Politolog Petr Drulák píše o tom, proč je vydírání německého kancléře příležitostí k tomu, aby se v EU něco změnilo.
Německý kancléř Friedrich Merz se rozhodl vydírat členské státy EU. Pohrozil vetovat sedmiletý rozpočet EU, pokud nezahrne další peníze pro Ukrajinu. Vzhledem k Merzově politickému směřování je jeho vydírání pochopitelné. Ale právě tak pochopitelné bude, pokud ostatní kancléře odmítnou. Zatím otevřeně nesouhlasí středoevropské státy, ale nejspíše nezůstanou sami. Merz svým brutálním krokem navíc otevírá prostor k širší revoltě.
Posílání dalších peněz na Ukrajinu je čím dál tím kontroverznější. Na jedné straně se evropští lídři uvěznili v pasti vlastních lží o tom, jak je třeba podporovat bojující ukrajinskou demokracii, která chrání Evropu před ruskou imperiální expanzí. Na druhé straně se dostávají pod dvojí tlak. Tlačí je události: Ukrajina prohrává, kyjevský režim krade, USA už nedají ani dolar a Rusko se nehroutí, ale nedokáže obsadit ani Ukrajinu, natož pak Evropu. Tlačí je voliči: chtějí dostupné bydlení a základní veřejné služby, nechtějí, aby evropské peníze šly do ztracené války a na zahraniční konta kyjevských korupčníků.
Když v Bruselu loni v prosinci Ukrajině schválili devadesát miliard eur na roky 2026 a 2027, Maďarsko, Slovensko a Česko podmínily svůj souhlas tím, že po nich nikdo žádné peníze chtít nebude. Zbývajících 24 států EU tehdy rozhodlo, že pokud splní Ukrajina určité institucionální podmínky, především posílí protikorupční úřady, dostane letos 45 miliard a příští rok dalších 45 miliard. Nejenže Ukrajina přes veškerou bruselskou benevolenci evropské podmínky neplní a tudíž slíbenou sumu nečerpá v plné výši, ale koncem léta se ukrajinský prezident Zelenskyj obrátil na Brusel s požadavkem na dalších 70 miliard eur na příští rok.
To už začíná být moc i na ty největší bruselské rusobijce. Ale Zelenskyj má poměrně přesvědčivý a navíc pravdivý argument: bez evropských peněz se jeho režim prostě zhroutí. V Bruselu teď dávají dohromady 45 miliard a pokouší se přesvědčit Kanadu s Japonskem, aby poslali dalších 25 miliard. Jak hlasování o dalším ukrajinském balíčku dopadne, je ve hvězdách. Navíc je zřejmé, že nejde o poslední ukrajinský požadavek. S ruským bombardováním země ztrácí poslední zdroje příjmů a bude potřebovat další stovky miliard na obnovu.
Německo se právem obává, že bude hlavním adresátem ukrajinských požadavků. To je logické, neboť v EU má nejvíce peněz a je hlavním přispěvatelem evropských projektů. Navíc kancléř Merz si z těžko pochopitelných důvodů udělal z války na Ukrajině svůj velký politický projekt. Zachází tak daleko, že dnes se už i v Paříži, tedy místě Macronových válečných summitů, začínají bát, že by nové německé rakety mohly Francii zatáhnout do přímého střetu s Ruskem. Merzovi dnes hrozí, že při krmení kyjevského otesánka zůstane sám.
Situaci řeší obvyklým německým způsobem. Kdykoliv mají v Berlíně problém, udělají z něj problém pro Evropu, jako u jaderné energie, Green Dealu či migrace. V Berlíně tomu říkají evropská solidarita. Domnívají se, že na ni mají morální nárok, neboť do rozpočtu EU platí více než ostatní. Vynechávají přitom, že z EU profitují jejich firmy také více než jiné a vůbec vynechávají dost z toho, co Německo dluží ostatním.
Merzova poslední verze evropské solidarity vypadá následovně. Náklady pro Ukrajinu mají být od roku 2028 na dalších sedm let samostatnou položkou evropského rozpočtu. Tedy spolu s Německem je mají pokrývat i ostatní, včetně středoevropských států. Ale ty už nadproporční část nákladů ukrajinské války nesou v důsledku migrace a ztracených ekonomických příležitostí a ponesou i do budoucna. Zařazení této položky do sedmiletého rozpočtu má pro Německo i další bonus. Sice se musí schválit jednomyslně, ale každoroční rozpočty, které ze sedmiletého vycházejí, ale nemusejí ho kopírovat, se už schvalují kvalifikovanou většinou. Od roku 2028 by si v Bruselu mohli další balíky na Ukrajinu schvalovat bez obav z veta.
Není divu, že se proti Merzovi ozývají právě středoevropské státy: nejhlasitěji Slovensko, ale odmítnutí neskrývají ani Česko a Maďarsko, tedy trojice, která si při posledním hlasování vyjednala, že na Ukrajinu žádné peníze posílat nebude. To dnes nechce ani bulharská vláda, její stanovisko se záhy ukáže. Uvidíme, jaké páky Berlín s Bruselem proti kverulantům nasadí a naopak, kdo další se přidá.
Hrozba vetovat kvůli Ukrajině celý sedmiletý rozpočet se může proti Merzovi obrátit. Vytahuje si tím Černého Petra, když proti ostatním blokuje evropské rozhodování a může zkomplikovat finanční chod EU od ledna 2028. Může tím přispět k oslabení bruselských institucí a nechtěně vytvořit tlak na reformu. Pokud by mu veto vydrželo do jara, mohl by do podoby rozpočtu zasáhnout i příští francouzský prezident či prezidentka; pokud do podzimu, dostal by se ke slovu i nový premiér v Polsku. Držme Merzovi palce, ať vetuje co nejdéle.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.
