V aktuálním seriálu se historik Jiří Malínský věnuje osobnosti a kariéře českoněmeckého politika a spoluzakladatele KSČ Karla Kreibicha (1883–1966).
Tortura politických procesů
A dále doložil zdrcující jemu známou odpověď: „V sovětských, polských a maďarských publikacích bylo přiznáno a ostře kritizováno, že tamější orgány státní bezpečnosti se dopustily užívání ‚zločinných, zakázaných provokačních metod‘. Jakými metodami dosáhla naše ‚státní bezpečnost‘ falešných přiznání? Že se maďarské a polské publikace o tom u nás cenzurovaly, že se to všechno nám utajilo – to jenom více ukazuje na závěr, že se něco takového stalo také u nás.“ (s. 404) Propouštění političtí vězni r. 1953 nevěděli o Stalinově a Gottwaldově úmrtí. Je zjevné, doložil Kreibich, že se Státní bezpečnost vymkla kontrole KSČ a vytvořila stát ve státě. Nelze nepoznamenat, že se Kreibichovy expertízy potvrdily napříč desetiletími nezávisle na sobě ve vzpomínkách Švermové i Štrougala (mimo dnes již obsáhlou odbornou literaturu mj. v periodicích Současné dějiny a Securitas imperii a závěrech rehabilitačních senátů zejména druhé poloviny šedesátých let).
Míře práv a povinností německé národnostní menšiny v Československu je věnován další nedatovaný Kreibichův dopis Sekretariátu Ústředního výboru KSČ v Praze; pochází z počátku šedesátých let minulého století (s. 407–410). Podnětem k jeho vzniku byl vyhlášení nové ústavy a doprovodná řeč Václava Kopeckého a článek stalinisty Bruno Köhlera (1900–1989). Kreibich byl vždy odpůrcem německého nacionalismu v dnešním Česku a nepřekvapilo ho ani Henleinovo vystoupení r. 1933. „I bez Mnichova bylo by došlo k fašizaci pohraničí a masarykovsko-benešovská ‚demokracie‘ by tomu nebyla zabránila. Když po vypuknutí války roku 1939 byl zahájen oficiální československý odboj, jsem si byl vědom, že může být řeč pouze o českém a slovenském odboji. Hrdinský boj malého počtu našich německých komunistů a obětí, které tu padly, nemohly na tom nic změnit.“ (s. 407) Jakschovský vklad válečných i poválečných požadavků inspirovaný henleinovským Karlovarským programem kladl před KK těžko rozlousknutelný oříšek – jak československý rozhlas z Moskvy mohl běžně používat slovo nacisty zkompromitované slovo sudetský.
Rozhodně odmítl návrh německočeských exilových antifašistů na termín sudetoněmecký národ. Tento postoj uplatnil i po návratu z manchesterského vězení roku 1941 (počátek oficiální účasti demokratických exilových českých Němců v druhém odboji): „Uvedení němečtí soudruzi mi moje stanovisko zazlívali; nemohouce se již proti této změně ve vedení bránit, znemožnili či aspoň odkládali, jak jen mohli, moji účast ve vedení.“ (s. 408) Předhazovali KK i jeho souhlas s transferem (vysídlením). Připomněl i svou tehdy čerstvě poválečnou brožurku Konec sudetského němectví.
Proto také napadl Kopeckého tvrzení o transferu 3,5 milionu českých a slovenských Němců; podle sčítání lidu r. 1930 žilo v ČSR 3 306 399 Němců. Během války tato minorita utrpěla řadu citelných ztrát (oficiální dobový poválečný údaj mluvil o 2,6 milionu odsunutých Němců, počet lidí z tzv. Staré říše /Altreich/ a tzv. lidových hostí v tom nebyl zahrnut). A současně napadl skutečnost, že zbylým českým a slovenským Němcům bylo znemožňováno legální vystěhování. V poválečném Československu sledoval situaci německočeské menšiny soustavně; mj. přispíval i do časopisu Aufbau und Frieden. Bruno Köhler se tomu vyhnul. „Úloha nás komunistů není přece jen nařizovat a předepsat, nýbrž také vykládat, odůvodňovat, přesvědčovat a získat lidi pro nás.“ (s. 410) Slušné chování k vymírajícím německým spoluobčanům, nezřídka proletářům, je věcnou alternativou k podivnému termínu „dobrovolná asimilace“.
Historická pravice
Z r. 1963 pochází výňatek „Nevážná hra s pravdou a nepravdami“ (s. 411–428), která je podle Vrbova zjištění výňatkem z rozsáhlejšího Kreibichova textu Poznámky k úvahám o Šmeralovi. Docházelo k hrubým nepřesnostem ve faktografii Šmeralova života (dlouholetý ředitel Ústavu dějin KSČ Jindřich Veselý /1906–1964/); r. 1933 po zastavení Vorwärts převzal od Šmerala redakci časopisu Svazu přátel SSSR Svět sovětů. Podobně kriticky se vyjádřil také k informaci o KSČ ve Velké sovětské encyklopedii, z níž plyne,- že v první polovině dvacátých let KSČ vedli pouze Josef Haken a Klement Gottwald. V jiné sovětské encyklopedii se naopak lze dočíst, že Šmeral byl po založení KSČ nepřetržitě členem ÚV a parlamentníkem. Je to všechno – podle kritického Kreibichova vyjádření – neurčitá směs fakt a polofakt i vyslovených výmyslů a nesmyslů.
Na V. sjezd (1929) ani Šmeral, ani Kreibich pozváni nebyli. Současně Kreibich dodal, že krátce před sjezdem byl pozván do jednání prezídia KI (vybavil si přítomnost Sergěje Guseva /1875–1933/, Otto Kuusinena /1881–1964/, Osipa Pjatnického /1882–1938/ a Bély Kuna /1886–1939/), kteří mu měli uložit, že vedle Gottwalda jako předsedy strany měl Bohumil Jílek zůstat členem politbyra a jedním ze tří tajemníků ÚV. V Praze se setkal v kavárně poblíž Hlavního nádraží (Arco?) s Eugenem-Jenö Friedem (1900–1943) a Gustavem Beuerem (1893–1947); z rozhovoru s nimi pochopil, že Jílek je neudržitelný. Nedobře dopadla i schůzka s Neurathem. Nakonec se ukázalo, že KI vyslala do Prahy dva emisary; mimo KK ještě dva polské komunisty s protichůdnými instrukcemi. O Šmeralově cestě do Prahy nepadlo slova. Stejně tak o jeho účasti na VI. sjezdu KSČ roku 1931.
Podobných dobových nejasností a nedořeků bylo více. Historická pravice to neměla v konfrontaci s ultralevými snadné. Jediný, kdo prošel, byl Zápotocký: „Mluvil jsem pak se Zápotockým, který se mnou souhlasil a mně radil, abych za nynější situace ve straně tam nepracoval, on že toho sám už má až po krk.“ (s. 415) Neuspořádanost a rozkolísanost KSČ na počátku třicátých let odpovídala kvalitě-nekvalitě popírajících se informací v knize Kopeckého ČSR a KSČ (1960). Kreibich své výhrady postavil jako možnou variantu k tehdejšímu dobovému současnému režimnímu líčení. A varoval i před rozpornou a diletantskou praxí cenzury na počátku šedesátých let minulého století.
V o rok mladší stati Jak došlo ke „kultu osobnosti“ – a co to bylo (s. 416–428) reagoval KK na soudobé články Zdeňka Mlynáře (1930–1997), Milana Hübla (1927–1989) a Ladislava Štolla (1902–1981), které se dotýkaly vztahů KSČ s Kominternou a KSSS. Okrajově se zmínil o osobnosti Trockého, který byl té době v přerodu z renegáta v první oběť kultu osobnosti. První výrazné datum, které KK utkvělo v paměti, byl amsterodamský kongres Socialistické internacionály v době rusko–japonské války (1904), na němž si veřejně podali ruce Japonec Sen Katajama (1859–1933) a Rus Georgij Valentinovič Plechanov (1856–1918; Kreibichovi bylo tehdy 19 let). V roce 1910 se, jak již bylo řečeno, v Liberci setkal s Čičerinem na sjezdu austroněmecké sociální demokracie. O situaci ruských sociálních demokratů byla tehdy pro KK informací brožura Trockého Válka a Internacionála z roku 1914.
Vzpomínka na první sovětský pětiletý plán je pro KK spojena společným moskevským pobytem se Šmeralem. Po obsáhlé veřejné diskusi byl schválen XVI. konferencí VKS (b) v dubnu 1929. Byly tu i kritické stránky, např. vyznívající NEP. Začala masová výstavba průmyslových závodů (na úkor a ze zdrojů venkova; tehdy to byla danost), což bylo provázeno početným přechodem venkovanů do velkých měst. Silný byl i příliv zahraničních odborníků. Budování bylo provázeno ostražitostí, která přecházela do perzekuce; tehdy vznikl-nastal podle KK jev nazvaný po r. 1956 kultem osobnosti. Stalin se přikrýval Leninem. V roce 1933 několikaletá vnitrostátní krize výmarské republiky vyústila do hitlerovské totality bez jakéhokoliv odporu. Když Beuer, bezprostřední účastník tohoto mocenského zvratu, hodnotil na stránkách Vorwärts toto dění jako porážku dělnictva, dostalo se mu pokárání; KSN se z této porážky nicméně nevzpamatovala dodnes. SSSR na to reagoval vstupem do Společnosti národů a tzv. východním Locarnem – podpisem spojeneckých smluv s Československem a Francií (10. prosince 1934; tzv. sanační Polsko druhé polské republiky své připojení výslovně odmítlo a naopak podepsalo s hitlerovským Německem pakt o neútočení téhož r. 1934). Ve své práci Vznik a vývoj VKS(b) připomněl KK leninskou periodu ruského komunistického hnutí. Mezi lety 1933–1950 v SSSR nepobýval. Jako velvyslanec v Moskvě o skutečné tváři stalinismu nevěděl nic. Při diskusi – mimořádně zajímavá Kreibichova poznámka – v Kominterně prohlásil Karel Radek (1885–1939): „Kdybych seděl ve švýcarském parlamentě, tak bych si také přál opozici, už proto, abych tam neusnul.“ (s. 421)
Zprvu Stalin vždy politicky pracoval s Leninem; o Kominternu se začal zajímat r. 1925. Bylo to v době, kdy se také v kruhu kolem Zinověva uvažovalo o vyloučení historické pravice se Šmeralem a Kreibichem včele z KSČ. R. 1925 došlo k rozhovoru se Stalinem, u kterého byli dále přítomni Josef Hais (1866–1943), Antonín Zápotocký a Alois Muna (1886–1943). Byl to tehdy přátelský rozhovor. Ale i tak to všechno bylo vykoupeno viditelnými ztrátami hlasů i členů strany ve volbách roku 1929 oproti výsledkům dosaženým v roce 1925. Ponurá atmosféra v mezinárodních vztazích třicátých let násobená utajováním činností státní bezpečnosti NKVD a MVD vedla k děsivým důsledkům pro SSSR (o nich mluvil Chruščov na XX. sjezdu). KK dodal: „Právě proto je vrcholem systému tajnůstkářství a prolhanosti, jímž je zahalena naše cesta k socialismu, jestliže se něco takového, takový hrozný zločin proti všemu lidskému, proti vší lidskosti, zatají, jestliže se neodhalí v plné míře, jestliže se zatají příčiny a způsoby, jakož i strůjci těchto zločinů – to není jen otázka zadostiučinění a trestu, nýbrž i ochrany proti opakování takového zločinu.“ (s. 423)
Ve třicátých letech byla situace v SSSR obdobná. Kreibich byl tehdy na zájezdu v textilním závodu, kde pracovala skupina německočeských komunistů, jež se vystěhovala do SSSR. Z debaty s nimi se dozvěděl, že v tzv. kolektivizaci bylo nutno sahat i k násilným prostředkům zejména v boji proti Stolypinem vytvořené třídě tak řečených kulaků. Obdobný boj byl sváděn s pravoslavnou církví. Hodně tu působily tradice z carských dob. „Na Solověckých ostrovech v Bílém moři byl velký koncentrační tábor. Přepětí sil na poli industrializace a nemálo případů záškodnictví vedlo k tomu, že se mnohdy zneužívalo politické moci, hlavně bezpečnostního aparátu a soudnictví, a sestrojovaly se případy ‚záškodnictví‘ – jako u nás, jenže v mnohem větších rozměrech.“ (s. 424) Absence historické buržoazní demokracie sehrála v sovětském případě rovněž svou úlohu.
Ke kontextu doby patřila i tragédie socialistického německého socialistického dělnického hnutí. Nástupem nacismu bylo zcela eliminováno. Vystupňování hospodářského rozvoje v SSSR bylo jedinou možnou reakcí-variantou. Docházelo i k selháním. A ke statitisícům obětí tohoto zločinného avanturismu. „Nesmíme se proto divit, povede-li nemožnost proniknout do tohoto tajemství k tomu, že odhady půjdou do statisíců a milionů. Ať tak či onak, tato kapitola naší cesty ke komunismu zůstane naší nesmazatelnou hanbou.“ (s. 426) K obdobnému závěru dospěla ve svých pro režim krajně nesnadných a mimořádně zajímavých vzpomínkách Byla jsem někdo jiný (1988) doc. MUDr. Ludmila Sinkulová, CSc.g (1910–1988).
S jazykem je nutno umět leninsky zacházet a užívat ho. Jinak: „Typickým příkladem takového jazykového projevu je způsob, jak jsme se duševně vyrovnali se statisíci zavražděných za stalinsko-berijovské hrůzovlády tím, že jsme se chopili smířlivého výrazu ‚kult osobnosti‘, tj. uctívání, ne-li zbožňování Stalina.“ (s. 426) Gottwaldův postoj ke Stalinovi založil i v ČSR k němu prakticky neomezenou úctu. „A jak bývalo odjakživa, i dnes ho nejhlasitěji proklínají dřívější nejzuřivější stalinisté.“ (s. 427) Utajení Chruščovova projevu z r. 1956 přispělo k další s tím vším související relativizací pravdy.
„To je pro nás daleko horší než hrůzovláda a hromadné vraždění fašistů; ti se však k tomu přiznávají, hájí své ‚právo‘ na zničení ‚podřadných ras‘. Komunisté, kteří se dopouštějí takových zločinů, jsou pro nás horšími zločinci. Vrcholem vší zločinnosti je justiční vražda …“ . (s. 427) Redakce Rudého práva se rozčílila, když jí dopsal, že její protest proti frankistické fašistické popravě španělského komunisty vyznívá nepřirozeně, když KSČ svých soudruhů popravila rovnou tucet! Stále není známo nic podrobnějšího o Berijových zločinech. „Musíme pohnat k odpovědnosti pachatele těchto zločinů. Že to nedělali z vlastní vůle, že jim to bylo ‚úředně‘ nařízeno. Ať je to jakkoli – musí se to zjistit! Cožpak stranická či úřední disciplína vyžaduje poslušnost až k páchání nejhorších zločinů? A jakým zákonem či usnesením se může vyžádat, ba předepsat zločin?“ (s. 428, zvýraznil JM) Užití Ečerových principů vymáhání mezinárodního práva i institut zločinů proti lidskosti, který je jejich součástí, by i dnes v řadě věcí zjednalo společensky prospěšné jasno.
Předchozí díl: