Publicista Petr Schnur se zamyslel nad politickým a psychologickým profilem českého prezidenta.
Prolog
Polistopadový vývoj po přechodu od reálně existujícího socialismu do západního ráje „pravdy a lásky“ vyprodukoval v Evropě zvláštní plody lidské a politické bezpáteřnosti s psychotickými osobami ve vedení států. V Česku jsme byli s tímto fenoménem v koncentrovaném stavu konfrontováni v podstatě od konce roku 2021. Nyní se infantilní politika přesunula z vládních křesel do opozičních lavic – za aktivní podpory úřadujícího prezidenta. V nastalé politické konstelaci České republiky bude pro následný osud českého státu reálná politika Babišovy vlády a procentuální poměr mezi předvolebními sliby, které zůstanou na papíře a ve vzpomínkách voličů, a těmi, které budou realizovány.
V tomto okamžiku však zaměříme pozornost na prezidenta. Ten totiž zosobňuje podstatu pokřiveného vývoje po roce 1989 doma i v Evropě, který má s „pravdou a láskou“ asi tolik společného jako církevní inkvizice s Ježíšem, jako nikdo jiný.
Cesta Petra Pavla na politické výsluní
Definitivní odpověď na podstatu i způsob jeho „komunistického pomýlení a demokratické socializace“ by musel dát on sám, neboť jen on zná své nejhlubší emoce, pohnutky a důvody chování, které jej přivedly tam, kde dříve byl a kde se nyní nachází. Předem ale jedno důležité upozornění. V této úvaze nejde o morální soud nad jeho minulostí, ale o analýzu jeho nynější role z pohledu politické a sociální psychologie – ve „zhuštěném“ a v mnoha ohledech spekulativním rámci. V rámci reálných možností se pokusíme naznačit odpověď na otázku „kdo Petr Pavel je“ na základě úvahy opačné: „kým Petr Pavel nebyl a není“.
Kdo Petr Pavel není
První a zásadní bod: Petr Pavel nikdy nebyl v politickém a ideovém smyslu komunistou. Jakákoliv autentická politická příslušnost; socialistická, liberální nebo pravicově-konzervativní, předpokládá přesvědčení o správnosti základní nosné myšlenky a loajalitu k ní, bez ohledu na eventuální selhání instituce, která ji v danou historickou chvíli navenek reprezentuje. Pavlův vstup do vojensky-zpravodajských struktur předlistopadového znormalizovaného režimu, který vlastní moc stavěl nad ideu toho, co navenek údajně reprezentoval a co nakonec tímto základním rozporem na dlouhou dobu diskreditoval, který nakonec sám sebe přivedl k pádu, předpokládal plné vědomí, co a v jakém politicky-společenském kontextu činí.
Z toho vyplývá dvojí. Buď se Pavel pohodlně aranžoval s represivním charakterem tehdejší moci, který sice velmi dobře vnímal, ale vědomě ho ignoroval. To by znamenalo mravní poušť, která by ho měla diskvalifikovat pro funkci hlavy státu v demokratickém politickém systému více než dřívější upřímné přesvědčení o správnosti socialistické myšlenky. Neboť kdo je slepý a hluchý k nespravedlnostem jakéhokoliv panujícího systému, kdo je naopak ochoten vstoupit do jeho služeb, ten nemůže být oslavován jako politická celebrita těmi, kteří se vydávají za morální elitu národa a hráz demokracie proti jejím údajným nepřátelům.
Nebo onen represivní charakter a nespravedlnosti prostě neviděl, eventuálně je vnímal jako něco zcela přirozeného, potom by byla jeho kvalifikace na funkci prezidenta republiky rovněž, vyjádřeno diplomaticky, neméně problematická.
Petr Pavel nebyl a není „hlupák“. Dozajista nepostrádá specifickou inteligenci, která je nutná pro určitý typ kariéry – v jeho případě vojenské. Pro roli zahraniční rozvědky se nevybírají lidé s IQ 70, tehdy ne, a snad ani dnes. Může být dobrým vojákem, dokonce i zpravodajcem, vzhledem k určitému osobnímu šarmu. Nicméně nastavený směr životní kariéry tohoto typu zároveň signalizuje stoprocentní ochotu podřídit se jakékoli autoritě. Sebejistota v konání se u takového člověka rodí v kontextu pevného vedení, což potvrzuje start nové kariéry opět v armádním prostředí, tentokrát v uniformě organizace, kterou měl dříve držet na uzdě. Z toho by vyplýval mentální deficit schopnosti osobního rozhodování mimo „přehledný“ rámec stanovený nadřízenou autoritou.
