Historik Jiří Malínský se v dvojdílné eseji věnuje tématu Košického vládního programu, který představoval poválečný mezník, v němž se spojily demokratické obnovné ambice s počátky sovětizace Československa.

Historická východiska

Nedávno proběhlý sněm sdružení sudetizovaných potomků našich někdejších německočeských krajanů, kteří se nás pod vedením Konráda Slepičky (český překlad jeho příjmení Henlein) rozhodli „poctít“ každoročním konáním svého sněmu na území České republiky (objevily se i ohlasy, podle kterých by tento podnik měl být opakován v budoucnu snad v Liberci), vyvolal znovu v život řadu zdánlivě již uzavřených záležitostí našich předků. Řeči o usmíření a přátelství jsou minimálně dvojsečné: většina těchto potomků je po více než 80 letech plně integrována do německé společnosti, která aktuálně prožívá své současné, často velmi palčivé problémy, ale menšina, sdružená kolem mnichovského Sudetoněmeckého domu a tzv. Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen), se snaží o materiální osvojení toho, co lze ještě získat. V pozadí těchto výstupů jsou majetky, které dnešnímu českému a slovenskému státu propadly jako jednak válečná kořist, jednak jako reparace (jako částečná náprava) škod způsobených nacisty jak říšskými (v dobové německočeské hantýrce lidmi z tzv. Staré říše), tak německočeskými členy tzv. Sudetoněmecké strany.

Je příznačné, že o předválečném odsunu českých hraničářských obyvatel z pohraničních území na přelomu léta a podzimu 1938 nepadlo ani při této příležitosti slovo. Ani zmíněno – pokud vůbec v jakém smyslu – bylo jméno prezidenta dr. Edvarda Beneše. Za připomenutí stojí jeho výrok z přijetí zástupců zahraničního tisku na pražském Hradě 20. března 1936 „V nové válce by si každý vzpomněl na roli, kterou hrály minority ve válce světové a v životě států po ní. Již během války, jak to bylo za války světové, by se vynořily určité plány, jak tuto otázku v budoucím mírovém jednání vyřídit definitivně. Proto by v příští válce a v příštím mírovém jednání šlo nikoliv už o získávání nového území, nýbrž také o etnografickou depuraci (plemenné vyčištění – JM) nově získaných území asi po způsobu úpravy této otázky za války řecko-turecké v Malé Asii. Brutálně řečeno: kdo by prohrál, toho lid by musil pro hrané území vyklidit. Cuius regio, eius nationalitas. Proto pozor, je třeba domyslit všecky důsledky. Radikalism v minoritách je tudíž proti minoritám a na jejich zádech by se odehrála válka i mír.“

To je v kostce podaný návrh na transfer českých Němců a do jisté míry i Maďarů odbojových domácích organizací Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“ (PVVZ) a Obrana národa z let 1939–1941, za nímž stála právnická skupina PVVZ vedená  pozdějším předsedou odborné právní komise ČSSD prof. Zdeňkem Peškou (1900–1970). Zjevně se jednalo o prezidentovu reakci na jednostranné nacistické obsazení Porúří a Porýní 7. března 1936. Současně byla tehdejší Prahou započata jednání s tzv. novoaktivisty (nastupujícími vedeními pozitivistických-demokratických německočeských politických stran) o změně poříjnové československé státnosti mezi Hodžovou vládou, jež byla druhým československým prezidentem plně sdílena. Je nutné dodat, že co bylo na nich dohodnuto, se vztahovalo plně i na další prvorepublikové československé národnostní menšiny. Podrobněji tento problém EB rozebral ve svém libereckém projevu 19. srpna 1936; výsledkem byla dohoda z 18. února 1937, po níž raketovou rychlostí následovaly pražskou vládou realizované rozsáhlé reformní akty. Obdobná jednání probíhala i se slovenskými politiky (Hodža, Dérer, Tiso) a zřejmě i s rusínskými; zmařila je vyděračská mnichovanská katastrofa.

Moskevské intermezzo

Teprve tento kontext umožňuje pochopit jak a proč vznikl Košický vládní program. Místem zrodu byla Moskva března 1945. Oficiálně vyhlášen byl na ustavující schůzi první Fierlingerovy vlády v Košicích 4. dubna 1945. Při jeho komponování se sešel komunistický materiál, který byl konzultován s aparátem VKS(b) a byl nejpropracovanějším podkladem (zřejmě podstatný byl vklad manželů Švermových) i materiály delegací demokratických stran, které do Moskvy dorazily většinou s Benešem z Londýna a poměrně početně tu bylo zastoupen i slovenský a český domácí druhý odboj. Jeho ráz a směřování nejvýstižněji postihl r. 1958 Václav Majer: „ Pravicová skupina, představovaná hlavně Nečasem, Němcem, Bečkou, Majerem a Holubem, trvala zásadně na samostatném a nezávislém politickém postupu a na spolupráci se všemi skupinami v exilu, nevyjímaje ani komunisty, pokud se dalo věřit, že jsou schopni demokratické spolupráce a podporují cíle československého národního odboje.“ Proto se „londýnská“ skupina (Šrámek, Hála, Stránský, Drtina, Uhlíř a Majer) a ostatní představitelé demokratických stran, pokud se zúčastnili těchto předporad, přestože byli v menšině, spojili a bojovali na ztracené frontě. „Nicméně, komunistům se nepodařilo prosadit všechno, co měli v plánu. Společným postupem „londýnské“ skupiny a autoritou prezidenta, který byl o průběhu jednání stále informován, se podařilo donutit komunisty k některým menším ústupkům, pokud šlo o složení vlády i její program. V hlavních věcech však prosadili svou.“ Ve svém výsledném tvaru proto „Vládní program byl nebezpečný i tím, co otevřeně říkal, i tím, co zakrýval.“

Košický vládní program vznikal na jaře 1945 mimo znalost programu domácího druhého odboje Za svobodu. Oba však vyrůstaly ze shodného levicového podloží, jehož kořeny sahají až do přelomu desátých a dvacátých let minulého století. Nese také stopy faktu osvobození Československa vojsky Spojených národů, především však Rudé armády. V úvodu se výslovně předpokládá dočasnost první Fierlingerovy vlády. Měla zaniknout volbou Prozatímního národního shromáždění na podzim 1945. („Vláda při nynějším svém složení považuje své poslání za časově ohraničené. Po osvobození ostatních částí republiky a zejména pak českých zemí bude ve smyslu ústavního dekretu prezidenta republiky na podkladě národních výborů zvoleno a svoláno Prozatímní národní shromáždění. Prozatímní národní shromáždění potvrdí prezidenta republiky v jeho funkci až do řádné volby a prezident jmenuje novou vládu s ohledem na přiměřené zastoupení všech složek našeho národního odboje doma i za hranicemi.“ (s. 1 textu Košického vládního programu; první parlamentní volby se konaly 26. května 1946) Největší slabinou programu bylo faktické pominutí – v rozporu s prezidentovými představami z prvních válečných let – vůle, vkladu a představ zejména českého domácího odboje.

Dotváření československé vnější a vnitřní bezpečnosti

Podstatnou část jeho obsahu tvořily jednak rekonstrukční, jednak hospodářské pasáže. Předcházely jim strohé představy o úzké spolupráci s Rudou armádou (od 1. ledna 1946 se Sovětskou armádou). Neméně důležitá byla další ustanovení o soustavném doplňování 1. československého armádního sboru jako jádra obnovované československé armády (jestliže v Krosně měla tato jednotka 16 000 vojáků, při své oficiální prezentaci v Praze 12. května se skládala z více než 60 000 vojáků): „Na osvobozeném území bude vláda pokračovati v mobilizaci zbraněschopných občanů Československa, formovati kolem 1. čs. sboru novou československou armádu, starat se o urychlený výcvik, výstroj a výzbroj nových československých jednotek a jejich brzké zasazení na frontě. Vláda se také postará o přesun československých pozemních i leteckých jednotek ze západu na osvobozené území.“

S tím úzce souvisel až doslovný přenos postupů používaných při formování československé jednotky v SSSR (východní exilové armády) a všeobecné rozšiřování tak řečených osvětových důstojníků; kandidáty pro tyto funkce mělo prověřovat Reicinovo Obranné zpravodajství. V odstavci III (s. 2) se nedvojsmyslně konstatovalo „Vláda oceňujíc výjimečné zásluhy Rudé armády o naše osvobození i její rozhodující úlohu v zajištění naší budoucnosti a vzdávajíc hold nedostižnému vojenskému umění, bezpříkladné sebeobětavosti a bezmeznému hrdinství jejích příslušníků – chce ještě více upevňovat bojovou spolupráci čs. armády s Rudou armádou a vidí v ní vzor pro budování nové, skutečně demokratické, antifašistické čs. armády.“ Spolupráce s Rudou armádou měla být zvlášť blízká a neměla se omezit jen na zbytek války.

Fierlingerova vláda i prezident Beneš byli v Košicích izolováni; o nechtěném zmatku, který svým příletem z protektorátu na konci dubna 1945 vyvolal v Košicích budoucí politický vězeň padesátých let, vedoucí činitel Rady tří prof. Josef Grňa, jsem psal ve své knize Dějiny ČSSD v datech (podrobně ho líčí prof. Josef Grňa ve své vzpomínkové knize Sedm roků na domácí frontě vydané r. 1968). Jen tato pasáž je hmatatelným důkazem probíhající počáteční paralelní sovětizace osvobozovaného Československa.

Současně ovšem Košický vládní program jako výchozí jednotky československé armády výslovně uváděl i jednotky západní exilové armády (letce, čsl. obrněnou brigádu generála Aloise Lišky, kromě toho slovenské a české partyzány a povstalecká slovenská vojska). Spojit je do jednoho celku mělo mj. odstranění dosavadní ve vojenských řádech zakotvené apolitičnosti armády. Z toho vyrůstající zahraniční politika obnovovaného státu se měla orientovat na spolupráci se SSSR a ostatními slovanskými a demokratickými státy Spojených národů. Jejich bližší výčet není nezajímavý: především byly v popředí Polsko, Jugoslávie a Bulharsko, a po jejich poválečných demokratizacích také Rakousko a Maďarsko (s. 4).

Dalším vydatně sovětizačním prvkem bylo budování poválečné policie. 17. dubna 1945 předložil čerstvě jmenovaný ministr vnitra Václav Nosek do vlády materiál Hlavní zásady výstavby nového bezpečnostního aparátu, který dočasně zakládal Národní bezpečnostní službu, která se skládala z uniformované složky (zahrnovala četnictvo a uniformovanou policii), složky pohotovostní (uniformované) a neuniformované. Již v tomto stádiu lze rozeznat strukturu budoucího Sboru národní bezpečnosti, který vyhlásil ministr Nosek 2. června 1945 (28. května byla v odborářských prostorách v ulici Na Perštýně vyhlášena náborová akce); r. 1947 působilo ve Sboru národní bezpečnosti téměř 47 000 pracovníků. Hlavně zpočátku měly významné bezpečnostní kompetence národní výbory všech stupňů a působily tu také oddíly sovětských agentur SMĚRŠ a NKVD a velmi pravděpodobně i amerického úřadu pro strategické služby (OSS). V sovětském případě se úzce prolínaly s vojenskými složkami a zvláště blízko měly k Reicinovu OBZ. O jakémsi „vnitřním dvouvládí“ v KSČ a jeho projevech se ve svých vzpomínkách opakovaně zmiňuje např. Marie Švermová.

Pokračování příště