Filozof Josef Šmajs se zamýšlí nad tím, proč kultura není součástí evoluce Země a proč jednomu druhu nelze přizpůsobit celý přírodní systém.
Kultura nemůže být pokračováním přirozené evoluce. Vzniká na vysoce uspořádané Zemi, kterou se dnes pokouší v širokém měřítku upravit pro člověka, pro jeden normální biologický druh.
Není to možné. Jednomu druhu, který žije ve vzájemné závislosti s ostatními druhy včetně neviditelných virů a bakterií, nelze přizpůsobit všechno neživé i živé, celý pozemský přírodní systém, celou biosféru.
Zemi ani člověku jako druhu nelze vnutit ani některé dnešní kulturní hodnoty a struktury. Lapidárně řečeno, Země se svou biosférou nemůže být nikdy podřízeným systémem kultury. Je totiž podřízená zcela jinému nadřazenému systému: vesmíru. Pouze s ním musí být trvale ve funkčním souladu.
Znovu jen lapidárně řečeno, z nynější protipřírodní evoluce musíme ustoupit, biofilně pozměnit vědu, technologii, politiku i filozofii. Musíme se pokusit najít symbiózu s hostitelským systémem Země.
Přibližně padesát let píši knihy i kratší texty s tímto základním předpokladem. Marně. Sílu slepé tradice, kterou podporuje dobře viditelný lidský blahobyt a materiální pokrok, zatím nezpochybňují ani její skryté vedlejší účinky. Útočná kulturní tradice je totiž silnější. Přes to všechno se znovu pokusím jednoduchým způsobem, tj. bez vědecké a filozofické argumentace, co nejširšímu publiku sdělit, o co se dnes musíme pokusit.
Abychom to pochopili, stručně připomenu, jak dnešní globální krizová situace vznikala.
Vznikala přirozeným a nenápadným způsobem. Náš biologický druh se zrodil v Africe, po zániku pralesních ekosystémů v poměrně omezené oblasti křovinaté savany. Aby anatomicky moderní člověk v relativně nových podmínkách přežil, musel se ze stromového způsobu života svých předků adaptovat na poněkud jiné přírodní okolnosti. Musel se naučit žít ve změněné ekologické nice. Později, po skončení dlouhé etapy lovectví a sběračství, se mu podařilo na různých místech světa vytvářet svou ekologickou niku prostřednictvím místně poněkud odlišného zemědělství. Zdá se, že právě tato vynucená technologická změna, která byla výsledkem nového způsobu komunikace mezi lidmi a která tento způsob ovlivnila, byla počátkem nezřetelného zapálení kulturní evoluce.
Patrně už zde, pouhých několik tisíciletí před dneškem, počaly vznikat lidské slovní abstrakce, tj. základ zcela jiné formy komunikace mezi lidmi a prostředím. Na rozdíl od chemických signálů a pachů, které jsou reálné a jimiž se světem spolehlivě komunikují ostatní formy života, počal člověk spoléhat hlavně na zrak a sluch. Spoléhal na sílu myšlení. Zdálo se, že myšlenkové abstrakce jsou pro jeho aktivní přežití nejen případnější než chemické signály a pachy, ale také vyšší realitou. Nepozorovaně vznikala a upevňovala se antropocentrická představa, že myšlení stojí výš než bytí, že některé důležité pojmy musejí předcházet bytí.
Nejde jen o první počátky vzniku náboženských představ, jedná se bohužel také o první počátky vzniku racionální vědy. Víme už, že řecká věda vznikala jako techné, nikoli jako epistémé, nikoli jako hlubší nezaujaté poznání reality.
Dodnes to dobře vidíme na řecké geometrii a matematice, které si osvojujeme už v základní škole a jimž pak věříme jako nezpochybnitelným dogmatům. Zdá se, že jimi neotřásl ani Einsteinův objev, že v realitě nemohou existovat rovné přímky. V realitě však nemohou existovat ani čtverce, trojúhelníky a jiné teoretické útvary. Tvrdím, že v realitě nemohou dlouhodobě, tj. bez neustálé podpory kulturní aktivity, existovat ani dnešní materiální konstrukce člověka a fyzikálních věd. Ale tento falešný předpoklad, že měřítkem pravdy je také praktická zhotovitelnost lidských představ, se stále táhne dějinami kultury.
Na tomto místě proto znovu připomenu, že přirozená evoluce byla od počátku biofilně orientovaná, že na Zemi směřovala ke vzniku a rozvoji života. Kulturní evoluce, zapálená člověkem, musela nutně směřovat jiným směrem: nebyla s to zvýšit přirozenou uspořádanost planety, musela se omezit na úpravu vhodnějších živých a neživých podmínek pro náš biologický druh. Teprve dnes dobře vidíme, že směřovala a dosud směřuje nekrofilně, proti životu.
A právě tento základní rozpor v nastavení obou evolucí se dnes musíme pokusit vyřešit. V naší moci však není změna ve směřování přirozené evoluce, ale jen změna v nastavení kultury. Za pomoci moderní vědy, kterou zatím nesmyslně orientujeme na dobývání vesmíru, na růst, zbrojení a vedení válek, se musíme pokusit prosadit biofilní směřování kulturní evoluce. Také kulturní evoluce je totiž slepá, nelze ji plně pochopit ani řídit, lze ji jen, protože byla zapálena teprve člověkem, vhodněji nastavit, od počátku vědomě biofilně budovat. Poučeni zkušeností a biologickými vědami, se musíme pokusit kulturu vytvářet v souladu se směřováním přirozené evoluce, v souladu s existencí a vývojem pozemského života.
I když víme, že kultura nemůže být totožná s přírodou, že nemůže být ani pokračováním přirozené evoluce, budeme nuceni uznat, že svůj širší hostitelský systém naším potomkům zpustošit nesmí.