Pokud se tyto vlastnosti spojí s touhou po kariéře a absencí empatie spojenou s určitým stupněm narcismu, potom takový člověk bere všemi deseti, co příležitost nabídne – nezávisle na morálce ani na roli toho, kdo šanci nabízí. Na druhé straně tito lidé dokážou být navenek šarmantní a verbálně kultivovaní. Nechť čtenář uváží, kolik těchto vlastností utváří profil osobnosti Petra Pavla.
Může si voják dovolit svědomí?
Ideál demokracie a právního státu nejenže předpokládá, ale ve své teorii dokonce vyžaduje vojáka ve službě demokracie a ústavy (příklad z doby, kterou neodvratně odvál duch 3. tisíciletí). Ve spolkové republice 80. let byl definován jako občan v uniformě, který neodloží své svědomí přede dveřmi. Tato dávná definice, která předpokládá mravní schopnost diferencovat, věrnost ústavě stanovující prioritu diplomacie před válečným štvaním a eskalací, překvapivě ožila nedávno během přísahy nových rekrutů, dokonce za přítomnosti nejvyšších vojenských a politických kruhů. Konkrétními příklady vojáka-občana se svědomím a vlastní zodpovědností vůči ústavě a národu zde v Německu symbolizují zejména dvě jména: brigádní generál ve výslužbě Erich Vad a bývalý generální inspektor Bundeswehru a předseda vojenského výboru NATO v letech 2002 – 2005 Harald Kujat.
Pokud se tedy Petr Pavel jako bývalý voják dal tentokrát do služby demokratické České republiky, byla by jeho ústavní i morální povinnost pracovat všemi silami na deeskalaci a slovy i činy podporovat domácí i zahraniční diplomatická úsilí na urovnání konfliktu, o kterém je jasné, že skončí pro Ukrajinu katastrofou a může znamenat konec Česka i Evropy.
Kdo Petr Pavel je
Zmínili jsme body, které jsou nebo mohou být Petru Pavlovi omylem přisuzovány. Petr Pavel nebyl komunistou, tak jako nyní není „demokratem“; ideologie a z ní pramenící stranická příslušnost mu jsou očividně cizí. Pavlův politický signál navenek nevycházel a nevychází z vnitřního přesvědčení, ale představuje pouze nutné subjektivně racionální přizpůsobení panujícím okolnostem a požadavkům na umožnění kariéry. Jeho životní styl vykazuje sebestředné rysy. Petr Pavel dokázal perfektně využít příležitosti, kterou mu naskytl toxický vývoj v Evropě, Československu a následně v Česku od roku 1990. Tyto okolnosti otevřely dveře nabídkám nových „zaměstnavatelů“ hledajících v zemích bývalého východního bloku nové, stoprocentně loajální „zaměstnance“ – nejlépe osoby s jeho psychosociálním profilem.
Na druhou stranu, pokud bychom hodnocení Petra Pavla neodvozovali od morálně-politické premisy, ale od efektivity jednání bez ohledu na morálku a obecný prospěch národa, byl by Petr Pavel skutečně velmi obratným politickým aktérem a úspěšným „byznysmenem“.
Shrnuto do „kupy“ z toho vyplývá následující.
Ve smluvním prostoru potenciálního „zaměstnance“ (PP) a nastávajícího „zaměstnavatele“ (NATO), který je tvořen výhradně „filosofií“ oboustranného prospěchu, prostého morálky i politické nástavby, se protínají zájmy obou subjektů.
Tento proces se dříve nazýval nábor žoldnéřů, v quasi-politické sémantice prezidenta Donalda Trumpa by se jednalo o vojenský a následně politický žoldnéřský „deal“ – tedy o zákon nabídky, dohody a prodeje.
Dva prezidenti mimo realitu?
Dovolme si závěrem drobnou poznámku, která zdánlivě z našeho tématu vybočuje, nicméně ne tak docela. Na jedné straně se jedná o Pavlovy motoristické „Tour de Maroc“ během komunálních voleb, na druhé straně o zábavný hudební večer prezidentského páru Monsieur et Madame Macron na koncertě Céline Dion během francouzských protestních bouří. Aby nedošlo k omylu. Ve vztahu k oběma nejde o plytké moralizování v duchu politické korektnosti, v tomto okamžiku nejde ani o to, kdo Pavlovo cestovní dobrodružství financoval (paní prezidentová hektické momenty na Kanárech nezažila a mohla si tedy sluníčka a koktejlů užít v klidu a pokoji). Po pravdě řečeno a prakticky viděno: přítomnost obou prezidentských párů na domácí půdě by v prvním případě nijak neovlivnila výsledek tvrdého volebního klání v Černoučkách a nelze předpokládat, že by se francouzská hlava státu ve stylu středověkých králů osobně postavila k obraně Elysejského paláce do čela pořádkových jednotek CRS. Otázka jde mnohem hlouběji: co vězí za zdánlivým ignorantstvím obou vládců?
Je již Macronovi subjektivně všechno jedno a kašle na morálku, neboť svůj stanovený „úkol“ splnil, ví, že dosluhuje a přemýšlí jen o poklidném důchodu? Nebo je za jeho návštěvou koncertu a Blízkého východu vědomí, že se domácí a evropské věci tak jako tak i bez jeho přítomnosti ubírají podle předem stanoveného plánu? Řekněme tím správným euro-směrem, něco jako ex machina? A znamená onen „správný směr“ nejprve nechat společnost zpustnout sociální demontáží a masovou imigrací, poté vyčkat dozrání až k bodu exploze – za pomoci cílených násilných provokací, které odvrátí pozornost od původní podstaty sociálního protestu? A která potom vyprovokuje i u části kritiků etablované agendy volání po „silné ruce státu“ a zdůvodní jeho totální kontrolu nad společností, ať už silovými složkami, včetně armády, s následným převedením do stavu digitální diktatury? Dříve se hlavy státu v podobných situacích nehnuly ze země, „coolness“ francouzského prezidenta je tedy z tohoto pohledu mimořádně zarážející.
A jeho český kolega?
Ten se ještě aktivně na místě nezapojil do spektakulárních událostí v budově parlamentu a před ním, nad českými městy se nevznáší dým z hořících barikád a slzného plynu a Rus ještě neodpálil Iskander na „proukrajinské“ výrobny dronů. Což by Američan – a dozajista Izrael – již dávno udělali. V české kotlině se proto zatím poměřuje politická váha jednotlivců, i těch se svůdnou vášní pro motocykly a počtem ručních interakcí s americkým prezidentem. S Emanuelem Macronem má nicméně dvě věci společné: značnou míru samolibosti a ignorování formálního politického usu, který na sebe hlavy státu berou. Samozřejmě v podobě a poměru, které jsou přímo úměrné politické váze Francie a Česka.
Lze z provokativní ignorace komunální voleb odvodit, že Petr Pavel jedná bez sebemenšího politického instinktu, navíc v napjatém poměru mezi ním a vládou? Nebo je mu to jedno, poněvadž ví, že taková „drobná lapálie“ nemůže ohrozit jeho dobře chráněnou pozici? S vědomím, že jeho osud není odvislý od krátkodobé mediální pozornosti ohledně účasti na vesnických volbách, jejichž výsledek nic neovlivní a fakticky nikoho nezajímá, ale závisí na výsledcích politické hry ve zcela jiné „lize“ domácí a evropské politiky?
Epilog
Další vývoj v Česku a EUropě prozradí podstatu věcí obecných a dá nám odpovědi na otázky, které se dnes ještě pohybují ve spekulativním rámci. Zůstává otázka, zda již nebude pozdě, až se mozaikový obraz dokončí a nabude podoby dystopií, které jsme ještě nedávno považovali výhradně za dílo spisovatelovy fantazie. Jako karma za to, že jsme varovné signály pilně ignorovali.