Politolog Petr Drulák píše o tom, jak se po lednovém únosu prezidenta N. Madura stal z Venezuely poslušný protektorát Washingtonu.
Když dnes Trump sklízí trpké plody agrese vůči Íránu, jistě je mu útěchou pohled do Venezuely, která byla nejvýznamnějším íránským spojencem na americkém kontinentu. V půlce května vydala vláda v Caracasu Američanům svého bývalého ministra průmyslu obviňovaného z korupce a praní špinavých peněz. Zatímco islámskou republiku si Američané nepodvolili, někdejší centrum nové bolívarské revoluce ovládli. Ze sebevědomého svrchovaného státu, který byl tlačen americkými sankcemi do ekonomického bankrotu, se po lednovém únosu prezidenta Madura stává poslušný protektorát Washingtonu.
Alex Saab byl klíčovou postavou chávistické hospodářské politiky a hlavním stratégem obcházení amerických sankcí. Jako zdatný manažer měl na starosti sociální programy pro nejchudší Venezuelany, o jejichž podporu se opírala vláda jak Huga Cháveze, tak i jeho nástupce Nicoláse Madura. Ale také prostřednictvím řady prostředníků organizoval tajné vývozy venezuelské ropy a zlata a dohlížel na obchod s Íránem. Američanům vadil možná více než Maduro, šli po něm dlouho. V roce 2021 se jim dokonce podařilo ho po zatčení na Kapverdách zavléci do USA, ale o dva roky později ho byli nuceni vyměnit za Američany vězněné ve Venezuele. Dnes jim ho vydala vláda někdejší Madurovy viceprezidentky a současné úřadující prezidentky Delcy Rodríguezové.
Hodně věcí se v posledních měsících v Caracasu změnilo. USA převzaly kontrolu nad prodejem venezuelské ropy, ujaly se venezuelských zlatých rezerv a odvezly si také obohacený uran, který byl určen jako palivo pro jaderný reaktor. O venezuelské ekonomice se dnes rozhoduje v New Yorku a Washingtonu. O kontrolu nad venezuelskou energetikou se dnes mezi sebou utkávají především Amber Energy trumpovského oligarchy Paula Singera s Dalinar Energy, kterou řídí investiční banka JP Morgan. O své se ale hlásí také Peter Thiel, Trumpův syn Donald junior a řada dalších.
První větší zahraniční cestu prezidentky Rodríguezové ohlásil americký ministr zahraničí Marco Rubio. Doprovodil ji do Indie uzavřít kontrakt na dodávky venezuelské ropy. Američané tím dali Indii i světu vědět, kdo dnes ovládá největší světová ložiska černého zlata.
Právě venezuelská ropa měla představovat jednu ze spojnic mezi americkými útoky na Venezuelu a Írán. Kontrolou nad venezuelskými nalezišťmi chtěli Američané údajně kompenzovat výpadky ropy ze zálivu, s nimiž počítali po svém vojenském zásahu. Z dlouhodobého hlediska by podobná kompenzace snad i mohla dávat jistý smysl, ale krátkodobě je vyloučena. Venezuelský ropný sektor vyžaduje po letech amerických sankcí zevrubnou obnovu, která zabere několik let. Washingtonu se však alespoň hodilo, že od venezuelské ropy odříznul Kubu, s níž chávistický režim udržoval geopolitické i ideologické partnerství.
Nicméně izraelská vláda Madurův pád nadšeně přivítala. Sionisté a neokonzervativci považovali venezuelské spojenectví s Íránem za osu zla. Venezuela podobně jako většina států globálního Jihu sympatizovala s Palestinci, ale šla dále než ostatní. Budovala vztahy s Íránem, po brutálním izraelském zásahu v Gaze přerušila v roce 2009 diplomatické vztahy s Izraelem a její nepřátelé ji obviňovali z podpory protiizraelského terorismu. Naopak protimadurovská opozice se hlásí k tvrdému sionismu: loňská laureátka Nobelovy ceny míru Machadová už v roce 2018 vyzývala Netanjahua, aby svrhl venezuelskou vládu, Juan Guaidó, z něhož se první Trumpova administrativa pokoušela udělat venezuelského prezidenta, slíbil otevřít venezuelské velvyslanectví přímo v Jeruzalémě; během svého virtuálního prezidentování dokonce jmenoval caracaského rabína velvyslancem v Izraeli.
Proto také Rodríguezová, ještě jako Madurova viceprezidentka, obviňuje z únosu prezidenta sionistické kruhy. Ale jak ukázalo Saabovo vydání do USA, v následujících měsících se dost změnilo. Rodríguezová může věřit, že dokáže s Američany něco uhrát, ale nechala si svázat ruce. Ne že by měla na vybranou. Pokud by se začala příliš bouřit, Washington sáhne po někom jiném. Protitrumpovská opozice v Kongresu vsází stále na Machadovou a mezi představiteli postmadurovského režimu i tradiční protichávistické opozice je dost dalších ambiciózních hráčů.
Situaci ve Venezuele určuje to, že na rozdíl od Íránu nenašla v lednu dostatečnou sílu k vojenské obraně. Ale byla to reálná možnost? Jak může dnes jakákoli latinskoamerická země čelit hegemonu ze severu? Konec globální nadvlády USA vůbec nemusí znamenat širší možnosti pro Latinskou Ameriku. Naopak Washington může o to pevněji sevřít region, který považuje za svou výlučnou sféru vlivu. Uvidíme, co se stane na Kubě.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!