním osudem.
Poměrně rychle se vypracoval na výkonného rotmistra praporu; dopisem do redakce Arbeiter-Zeitung si vybojoval právo na přezkoušení a obnovení nároku na důstojnickou hodnost. Na podzim 1916 se dostal na dovolenou. En passant se tak dověděl o existenci radikální levice (Zimmerwald) uvnitř Internacionály. 21. listopadu 1916 zemřel František Josef I. Kreibich k tomu uvedl: při školení mužstva „jsem se ptal, kdo z nich ví, co se v tomto roce (1848 – JM) ještě stalo. Nikdo to nevěděl. Hodně se divili tomu, že byla revoluce. Divili se ještě více, že tato revoluce měla nějaký význam pro selský lid, i když mezi nimi byla většinou selská mládež. O robotě a jejím zrušení roku 1848 skutečně nic nevěděli.“ (s. 261) Linecká nuda vedla KK k dobrovolnému přihlášení se na frontu.
Nakonec v Tridentu došlo k třetímu přezkoušení; sympatie, které získal v důstojnictvu pochodového praporu, mu po přehrané, předem připravené frašce (důstojnické zkoušce)přinesly povýšení na podporučíka. Pikantním bodem byla jeho dvacetiletá učitelka italštiny, které na oplátku vyprávěl o českém národním hnutí. KK tu navázal na své středoškolské úsilí.
Na jaře 1917 se Kreibichova jednotka přesunula na jihovýchod od Trentu (Tridentu). Dostával tu i italský sociálně demokratický deník, z nějž se dozvěděl o stockholmské konferenci Internacionály. Naopak nevěděl o druhé ruské revoluci. Posléze dorazil na frontu. Poprvé měl důvodný strach o život. Přežil i své první, naštěstí ne závažné zranění. Nakonec z toho rezultovalo příjemných 14 dní v tridentské nemocnici. V převážně české jednotce se mu dařilo víc než dobře. Všichni se shodli na jednom: na zničení Rakousko-Uherska. Čeští vojáci měli osobitý smysl pro humor: při přesunu oddílu mu do kroku zpívali pochodovou píseň Rudý prapor. Pro její pochodovou hudební jarost si libovali i početně menšinoví linečtí „mošťáci“.
Od listopadu 1917 se se svou jednotkou posunul na východ. V Posočí navázal kontakt s italskými obyvateli, potěšenými jeho znalostí italštiny. Setkal se i s přišelci-zajatci z Ruska. V drsném horském klimatu, které jednotce přineslo větší ztráty než frontové boje, museli být v polovině ledna 1918 vystřídáni. Současně dostal svou druhou dovolenou. V Liberci se dozvěděl o VŘSR; Reichenberger Tagespost se pod Neurathovou rukou stala příznivkyní sovětů. Bylo zřejmé, že se blíží konec války. Dovolenou Kreibich strávil ve „své“ redakci. Vzdoroval tu austroněmeckým šovinistům a nacionalistům. Jeho názor byl jednoznačný: „v zájmu revoluce (socialistické – JM) je třeba, aby Německo, Rakousko a Turecko válku prohrály; jenom to může zachránit ruskou revoluci a vést k revoluci u nás.“ (s. 276–277) Z lednových hospodářských bojů ovšem revoluce nevzešla. KK dovolená se prodloužila; cestovní příkaz na frontu obdržel-dostal až koncem března.
Jeho pluk sídlil k tomu datu v zavšivených vídeňských barácích. Skepse už převládla nad přesvědčením o vítězství. Ke konci května – proslulá rakouská schlamperei (lajdáctví) opět „konala“ – se vrátil v rozjásaném máji květů a vůní na italskou frontu. Vojna byla také „májová“. Mocnářství vůčihledě dodělávalo. V srpnu byl dokonce v Liberci na čtrnáctidenní dovolené. 17. srpna byl povýšen na poručíka. Zaznamenal i austroněmecké protesty proti možnému udělení autonomie pro jihotyrolské Italy. KK navázal korektní vztahy i s novým-nováčkovským českým osazenstvem – byl u pluku jediný, kdo byl mocen češtiny. Současně se sblížil se sličnou italskou číšnicí; italsko-české přátelství jako projev lidové diplomacie bylo mimo diskusi. Konec soustátí byl ale opravdu již mimo diskusi. Autorita důstojnictva slábla ze dne na den.
V nastalém chaosu se vojáci Kreibichovy jednotky domluvili na vojensky řádném (spořádaném) odchodu do střední Evropy. KK poprvé zaslechl zmínku o dr. Adlerovi jako ministru zahraničí. V Brenneru narazili náhodně na prázdný vlak, kde se Kreibich rozešel se svými českými spolubojovníky; čeští Němci měli patřit do Německého Rakouska (Deutsch-Österreich, Deutschböhmen bylo jednou z velmi efemérních tzv. nových korunních zemí).
Předchozí díl: