Josef Boleslav Pecka-Strahovský. Zakladatelská osobnost českého a československého socialismu (6. část)

Jiří Malínský Komentáře

Aktuální historický seriál Jiřího Malínského se zaměřuje na historicko-politický portrét českého socialisty a fakticky prvního předsedy sociální demokracie Josefa Boleslava Pecky-Strahovského (1849-1897).

Americký epilog

Taaffeho porušování platné legislativy umocněné policejní zvůlí, postihující desítky až nízké stovky předních sociálních demokratů, nezůstávalo bez následků (ve dnech 4. až 23. prosince 1882 proběhl zvlášť skandální „proces jednapadesáti“ v Praze na Karlově náměstí; Pecka byl v té době vězněn; jedním z obhájců těchto dělnických vůdců byl zakladatel Lidových novin dr. Adolf Stránský /1855–1931/). Bylo jen příznačné, že odsouzeným se do trestu nezapočítávala vyšetřovací vazba (v jednotlivých případech běžně se blížící nebo i přetrvávající 12 měsíců). A to vše v době, kdy sociální demokraté nestačili vyvracet nejrůznější pomluvy, jež o nich šířili nejen čeští liberálové a jejich směr sám, rozhádán na život a na smrt, stál na pokraji úplného zániku. Osvícených osobností Bráfova (na přelomu století přednášel v Dělnické akademii) nebo Masarykova typu se jaksi nedostávalo. Peckovy radikalismy, jak jsem už uvedl, plynuly nedobrovolně druhotně z terorismu vládnoucích černožlutých struktur usilujících o až fyzickou likvidaci demokratického socialismu.

Pecka stál i u počátků nového prostějovského časopisu Hlas lidu. Jeho první číslo vyšlo ale až v září 1886, v době, kdy Pecka působil již v USA. O to úspěšnější odezvě se těšil; mezi jeho redaktory byli Josef Hybeš a Rudolf Bechyně a s přestávkami vycházel až do r. 1938. Naposledy autorsky vystoupil na stránkách Ducha času 13. května 1885. V létě téhož roku se jako řada jiných sociálních demokratů vydal do značně ošidné severoamerické výkladní skříně svobody; krátce poté ho r. 1886 následoval nejbližší druh jeho posledních let života František Josef Hlaváček Podleský (v té době již autor českého textu Písně práce). Na jejich snahy vedoucí k silvestrovskému hainfeldskému sjezdu navázal a k uskutečnění je spoludovedl Peckův druh, další klasik demokratického socialismu Josef Hybeš (po určitou dobu spolupracovník zakladatele SPÖ dr. Victora Adlera (1852–1918).

Ve Spojených státech byli emigrovavši čeští sociální demokraté dílčí skupinou pominutelné českoamerické menšiny, kterou si řada Američanů pletla se Slováky a Maďary (Uhříci v přetlumočení románu americké spisovatelky Marcie Davenportové /1903–1996/Údolí rozhodnutí z r. 1942 o čechoamerických krajanech v Pittsburghu). Padaly jim šupiny z očí: „Práce má míti svoji cenu; pro řemeslníka nebo dělníka jest tržní cena, jež jest Unií regulována. Pro zřízence (pracovníka, aparátníka – JM) v hnutí dělnickém stává pouze poskytnouti živoření, co bylo by více, jest považováno za vykořisťování hnutí …“ napsal Pecka v jednom ze svých posledních článků Několik kamenů úrazu našeho dělnického hnutí (prosinec 1893). Současně velmi pozorně sledoval vývoj situace v Česku a zejména v Čechách. Charakteristicky se v dopise z 11. září 1892 opakovaně hlásil k socialistickému českému dělnickému hnutí a trvale se hlásil také k proletářskému internacionalismu, což pro něj znamenalo trvale se účastnit národně osvobozeneckého boje a současně boje o pád třídních privilegií a naplňování emancipačního poslání demokratického socialismu. Roku 1891 ve věku 86 let zemřela jeho matka a téhož roku se také starý mládenec oženil. Jeho životní cesta se uzavřela ve věku 47 let 25. července 1897 v Chicagu; podlehl tuberkulóze. Dnes je jeho život i dílo, odkaz velkého písmáka a průkopnického budovatele sociálně demokratického hnutí, zapomenuto stejně jako jeho výrazný osobitý způsob uvažování, jednání i praktické organizační činnosti.

Peckův osud byl typickým osudem zakladatelské generace průkopníků. Předčasné odchody ze života, žití či živoření v zapomenutí, příchod jejich nástupců, budujících legální hnutí i stranu zároveň, to všechno jako kdyby se přehnalo před očima. Dnes zbývají zachytitelná torza a často i méně než torza těch, kdo stáli u počátků moderní socialistické levice. Vývoj se přes ně a jejich generaci přehnal jako rozvodněná řeka.

Pecka v historické paměti historické ČSSD

Peckovu památku připomíná skromný náhrobek na českoamerickém chicagském Národním hřbitově a svazek zažloutlých nekrologů a vzpomínek jeho současníků. Básní Zesnulému příteli se znovu připomněl jeho nejbližší druh František Josef Hlaváček Podleský: „Teď smrt a zem ti dají mír a klid, /jichž postrádal jsi v celém žití svém – / Tvé tělo brzo rozpadne se v prach, / však jméno tvé to dále bude žít / a drahým zůstane nám rabům všem!“ Dochovaná dobová útržkovitá novinová zpráva z místního tisku známá z Cajthamlova prvorepublikového zachycení (1928) líčí jednotlivé fáze pohřebního obřadu z 28. července 1897. Pohřební průvod postupně narostl až do několikatisícové podoby; během smutečního obřadu odezněla dvě sborová pěvecká a dvě řečnická čísla; hlavním řečníkem byl redaktor tamějšího periodika Pochodeň František Josef Hlaváček Podleský. Český menšinový archiv, rovněž uložený v Chicagu, skrývá pro případného badatele nejeden objevný taj. Macešský vztah současného Česka k této studni historického poznání (mj. má důležitý bezprostřední vztah k oběma českým a slovenským odbojům) je v lepším případě trapný. Při kladení rakve s Peckovými tělesnými pozůstatky do hrobu zazněla v podání smuteční hudby předchůdkyně Internacionály Marseillase. Revolucionář vešel do věčnosti. (Zdeněk Šolle mj. vděčil při svých objevných inspirativních badatelských výzkumech za mnohá cenná písemná pramenná svědectví pozůstalosti shánlivého kronikáře demokratického socialismu Františka Cajthamla-Liberté (1868–1936).

Předříjnová i poříjnová Československá sociálně demokratická strana dělnická uchovávala z generace na generaci památku svého velkého zakladatele a fakticky prvního předsedy. Peckovská tradice je tradicí od základu především bytostně marxistickou a revoluční. Peckovo uvažování a myšlení směřovalo k vytvoření beztřídní společnosti prosperity pro všechny, k mezinárodním mírově uspořádaným vztahům, ke společnosti, v níž jeden pomáhá druhému a která žije kultem humanisticky založených věd sociálních (historických) i přírodních a exaktních a na těchto zásadách založeném umění a krásné literatuře. Společnosti, která již nezná třídní boj.

Do paměti historických československých sociálních demokratů vložil Peckovu památku dr. František Soukup (1871–1940). Jeho kniha Revoluce práce. Dějinný vývoj socialismu a Československé sociálně demokratické strany dělnické (Praha Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství 1938), byla trvalou připomínkou mohutných oslav 60. výročí vzniku nejstarší naší dělnické strany v červnu 1938. Soukup byl během svého amerického pobytu r. 1933 hostem Františka Josefa Hlaváčka a jeho manželky. Byl hluboce pohnut, že Hlaváčkovi Soukupovým prostřednictvím věnovali svou i Peckovu knihovnu archivu sociální demokracie. Pro Soukupa byl Pecka, jak jsem již uvedl, buditelem českého dělnictva (lidí práce). Revolucionář Pecka byl ztělesnitelem prvých kroků sociálně demokratické strany; byl nejen revolucionářem a internacionalistou, ale současně i horoucím vlastencem. Citát z Peckovy havlíčkovské básně z r. 1870 to prokazuje nevývratně: Jak vlny oceánu hroznou bouří hromu / tak po všech vlastech rozléhá se nové heslo k boji: / Lid český chce být pánem svého domu, / chce drahou rodnou půdu zváti zemí svojí / A statek hmotný, svého ducha zboží, / jen ku prospěchu užíti chce svému. / Ó volní národové! Pomoc dejte jemu, / až k nohám vašim složí svou korunu z hloží (zvýraznil Pecka). Citovaná báseň má až nerudovský nádech Zpěvů pátečních.

Hamplovská sociální demokracie zamýšlela koupit nejen budovu hostince U Kaštanu, ale i přilehlou plochu, jíž měla vévodit Peckova socha; mělo to být symbolicky srdce i mozek československého demokratického socialismu. Jedno je i tak zřejmé: žádná skutečná česká levice nemůže být nevlasteneckou.

Současná sociálně demokratická reflexe-nereflexe počátků demokratického socialismu

Pohled na osobnost Josefa Boleslava Pecky Strahovského je také – ne příliš vábným – pohledem na současnou českou sociální demokracii. Peckovým současným potomkům a následníkům se podařilo hned několik „zázraků“: z volebních preferencí 41 % v únoru 2013 to „dotáhli“ až na neuvěřitelná současná součtová 2 % (snad to není příliš lichotivý odhad) a z jedné až na tři současné sociální demokracie. Je jen příznačné, že o změnách názvu i politických alternativách se vždy – v rozporu s demokratickými tradicemi strany, jež volaly po vnitrostranických referendech – rozhodlo více méně od stolu v Lidovém domě.

Podobný stav by nenapadl ani Jaroslava Haška stejně tak jako „původní“ vynález jejich šmardovského pseudostádia: vyřazení nepohodlné soupeřky kandidující jako první žena v jejích dlouhých dějinách na předsedkyni strany jejím vyloučením na základě smýšlených a lživě podaných fakt přímo na sjezdovém jednání (asi proto také nejsou tiskem vydávány zápisy z jednání jejich čím dál četnějších sjezdů). Zakladatelé sociální demokracie, Peckové, Zápotočtí, Němcové, Hybešové, Krejčí, Máchové, Soukupové, Tusarové, Dérerové, Majerové, Masarykové, Karpíškové, Horákové, Klabanové, Šilhánové, Hájkové nebyli v žádném případě světicemi a světci. Vztah současných sociálních demokratů k této zakladatelské tradici, anonymizace tradic hnutí, neznalost, přezírání, faktický výsměch rudému praporu, Internacionále i historické stranické hymně Rudý prapor, současným „nástupnickým“ rádobystranám však ještě spíše lichotí.

Pecka je 129 let mrtvý. A ze svého vzdáleného amerického hrobu už mluvit bohužel nemůže.         

Celý seriál:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.