Seriál historika Jiřího Malínského sleduje křehkou cestu meziválečného Rakouska od vzniku demokratické republiky přes austrofašistický stavovský stát až k nacistickému anšlusu.
Počátky stavovství
Hlavní variantou austromarxistického demokratického socialismu byl konzervativní pokus o návrat v čase známý jako stavovský stát. Opíral se o dílo a aktivity konzervativního ideologa Othmara Spanna (1878–1957). Snaha o koncepci tzv. Abendlandu (obnovy uspořádání západoevropské stavovské společnosti raného novověku) byla do značné míry propojena s křesťanskosociální doktrínou; měla se stát alternativou jak k marxismu, tak k demokracii; vyrůstala z tehdejšího meziválečného marasmu. Hlasů tohoto ražení bylo v tehdejším Rakousku více a měly v tehdejším veřejném mínění poměrně velký ohlas. Hlavní Spannovou námitkou proti demokracii byl nepřijatelný odkaz osvícenství (údajná neúcta k tzv. duchovním hodnotám): demokratický systém podle něj vedl k deformacím typu „Nejlepší vyhlídky stát se vůdcem má ten, kdo apeluje na nejnižší instinkty masy.“ Takový byl v jeho interpretaci výsledek mechanizace organizace státu za současné likvidace dřívější hodnotové (apriorně dané) základny hlasováním. Z toho plynulo i jeho horlivé hlásání vůdcovského principu.
Hlavní Spannův odpor byl zaměřen proti marxismu. Jeho nesouhlas spočíval v úsilí o likvidaci základních kategorií marxovského systému (pojetí státu a třídního boje). Velmi vadila i východiska dialektického determinismu a domnělá mechanistická redukce náboženství, filozofie, vědy a umění na mechanisticky chápanou nadstavbu odvozenou (odvozovanou) z ekonomické základny. Stejně tak ho popouzel koncept odumírání a zániku státu. Jeho představa organické společnosti bez konfliktu zájmů opět ukazuje ke stavovství. Pokoušel se dospět také k závěru o údajném spříznění kapitalismu a marxismu. Marxův koncept společnosti je podle Spannova dalšího závěru pouze „svobodnou asociací individuí“.
Hlavním Spannovým protivníkem byla SDAP (sociální demokracie). Přímo polemizoval s jejím lineckým programem. Jeho stupňovitý stavovský stát odvozoval kvalitu z autoritativního vedení (vyšší stupeň znamenal vyšší autoritu): „Nejlepší státní forma zajišťuje vládu těch nejlepších.“ To nemohlo nevést k pyramidální hierarchické struktuře, v níž vláda působí na společnost vždy nepřímo, přes zprostředkování. Stavy dělil na duchovní a činné. Duchovní stav byl údajným prastavem (Urstand) činných stavů. V tomto takto vyjádřeném systému byli dělníci „dole“, zatímco mudrci, odvozovaní ze stavu ducha, tvořili špičku pomyslné pyramidy. Pracovní vztahy „byly zaklety“ do cechovních organizací, v jejichž rámci mělo docházet k diskutování možných i jsoucích hospodářských konfliktů. Vrcholným orgánem stavovských struktur se měla stát stavovská rada budovaná na delegačním cechovním principu.
Toto uspořádání mělo být prevencí anarchie a strážcem možné kolektivní anarchie; to znamenalo nutnost vývojového stupně pro každou společnost. Hlasatelem tohoto pojetí se stal tzv. Spannův okruh. Společenský rozsah příjemců a příznivců jeho idejí nalezl ohlas u řady radikálně smýšlejících Rakušanů, mezi něž náležel spoluzakladatel rakouské NSDAP Walter Riehl. V Československu se Spannovi přívrženci soustřeďovali v tzv. Kameradschaftsbundu (Sdružení přátel), z nějž vyšly formulace nového pojetí programu a stanov i ideologie původně henleinovského tzv. sudetoněmeckého (šovinistického) hnutí. Na počátku druhé poloviny třicátých let to znamenalo nástup nové ideologie německočeské šovinistické většiny našich někdejších spoluobčanů.
