Akademik a publicista Václav Hořejší píše o tom, proč je podle jeho mínění členství v NATO pro Česko škodlivé a proč už není eurofederalistou.

Základním kamenem naší zahraniční politiky je naše členství v EU a v NATO.

Pokud jde o EU, ještě poměrně nedávno jsem se hrdě hlásil k tomu, že jsem eurofederalista. Po zkušenostech z posledních let jím už nejsem, protože výsledky unijní politiky, zvláště pak ve vztahu k Rusku, jsou tragické.

Věřím, že je pro nás lepší a bezpečnější mít zahraniční politiku raději samostatnou, podobnou třeba té neutrální rakouské. Obávám se, že pokud bychom byli součástí skutečné evropské federace, mohla by nás hypotetická federální vláda z nějakých velmocenských důvodů zatáhnout do válečných konfliktů. Uvítal bych ale naopak, aby výrazně pokročila vnitrounijní ekonomická spolupráce – odstranění bohužel doposud existujících administrativních překážek skutečně volného pohybu zboží a služeb, a zvláště sladění daňových systémů.

Pokud jde o NATO, jsem přesvědčen, že členství v této organizaci, která se už dávno zpronevěřila ušlechtilým zásadám formulovaným v zakládacích dokumentech a stala se naprosto zřetelně nástrojem americké hegemonie a „vojensko-průmyslového komplexu“, je pro nás vysloveně škodlivé. Chovám naději, že v nynějších turbulentních časech by se mohla naskytnout příležitost, jak z této organizace vystoupit nebo napomoci jejímu zrušení. Je podle mě velká škoda, že k tomu nedošlo už po skončení studené války a rozpuštění Varšavské smlouvy.

Co mi především vadí?

V první řadě to, že náš nejdůležitější spojenec, tedy USA, již mnohokrát porušil základní mírové principy Washingtonské smlouvy a dopustil se zjevných agresí porušujících mezinárodní právo – viz např. Jugoslávie v roce 1999, Irák 2003, Írán 2026. Jejich důsledky pro naši a obecněji evropskou bezpečnost byly mimořádně negativní – vyvolání vln uprchlíků, vznik tzv. Islámského státu, nynější energetická situace v důsledku konfliktu s Íránem. Mírně řečeno problematické byly a jsou i ekonomické sankce uvalované Spojenými státy na neposlušné státy. Jejich důsledky přitom nejhůře odnášejí prostí občané postižených zemí.

Další záležitostí je nekompromisní požadavek vedení NATO (skoro bych až řekl rozkaz) výrazně zvýšit vojenské výdaje – samozřejmě pokud možno vynakládané na zbraně vyráběné v USA.

Velkým problémem je pro mě i to, že náš stát patří mezi několik vyspělých zemí, které bezvýhradně podporují Izrael v tom, co lze oprávněně označit jako barbarskou pomstu s genocidními rysy vůči Palestincům na okupovaných územích, hlavně v Gaze. Jsem si ovšem dobře vědom toho, že tato naše politika se dobře zamlouvá většině českých občanů odedávna silně rasisticky naladěných proti Palestincům, resp. Arabům. Podobně nevidím žádnou naši kritiku izraelského útoku na Írán z loňského roku, která odstartovala energetickou krizi globálních proporcí s koncem v nedohlednu.

Jako chybná se mi jeví i naše dlouhodobá politika vůči Číně a Tchaj-wanu. Naše minulé vlády vedené ODS (na rozdíl od vedení EU) ostentativně a provokativně dávaly najevo, že podporují nezávislost Tchaj-wanu, a to přesto, že oficiálně jak my, tak naprostá většina světa, souhlasíme s tím, že de iure je Tchaj-wan formálně součástí Číny (a proto s ním až na pár výjimek nikdo nemá standardní diplomatické styky). Jsem rád, že naše nynější vláda se v této věci chová rozumněji.

Jsem přesvědčen, že v současnosti nám nehrozí žádné reálné vojenské nebezpečí a že v nejlepším zájmu naší republiky je pěstovat dobré, ba pokud možno vyloženě přátelské vztahy se všemi zeměmi světa, včetně Ruska (po skončení nynější tragické války).

Z dlouhodobého a globálního hlediska se mi jeví jako jediné, bohužel vzrůstající a asi trochu podceňované nebezpečí, militantní islamisté. Ti disponují na rozdíl od velké většiny obyvatel této planety jednou mocnou zbraní – náboženskou ideologií, za kterou jsou ochotni položit život a dočkat se odměny na onom světě. Trochu mě znepokojuje, že jedna významná muslimská země (Pákistán) má k dispozici jaderný arzenál. Nevládnou tam sice extremisté à la Islámský stát, ale jak v posledních letech vidíme, může dojít i ke zcela neočekávaným zvratům…

Samozřejmě, že největším nynějším problémem je pro nás válka na Ukrajině. Jsem velmi rád, že jsme se dokázali postarat o obrovský počet ukrajinských uprchlíků. A byl bych ještě raději, kdybychom se ze všech sil snažili přispět k co nejrychlejšímu ukončení té války. Nemyslím, že správnou cestou je dodávat Ukrajině další zbraně nebo peníze na ně; podle mého názoru to jen zbytečně prodlužuje tuhle nešťastnou válku, na které nese vinu nejen ruský agresor, ale také ti, kdo Rusko k té agresi nezodpovědně provokovali.

Je smutné, že se vítězové studené války po nadějných počátcích v 90. letech nakonec dopustili podobných chyb vůči poraženému SSSR, resp. Rusku, jako kdysi vítězové 1. světové války vůči Německu. Jaká nesmírná škoda…

Ilustrační foto: U.S. Air Force photo by Capt. Cody A Burt, Public domain, via Wikimedia Commons