USA vůči Evropě po starém anglickém zvyku

Ivo Šebestík píše o současné politice Spojených států vůči Evropě a Rusku a její kořeny nachází v britské předloze.

Po celá staletí uplatňovala Anglie (Velká Británie) vůči kontinentální Evropě taktiku pečlivého dozoru nad tím, aby vývoj neumožnil vznik koalice mocných států, které by překážely britským zájmům. Byla to tedy v podstatě politika ve stylu: Rozděl a panuj. Nikdo na kontinentu neměl vyrůst do příliš mocných rozměrů a ani plodná spolupráce mezi mocnostmi mimo Velkou Británii nebyla žádoucí. Británie tedy kontinentální Evropany rozdělovala, jak mohla.

V jistém smyslu velice podobnou taktiku volí v současné době šedé eminence řídící zdánlivě neřiditelné kroky amerického prezidenta Donalda Trumpa, a to paralelně a v jediném paradigmatu, vůči Evropské Unii a Rusku. Poněkud to uniká naší pozornosti, ale pouhý letmý pohled na mapu Eurasie a určité povědomí o situaci EU i Ruska docela zřetelně ukazuje, že „západní“ části Evropy a Rusko by docela logicky měly být nikoliv nepřáteli, kteří spolu nemluví, ale partnery, ne-li spojenci. A přesně tento fakt, tedy hrozba možného spříznění mezi EU a Ruskem, představuje druhou z nočních můr amerického byznysu, jenž vládne drtivou rukou americkému lidu v penězi vykleštěné formě americké demokracie.

Z jedné strany je tu Čína, jejíž hospodářský růst a mimořádně všestranný potenciál ohrožují ekonomickou dominanci USA a možná i  (potenciálně) panovačnou diktaturu dolaru a ze strany druhé hrozba sblížení EU jako celku nebo alespoň jejích důležitých států s Ruskem. Souběh těchto dvou okolností by patrně Spojené státy neustály. Rusko potřebuje západní evropské technologie a  impulsy k posílení vlastního hospodářského růstu, ostatní Evropa naproti tomu levné dodávky ruských surovin a jeho obrovské prostory pro podnikání, zemědělskou produkci i pro odbyt zboží. K zahození by jistě nebyla ani kvalifikovaná levná pracovní síla, tedy to, co si pro sebe západní kapitál vybojoval ve studené válce v takzvané „východní“ Evropě a co mu Putin odmítá přenechat v nerovné pozici, zcela zadarmo a bez podmínek, jak jsme to se snaživostí naším reprezentacím tradičně vlastní učinili v České republice.

Porozumění, spolupráce nebo dokonce partnerství či spojenectví mezi západní částí Evropy (EU) a Ruskem se nabízí jako oboustranně prospěšné a logické. Nesmí ale k němu dojít!!! Proto se Spojené státy americké samy nebo ve spolupráci s Velkou Británií a vůči Rusku nepřátelským Polskem snaží sblížení obou částí Evropy, případě propojení severní části Eurasie (projekt či alespoň přání ruského prezidenta) zabránit všemi prostředky. Proto ono probouzení animozit vůči Rusku mezi Evropany, budování nových amerických vojenských základen na evropském území, tlak na Evropskou unii jako celek, aby se připojovala k protiruským sankcím a hysterie všeho druhu.

Proto i kauza Skripalových, snaživě, leč mimořádně nekvalitně připravená Velkou Británií, útoky proti Severnímu proudu 2 a dalším tranzitním cestám přivádějícím do Evropy ruský plyn. A do jisté míry americké „věci“ posloužilo i úplné zničení Ukrajiny jako autonomní země mající krátce všechny atributy státu, dokonce i vzdáleně demokratického. Pokud bude mezi „západní“ Evropou (jejíž jsme součástí i my) a Ruskem ležet tato politicky i hospodářsky zpustošená země (vlastními silami a s vydatnou západní podporou), bude transparentní, programová (nikoliv tajná, jak se to na státních i hospodářských úrovních děje), oboustranně prospěšná a logická spolupráce mezi oběma částmi Evropy (evropským Západem a Ruskem) velmi ztížena. Jako Palestina už po sedmdesát let představuje pečlivě udržované konfliktní ohnisko na Blízkém východě, tak i Ukrajina bude z pohledu USA k nezaplacení coby jablko sváru mezi evropským Západem a Ruskem a nekonečně využitelný zdroj užitečných potíží.

Všechny tlaky na Evropskou unii a na její jednotlivé země a všechny sankce a útoky směřující proti Rusku mají pochopitelně další příčiny, především byznys, zisk a hospodářskou dominanci USA, ale strategická potřeba Washingtonu nedopustit za žádnou cenu vzájemně dobré vztahy mezi EU a Ruskem, hraje mimořádně důležitou roli.

Evropa se stále bojí toho, že ztratí Ameriku. Ve skutečnosti jsou to ale Spojené státy, kdo se bojí, aby neztratily Evropu. Proto jí tu a tam uštědří láskyplný výchovný pohlavek nebo jí pro jistotu už před časem zasadily do půdy ke vzklíčení několik menších ohnisek islámského fundamentalismu v Bosně a Hercegovině či v provždy srbském leč Srbům ukradeném Kosovu. A též i vydatně napomohly při rozpoutání velké migrační krize pocházející mimo jiné z oblastí, které preventivně a v demokratizačním úsilí velmi efektivně rozvrátily.  Čína a partnerství mezi EU a Ruskem, to obojí pospolu by dost možná časem odeslalo Spojené státy takřka na globální periferii.

Takto je asi třeba rozumět i snaživým českým rusofobům, kteří nevynechají jedinou příležitost, aby v cizích službách (či ve službách vlastní blbosti) neobviňovali Rusko při sebemenší příležitosti, a hlavně výběrově, nekriticky, jednostranně, tedy s užitím zásadně jen dvojího metru.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.