Heimwehr a Schutzbund
Militantní skupiny demobilizovaných vojáků přecházely ze svých původních monarchistických východisek na ultrapravé pravicové zaměření. Tyto skupiny působily jak v severních, tak v jižních regionech Německa; v Rakousku o totéž usilovaly svazky Heimwehru. Koexistovalo u nich několik ideových zaměření (konzervativní elementy, stavovské principy, základní znaky fašistického hnutí, vůdcovský princip); jejich pojícím znakem byl záporný vztah k marxismu. V zralejším, již mírovém tvaru se transformovaly jeho útvary do občanské domobrany. Vnitřně tedy toto hnutí bylo značně diferencované.
Sociálně mimo vůdcovské špičky aristokratického původu (kníže Ernst Rüdiger Starhemberg /1899–1956/) převládaly v jeho složení malopodnikatelé, zemědělci (v r. 1928 tvořili 70 % členstva) a dělníci. Na konci dvacátých let se počet jeho členů a sympatizantů odhadoval na 300-400 000 osob. Každý z regionálních vůdců hnutí měl specificky svou představu o společnosti a jejím vývoji a potřebách. Jeho značná část se svým zaměřením blížila křesťanskosociální straně. Osobité postavení mezi jeho protagonisty si udržoval již zmíněný von Starhemberg. Přímým důsledkem této blízkosti byly vzájemné bližší kontakty na konci dvacátých let. Recepce stavovství a vůdcovského principu však ani tehdy neprobíhala zcela hladce.
Členitá a rozmanitá byla i ideová a programatická infrastruktura samotné křesťanskosociální strany. Z ústředního vedení, složeného z vedoucích stranických funkcionářů, poslanců zemských grémií a parlamentu a z představitelů křesťanské katolické inteligence, se dále vzhledem k nižším úrovním vydělovaly zemské sekce personálně propojené s vedeními katolických spolků. Velkým rezervoárem vznikání osobností byla i církev. Propojení a současně vzájemná závislost byly základním tmelem politického katolicismu. Celkově tato rozvitá struktura měla na obyvatelstvo značný vliv. Plán na sloučení celku katolických subjektů však ztroskotal na odporu biskupů vztahujících se výhradně k papežské bule Quadregesimo anno z r. 1931; byla aktualizací starší buly Rerum novarum z r. 1891.
Nejpozději od r. 1933 se katolická církev bezprostředně podílela na vznikání autoritativního (austrofašistického) režimu. Tyto církevní postoje byly reakcí na katastrofu monarchie r. 1918 a byly motivovány snahou zachovat co nejvíce z jejích dosavadních mocenských pozic. Nejvíce to bylo patrné na proměně vystupování Ignaze Seipla. Další hnací silou byl dlouhodobý krajně nepříznivý vývoj hospodářské situace této středoevropské země. Materializací těchto snah a úsilí byla posléze Dollfußova konzervativní třetí cesta kličkující mezi liberalismem a marxizujícím demokratickým socialismem. 2. dubna 1933 kardinál Theodor Innitzer prohlásil: „Musíme se radovat, že v naší rakouské vlasti máme ve vedení katolické muže činu, kteří povedou boj proti bolševizaci a atomizaci lidské společnosti. … Těmto mužům musíme pomoci. Za takovou vládu se musíme postavit.“
Konflikty mezi klerikály a socialisty se během dvacátých let postupně stupňovaly. Ale ani jedni, ani druzí nebyli s to vytvořit sami o sobě většinové kabinety. Křesťanští sociálové tak vládli s pomocí velkoněmců; v dubnových volbách r. 1927 však ztratili 9 mandátů a u moci se udrželi jen dodatečnou další koaliční dohodou s Landbundem; jimi vedená vláda se tak dostala vůči rudým do trvalé defenzívy (koaliční potenciál sociálních demokratů byl v této mocenské konstelaci ovšem zcela nulový). Velké dělnické nepokoje 15. července 1927 tak z křesťanskosociálního pohledu posílily postavení heimwehrů. Výrazný klíčový bod prvního vrcholu těchto neshod začal přestřelkou mezi schutzbündlery a heimwehry v městečku Schattendorf ve východní spolkové zemi Burgenland (Hradsko). Zahynulo při nich dítě a jeden člen Schutzbundu; usvědčení pachatelé však byli soudem osvobozeni. To vyvolalo spontánní demonstrace vídeňských dělníků; Seiplovo úsilí o pacifikaci těchto disonancí neuspělo. Přímým důsledkem propuklých následných nepokojů bylo 90 mrtvých dělníků. Zakročení heimwehrů (země se nacházela na pokraji občanské války) v Seipelových očích upozornilo na strategicky založený zbrojní i politický potenciál tohoto ultrapravicového hnutí.
Ústavní reforma 1929
Vedle toho se Seipel pokusil o poměrně rozsáhlou reformu ústavy z r. 1920; mělo se tak stát výrazným posílením exekutivy. Stalo se tak r. 1929. První křesťanskými sociály předložený návrh z 18. října 1929 Karl Renner označil za „protisocialistický zákon 20. století“. Důvodem této charakteristiky bylo posílení prezidentských kompetencí (právo vydávat nouzové dekrety, přímá volba) a zpětná degradace-integrace Vídně do Dolních Rakous (Niederösterreich). Výsledkem (pro schválení změn byla nutná dvoutřetinová většina poslanců Národní rady) byl nakonec kompromis domlouvaný spolkovým kancléřem Schoberem se sociálním demokratem Dr. jur. (JUDr.) Robertem Dannebergem (1885–1942 v koncentračním táboře Auschwitz). Promyšleným taktizováním směrem k federalizaci Rakouska se sociálním demokratům podařilo obrousit většinu ostrých hran. Prezident měl být volen přímo starosty rakouských obcí a jmenoval vládu, která měla být potvrzena parlamentem. Mimoto se stal vrchním velitelem armády a byla mu svěřena pravomoc vyhlašovat nouzové dekrety. Vídeň zůstala i nadále spolkovou zemí. Dosavadní kompetence spolkových zemí v bezpečnostních agendách byly převedeny na ministerstvo vnitra. Původní představy autorů ústavní reformy tak byly značně okleštěny.
Úsilí o výrazné okleštění dosavadního parlamentarismu pokračovalo i v dalších letech. Výrazněji se projevilo během působení spolkového kancléře Engelberta Dollfuße (v letech 1932–1934). V protikladu ke svému předchůdci Schoberovi tento muž volil při prosazování pravicově radikálních změn důsledně protiústavní cestu. Jeho hlavním nástrojem při jejich prosazování byl Heimwehr. Příznačná byla tato dobová odvolávka: „Vláda může měnit ústavu svým nařízením na základě zákona z 24. července 1917.“ V srpnu 1932 téměř současně zemřely dvě velké křesťanskosociální osobnosti dosavadního kompromisu r. 1929 Ignaz Seipel a Johannes Schober (1874–1932). Ale to už lze mluvit o zavírajících se dveřích přímo vedoucích k zániku meziválečné rakouské demokracie.
V mezidobí (1931) naopak Seipel nabídl sociálním demokratům spolupráci. Současně došlo k bezprostřední koaliční spolupráci klerikálů s heimwehry a tzv. Heimatblockem (faktickou politickou reprezentací heimwehrů). Odezva na tento krok však byla na obou stranách nové koaliční soustavy značně nepříznivá. Naopak po prohraných volbách z 9. listopadu 1930 sílil uvnitř klerikálních konzervativců demokratizační proud, k němuž alespoň zčásti náleželi budoucí spolkový prezident Wilhelm Miklas (1872–1956) a zakladatel dělnické části strany Leopold Kunschak (1871–1953). Seipelovým záměrem bylo vytvořit během prvních význačnějších projevů počínající velké hospodářské krize vládu národního konsensu. Exekutivní spoluodpovědnost SDAP měla být jeho součástí. Současně s tím měly být podle těchto klerikálních představ realizovány jejich ryze mocenské cíle. Toto úsilí uvnitř křesťanskosociální strany naráželo na již zmíněný silný odpor (její tyrolská zemská organizace dokonce vyhrožovala vystoupením ze strany). Mladší generace jejích členů se orientovala na vůdcovství (byla přitom značně ovlivněna Hitlerovým nástupem k moci 30. ledna 1933). Jejími příslušníky byli i dr. jur. (JUDr.) Engelbert Dollfuß (1892–1934) a dr. jur. (JUDr.) Kurt von Schuschnigg (1897–1977). Existovaly i opačné hlasy: „Nová generace se orientovala na vojenské ideály vůdcovství, které se staly nosnou ideologií v Německu 30. ledna 1933. Je pošetilé potírat nacismus tím, že ho budeme sami provádět.“ (sociolog Ernst Karl Winter 16. dubna 1933).
Předchozí díl: