V aktuálním seriálu se historik Jiří Malínský věnuje osobnosti a kariéře českoněmeckého politika a spoluzakladatele KSČ Karla Kreibicha (1883–1966).
Závěry plynoucí z Kreibichovy autobiografie a odezvy československých padesátých a šedesátých let
Karl Kreibich dopsal své vzpomínky roku 1959 a od počátku usiloval o jejich knižní vydání. Bylo to pochopitelné: Šmeralův blízký přítel byl jedním ze spoluzakladatelů strany na konci života (bylo mu 75 let) a toužil vydat své svědectví nejspíš v roce 40. výročí založení své strany. Stržen dobovou releninizační vlnou chruščovovského tání a oficiálním bojem proti kultu osobnosti šel nepochybně na hranici (nebo i za hranici) dobově publikovatelného. Svým „mezikomunismem“ i výrazně osobitým vztahem k češství nemohl nebýt napadnutelný i pro svou sršatou vyjadřovací kulturu. Podle toho dopadla i recenzní řízení z přelomu padesátých a šedesátých let.
To, co na nich bylo zvlášť cenné, dětství a mládí strávené přirozeně v pohraničí, navrhli vypustit prakticky zcela; vadilo i líčení věznění ve Spojeném království, údajné přeceňování austromarxistických děl a rozhořčením byla stíhána i pochvalná zmínka o TGM (hilsneriáda). Ještě trapnější bylo podle nich Kreibichovo údajné nedocenění Šmeralovy úlohy na počátku dvacátých let a lidsky urážlivá byla i zmínka o chabé pravopisné a stylistické úrovni předloženého rukopisu. Reimannův posudek alespoň uznal některé přednosti Kreibichovy vzpomínkové knihy; jako pochybná se jeví zmínka „celková neujasněnost pohledu autora na vývoj dělnického hnutí, který vede k tomu, že jeho kritika sociáldemokratismu zůstává na povrchu a nejde do hloubky.“ (s. 327) Bylo jen ironií osudu, že spoluorganizátor liblické konference (1963) byl jako reformní komunista r. 1969 vyloučen z KSČ. Zdá se, že jeho recenzní posudek již v té době zrcadlil jak jeho vnitřní boj, tak snahu přežít vzrůstající napětí uvnitř tehdejší KSČ.
Ve své obsáhlé odpovědi Odpověď na kritiku mých vzpomínek z 24. srpna 1960 (s. 330–348) Karl Kreibich hájil pronikavý význam dětství pro život každého člověka včetně navazujících a souvisících kontextů a prostředí, v nichž bylo žito. Navíc tímto způsobem postihl konec většinového postavení ještě tak trochu cechovní řemeslné malovýroby. Ve své době pronikavě upozornil na skutečné kořeny komunistického hnutí i pluralitu „kádrových profilů“ vedoucích představitelů KSČ. Připomněl (s. 333–334) i fakt, že v dětství a jinošství prožil dobu, v níž sociálně demokratické hnutí nedisponovalo ani mládežnickým, ani do značné míry také ženským hnutím. Obdobně hájil svou charakteristiku tzv. „ultralevých“ (v tehdejším rutinním vnitrostranickém newspeaku také často zvaných trockisté).
Důležité bylo i jeho upozornění na časté proměny v oceňování Masarykovy činnosti a odkazu. Hájil i jeho pozitivní přínos v tzv. záhřebském procesu (s. 337–338) i vystupování v rukopisné aféře a hilsneriádě. „Dovolil“ si také upozornit na to, že jeho válečné poznámky věcně a podrobně líčí skutečné poměry v rakousko-uherské armádě na počátku minulého století. Věcně se vyjadřuje i k osobnostem Josefa Seligera a Aloise Neuratha. Absenci zmínek o významných německočeských představitelích KSČ Gustavu Beuerovi (1893–1947), Karlu Kneschkem (1898–1959) a Otto Hellerovi (1897–1945) vyjasnil věkovým (generačním) rozdílem mezi nimi.
Obsáhlou pozornost věnoval ve svém vyjádření KK o zakladateli KSČ dr. Bohumíru Šmeralovi. Konstatoval nesnadnost jeho interpretace i skutečnost, že ještě na počátku šedesátých let nebyl k dispozici ani jeho přesvědčivý životopis. Jako nepopiratelný fakt viděl jeho mimořádný osobnostní formát, důkladnou znalost marxismu. A současně zdůraznil viditelné shody v předříjnových aktivitách české i austroněmecké sociální demokracie. To platilo i pro jeho až okázalé prvoválkové válečné rakušanství, jímž se blížil Viktoru Adlerovi. Osobně ho znal od r. 1910 (Kreibich byl o dva roky mladší). Dále uvedl: „Spřátelili jsme se roku 1920 po jeho návratu z Moskvy a při stálém styku a spolupráci levého hnutí v poslanecké sněmovně a mimo ni.“ (s. 344) Vysoce ocenil jeho starost o masový charakter KSČ. To bylo určitým tmelem tzv. historické pravice. Současně KK naznačil svůj zřetelný odstup od slova šmeralismus. Dalším sjednocujícím prvkem KK a BŠ byl jejich názor na ultralevé postoje a aktivity. (V této souvislosti Stalin kuloárově r. 1925 navrhl blok levých a historické pravice.) KK výslovně zdůraznil: „Ale nějaké zcela nevážné ultralevé hlasy německých a českých i u nás (v liberecké levici – JM) silně znepokojily Šmerala, který již viděl nebezpečí revolučních akcí, nebezpečí ‚izolované revoluce‘, jak on se vyjádřil. Obával se také, že III. sjezd KI se postaví na stranu radikální levice.“ (s.345) Ke stejnému závěru dospěl i šmeralovský badatel doc. PhDr. Václav Šplíchal, CSc. (1932–2023).
Pro Kreibicha bylo také nejasné tvrzení Václava Kopeckého o Šmeralově údajném odsouzení na III. kongresu (ve svých vzpomínkách čerpal z vlastních záznamů a dobového tisku). Slabým bodem první sovětizace byl nástup lidí typu Bolena či Jílka a následné vnitrostranické krize let 1928–1929 (jejich intrikánské portréty podala ve svých vzpomínkách Marie Švermová). Ještě nepochopitelnější byla skutečnost, že Gottwaldovo vedení odmítlo přes doporučení Třetí internacionály Kreibichovu a Šmeralovu účast ve volební kampani pro poslanecké a senátorské volby r. 1929. Oba úzce spolupracovali v senátorském klubu KSČ v letech 1935–1938, který – jako jeho předseda a místopředseda – spoluvedli.
KK se vyjádřil i ke své velmi špatné češtině. Do českých socialistických periodik přispíval již od vzniku KSČ; mezi korektory jeho češtiny patřili mj. Šmeral, Olbracht, Vacek a řada dalších. V roce 1937 vyšla v Prokopově nakladatelství Kreibichova kniha Vznik a vývoj VKS(b); bylo to první vylíčení jejích dějin ještě před prvním vydáním Stalinovy publikace; druhé vydání bylo zveřejněno r. 1945. O rok později vyšla Kreibichova česká brožura 60 let českého dělnického hnutí. Během svého britského exilu psal pravidelně pro časopisy Nové Československo a Čechoslovák. Podobně byla důkladné jazykové korektuře podrobena i jeho práce z r. 1945 Konec sudetského němectví. Přes svou bídnou češtinu byl prezidentem Gottwaldem vyslán jako diplomat do Moskvy. Z výčtu fakt je i dnes zřejmá jedna věc: kdo chtěl psa či kočku bít, hůl si vždycky našel.
Závěrem svého dopisu si neodpustil štiplavou poznámku na adresu českých soudruhů, pokud šlo o jejich vnějškový deklarativní (poněkud samoúčelný) důraz na používání špičkové, gramaticky a stylisticky bezchybné češtiny.
Politickým emigrantem ve Velké Británii (s. 371–384)
V roce 1937 získal KK během svého pobytu na světové výstavě v Paříži kontakt na redakci regionálního periodika Komunistické internacionály Rundschau (Rozhledy). Po okupaci československého pohraničí hledal možnost hmotně zabezpečeného exilu; odpůrci mnichovského diktátu ve Spojeném království z tamějšího Výboru pro uprchlíky z ČSR mu nejen zprostředkovali povolení k příjezdu, ale i úhradu cesty. KK byl mezi německočeskými osobnostmi ve Spojeném království třetí v pořadí: předešli ho Gustav Beuer (1893–1947) a Ludwig Freund-Frejka (1904–1952). Stačili, mluvíce anglicky, dojednat soukromé ubytování v anglických rodinách (KK bydlel v přátelském prostředí redaktora konzervativního deníku Daily Telegraph) a začal se hned seznamovat s londýnskou velkoagromerací. Dalších 6 měsíců prožil v Manchesteru v rodině vlastníka deníku Manchester Guardian. KK komunistické směřování jim nevadilo; naopak v nich probouzelo zvědavost. Kreibich tuto dobu využil pro intenzívní poznávání Anglie.
Na konci června 1939 se vrátil do Londýna, kde již působilo centrum emigrace; československé exulanty tam zastupovala Kreibichova stará známá Käthe Beckmannová-Fischerová. Exulantům se dařilo vcelku dobře; to se však změnilo propuknutím druhé světové války v Evropě. Část exilu byla poslána do koncentračních táborů; odborový krajanský výbor, který byl kvůli tomu zřízen, odvedl mimořádně kvalitní práci: „Nejdůležitější ale bylo, že mobilizace vojska a válečného průmyslu učinila konec nezaměstnanosti a vyvolala nedostatek pracovních sil. Nyní získali všichni emigranti práci v továrnách a jiných provozech. Naši pracující emigranti byli v továrnách brzo velmi ceněni a také v odborech byli rádi viděni.“ (s. 375) Mzdy byly vysoké a potravinové příděly bohaté; mimoto se z jejich rámce vymykaly hotely, pohostinství a závodní jídelny. Zajímavá byla i personalistika: „V Anglii člověk není posuzován podle papírů, ale podle toho, co umí a jak se projeví. Dotazník je tam neznámá věc. … Něco takového tam člověk vůbec nezná.“ (s. 375)
Vcelku spořádaná situace komunistického exilu v UK se zhoršila po sovětské intervenci ve Finsku a zejména pak po zhroucení Francie 22. června 1940. Opozice proti protisovětskému (ruskému) stanovisku Spojeného království přispěla k zatčení 6 z nich; mimo Frejky a Beuera mezi ně patřil i Kreibich. Zprvu byli v londýnském vězení, odkud byli po několika týdnech přemístěni do waltonské velkověznice u Liverpoolu. V prosinci téhož roku byli v koncentračním táboře v Lingfieldu jižně od Londýna. Tam i v dalších internacích mohli pozorovat zvláštnosti anglického dozoru: „… mohli jsme se volně pohybovat po celém velkém táboře. … Byly tam rovněž sprchy. … ‚Zvenku‘ jsme mohli dostávat vše, také oblečení, které nám posílali soudruzi. Na knihy ani na noviny nebyla žádná cenzura. Ostrahu a vedení koncentračního tábora mělo na starosti vojsko, které si počínalo skvěle.“ (s. 378) To platilo i pro další obdobné lokace, v nichž se KK pohyboval. Starala se o ně i YMCA. Dostal také při této příležitosti cenný dar: Lutherovu bibli.
Po přepadu SSSR Hitlerem byli německočeští exulanté po krátkém soudním procesu propuštěni na svobodu (jejich hlavní argument byl, že Churchill prohlásil SSSR spojencem UK). Dosavadní úzce německočeská organizace KSČ se rozrostla o řadu českých přírůstků. A jak zdůraznil KK: „Náhoda, že čeští soudruzi dorazili později a v omezeném počtu, nemohla samozřejmě ovlivnit vedení strany, které muselo být čistě české.“ (s. 379) Prvním předsedou této exilové organizace KSČ se stal Václav Nosek. Souviselo to i s prosazení – m prozatímního státního zřízení, jehož přirozeným ztělesnitelem i tvůrcem byl exilový prezident a vůdce druhého odboje prof. dr. Edvard Beneš (1884–1948). Komunistům se dostalo i zastoupení ve Státní radě: Čechy tu zastupovali Václav Nosek (1892–1955) a Anežka Hodinová-Spurná (1895–1963), Slováky Jozef Valló (1898–1978), Ukrajince (Rusíny) Ivan Petruščák (1902–1961) a Němce Karl Kreibich.
Kreibichův postoj byl mezi demokratickými Němci zcela výjimečný: „Odmítl jsem, abych byl brán za zástupce těch Němců, kteří v komunálních volbách z více než 90 % hlasovali pro Henleina, a tím se prohlásili za nepřátele Československé republiky. Pokládal jsem se prostě za občana ČSR a za zástupce KSČ.“ (s. 381) Demokratickou československy cítící menšinu dotvořili lidé tzv. Zinnerovy skupiny z DSAP a pokrokovci z DDFP Alfreda Pereze; koncentrovala se do pozdějšího (Sudeto)německého antifašistického výboru. KK byl rozhodně proti sudeťácké předponě. Byl v neustálém spojení s prezidentem Benešem i Gottwaldem a moskevským exilovým centrem. Komunisté vydávali ve Spojeném království několik periodik: časopis Nové Československo, německý týdeník Einheit (Jednota) vedle dalších periodik pro ženy a mládež. Jeho spolupracovník Alfred Fried se také podílel na akci Lidice musí žít.
I KK potvrdil proslulou mimořádnou statečnost lidu Velké Británie oproti německému bombardování. Glosoval to větou „Člověk měl pocit, že tenhle národ nemá žádné nervy.“ (s. 383) Pro tehdejší Spojené království byla příznačná spontánní robustní občanská kázeň i příslovečná čistota veřejných prostranství (platila i pro panovnickou rodinu). Kreibich soustavně a hojně provozoval mezi Angličany cílevědomou československou identitu. Velmi zajímavé pro něj byly i přednášky u československých jednotek v GB. Celkově lze meritum těchto novinových článků, vydaných v novinách Aufbau und Frieden roku 1963, ocenit jako mimořádně věcný a nepředpojatý přehled na tuto otázku; v komunistické realitě na přelomu padesátých a šedesátých let se jedná o pohled vyhraněně nonkonformní.
Předchozí díl: